Krátce před koncem jste se opravdu vytáhl. Jak vám při šancích soupeře bylo?
Vždy jsem si řekl: Tohle už je snad naposledy. A stejně nebylo, špatně jsme bránili.
Proto na vás lidi pískali?
Sparťanský fanoušek je strašně náročný. Dokud nevyhráváte čtyři nula, tak není spokojený. Když diváci začali pískat, ještě víc jsme znervózněli.
Vy jim zazlíváte ten pískot?
To zase ne, asi měli důvod. Ale spíš nás měli povzbudit. My nepotřebujeme, aby nám tleskali za stavu čtyři nula.
Proč tedy Sparta hrála proti Žižkovu tak špatně?
Všichni věříme, že to byl jen výpadek na jeden zápas. Mysleli jsme, že to bude snadné, ale najednou to nešlo. Každý spoléhal na druhého, že on něco vymyslí.
Spíš to ale vypadalo, že všichni spoléhají na vás.
Nakonec museli, nic jiného jim nezbývalo.
Vám tohle nevadí, když všechno záleží na vás?
Já byl úplně v pohodě. Když brankář má co chytat, je to pro něj jednodušší. Navíc, co já můžu ztratit? Kdybych něco pokazil, sednu si zpátky na lavičku. Ale samozřejmě, že jsem se snažil. Mám ze zápasu dobrý pocit, jsem rád, že zas chytám.
Jak dlouho ale?
O tom nepřemýšlím, je to tak lepší. Není to moje starost. Kdo se postaví do branky, určuje pouze trenér.
Co tedy dál, kdybyste opět nechytal?
Po podzimu by to bylo rok. To už je dost dlouhá doba. Pak možná začnu přemýšlet o tom, že bych mohl odejít jinam.
Změnil jste se od té doby, co nechytáte?
To asi ne. Fotbal mám pořád rád, je pro mě zaměstnáním. Možná jsem trochu přestavěl životní hodnoty. Mám jedenapůlroční dcerku, která mi pomáhá přijít na jiné myšlenky.
