Důležitý půlrok čeká nejen vás, ale celou Plzeň. Po odchodu trenéra Pavla Vrby si musíte zvyknout na jeho nástupce Dušana Uhrina. Už máte vymyšlené, kdy si na něj poprvé dovolíte svůj pověstný fórek?
Asi chvíli počkám, protože se musíme poznat. Ale nepředpokládám, že by se atmosféra v kabině nějak výrazně změnila. Nanejvýš v tom, že každý trenér má jinou přípravu, jiné zvyky, vyžaduje od mužstva jiné chování. Čekáme, s čím přijde pan Uhrin.
Vy se těch změn nebojíte? Pět let jste byli zvyklí na jiného šéfa.
Beru to jako rutinu. Jak se v týmech mění hráči, mění se i trenéři. Nemám žádná přehnaná očekávání. Prostě přichází nový šéf, který má můj respekt. Stejně jako ho měl Pavel Vrba.
Přemýšlel jste nad tím, že byste si třeba s Uhrinem nesedli?
Vůbec ne. Potkal jsem jen jednoho nebo dva trenéry, se kterými jsem nenašel společnou řeč. Nemyslím, že bych teď našel dalšího.
Ale nejde jen o vás. Nová situace je to pro celé mužstvo, které už 20. února čeká Evropská liga proti Doněcku.
Já bych to nedramatizoval. Mužstvo je dlouho pohromadě a ví, co hrát, aby bylo úspěšné. Z toho neustoupíme.
Plzeň je svérázný tým. Bez urážky, máte kolem sebe dost grázlíků.
To nepopírám, nejsme parta svatoušků, ale zároveň je mezi námi dostatečný respekt. Málokdo z nás si dovolí během sezony něco ošulit v tréninku. Když se to stane jednou, budiž. Podruhé už je to velký problém. Mužstvo si samo udělá pořádek! Když jde do tuhého, dokážeme stát při sobě. Nemyslete si.
Ale s těmi fotbalovými lumpy jsem to trefil, ne?
Každý grázlík je potřebný, pokud je to kvalitní fotbalista, schopný obětovat se pro mužstvo. A navíc: moc hodných fotbalistů škodí.
Možná i proto jste trnem v očích, nemyslíte? Vaše sebevědomí se někdy zdá až příliš velké.
Neřekl bych. Plzeň je obyčejné, menší město a to se nezmění. My se jen snažíme, aby se pozornost, která je na Plzeň upřená, udržela co nejdéle. Nikoho z nás by po současných hodech nebavilo hrát šestý flek a od dvacátého kola vědět, že lepší už to nebude.
Myslel jsem to jinak. Plzeň se občas dostává do role dřívější Sparty, o které se tradovalo, že má privilegia, že je protežovaná.
Chápu zájmy lidí, kteří na nás nehledí jenom v dobrém. Je to důkaz, že nejsme průměrní.
To, že kopete suverénně nejvíc penalt z ligy, nemůžete popřít.
Se statistikami se hádat nebudu, samotného mě překvapilo, že těch penalt je skoro třicet za tři roky. Ale na druhou stranu mi řekněte: Který tým v lize se snaží víc útočit? Žádný. Když máte v mančaftu kluky, kteří jsou rychlí, přímočaří, techničtí a zdravě drzí, pak jdete výhodám naproti. Rezek, Jiráček, Pilař, Darida, Petržela, Ďuriš, Rajtoral... Jestli jsou ti hráči tak dobří, že udělají kličku ve vápně, dostanou se do střelecké pozice a obránce je nucený po nich sáhnout, tak sorry!
Takže jste si jistý, že vám rozhodčí nejdou na ruku?
Špatná otázka, protože nejsem nezávislý. Ale pokud si projdu všechny letošní penalty, pak se o dvou třech můžeme bavit, jestli se pískat měly. Ale budu se opakovat: ve vápně je útočící hráč chráněný a jakýkoli kontakt je penalta. Už trenér Hřebík, který mě kdysi vedl ve Slavii, poukazoval na statistiky v šestnáctce. Jednou udělal rozbor pohárového zápasu a zdůrazňoval: Podívejte, byli jsme s míčem třicetkrát ve vápně. I když se kvůli špatné efektivitě prohrálo, považoval to číslo za plusové body.
Zrovna jednu spornou penaltu jste v říjnu zahodil. Vzpomínáte na Slavii?
Byl to asi nejtěžší moment podzimu. Nešlo nám to, jednu penaltu jsem zkazil já, druhou Marek Bakoš, zbytečně jsme ztráceli body a pak jsme ji kopali proti Jablonci.
Za stavu 0:1.
No právě... Když jsem si stavěl míč, prožil jsem pět vteřin obav.
DVĚ PENALTY. Tu první slávistický gólman Matej Rakovan vyrazil,...
... proti jabloneckému brankáře Michalu Špitovi už byl úspěšný.
Copak má Horváth někdy při penaltě obavy?
Jen dvakrát v životě. Poprvé v roce 1996, kdy jsem začínal ve Slavii. Luboš Kubík mi tehdy řekl: Jdi ty! Já, vyjukaný zelenáč, který stál klub přes dvacet milionů. Dával jsem balon na puntík a ze strany jsem slyšel, jak na staré dřevěné tribuně v Edenu podupávají dědové, co chodili na fotbal celý život. Oni před nadějnou standardní situací netleskali, ale podupávali. Říkal jsem si: Ty vole, teď nedáš a dědulové s falešnými zuby tě sežerou.
Vidíte, proměnil jste tehdy proti Budějovicím i letos v kritické chvíli proti Jablonci. Jste spokojený, jak Plzeň zvládla podzim?
Velmi spokojený! S ohledem na to, kolik zápasů jsme hráli, to musím považovat za výborný půlrok. Na Spartu, která jako jediná v lize neměla krizi, ztrácíme pět bodů, postoupili jsme do Ligy mistrů a z ní jsme proklouzli do Evropské ligy.
Ale stačily vám jen tři body.
Jasně, to můžete namítnout vždycky, když ten úspěch nebudete chtít docenit. Já naopak tvrdím, že jsme vyřadili CSKA Moskva, což je klub s nesrovnatelně vyššími ambicemi a možnostmi než nějaká Viktorka Plzeň.
Jaký zážitek z Ligy mistrů vám ještě zůstává v paměti?
Hodně vysoko řadím pokec s Pepíkem Guardiolou, trenérem Bayernu Mnichov.
Povídejte, přehánějte.
Před prvním zápasem v Mnichově o mně před novináři navykládal, jak jsem super bomba vynikající hráč, a pak nám nasázeli bůra. Tak jsem si na něj počkal v tunelu po zápase a pozdravil ho. Pak jsem Pepíkovi pochválil jeho hvězdy a on mi popřál hodně štěstí.
A po odvetě v Plzni?
To mě dojal. Potkali jsme se znovu, já ve svém novém župánku, on utahaný po těžkém zápase (Bayern vyhrál "jen" 0:1) a povídá mi: Překvapili jste mě, hráli jste moc dobře. Z němčiny pak přešel do angličtiny: Do you want play next year? Díval se na mě nedůvěřivě, asi čekal, že už příští sezonu hrát nebudu.
Plzeňský stadion |
A budete? Co jste odpověděl?
Zkusil jsem mu vysvětlit, že zvládám zápasy, pokud je aspoň čtyřdenní pauza, se třemi dny odpočinku už má moje tělo problém.
To není odpověď, Pavle.
No jo, co mám dělat jiného, když pořád stíhám?
Co na to Guardiola?
Sjel mě ještě jednou od hlavy k patě a říká španělsky: Increíble. Neuvěřitelné.
Stejně: jak to, že ještě stíháte?
Rychlostně nestíhám, to nebudu lhát. Nejsem Ryan Giggs. Naštěstí mi to ulehčují spoluhráči, kteří jsou zvyklí na můj styl hry. Nedokážu to vyčíslit v procentech, ale jak v některých fázích zápasu dokážu pomoct já mužstvu, tak v jiných fázích očekávám pomoc od druhých. Já nehraju složitý fotbal, pokud to jde, tak na jeden dva doteky. Zvlášť ze začátku zápasů, kdy bývá každý soupeř agresivní, se do složitých akcí nepouštím.
Brzy se budete muset pustit do další zimní přípravy. Co na to manželka?
Jana už během podzimu objížděla stadiony po republice a loučila se s nimi. Myslela si, že jsem načal poslední sezonu. Ale mně se ještě končit nechce. Necítím, že bych byl v Plzni na obtíž.
I proto nezahálíte ani po sezoně? Chodíte hrát hokej, do posilovny, držíte se s jídlem...
Jedno vím jistě: ani o vánočním čase nemůžu přestat trénovat. Když vynechám čtrnáct dní, už se do toho nemusím vrátit. A já ještě chci být platný, chci hrát s Plzní o titul, chci se poprat s Doněckem o osmifinále Evropské ligy, chci ještě lidem dokázat, že na to mám. Když už tam láduju góly hlavou jako nedávno proti Příbrami...
Motivuje vás i Klub ligových kanonýrů? Do stovky vám chybí devět gólů. Z aktivních hráčů jste nejblíž.
Jen devět? To je omyl, ne? Pokud ne, tak už to musím dorvat. Sil mám dost, mohlo by to klapnout.
Stejně je unikátní, že ještě v lize střílíte góly. Ten první jste dal v srpnu 1994.
Pěkný úspěch mladého sportovce, co? Fotbal prostě nemá logiku.
