„Milda mi tohle téma furt nadhazuje. Pořád to přepočítává,“ směje se Havlík, který sobotním domácím zápasem proti Liberci vstoupí do Klubu ligových legend.
Po Petru Reinberkovi a Vlastimilu Daníčkovi jako třetí hráč Slovácka. Jako první ale zdolá metu 300 utkání v nejvyšší soutěži ještě před třicítkou, kterou oslaví až za dva roky.
ONLINE: Slovácko vs. Liberecpodrobná reportáž v sobotu od 15:00 |
„Ani nemůžu uvěřit, že těch 300 zápasů uplynulo,“ žasne manželka Romana Havlíková, která začala randit s jubilantem už na lyžáku v sedmé třídě kroměřížské základní školy.
Bojí se Milan, že ho jednou překonáte?
Romana: Občas si z toho děláme legraci, když jsme s Milanem společně. Rýpneme do něj, že ho ještě předběhneme. (úsměv)
Marek: To je hodně daleko. Musí se potkat spousta věcí. Hlavně držet zdraví. Nedívám se kolik budu mít utkání.
Někde našli fotku z dovolené. Byl u toho titulek Gól pro sexy taxikářku!
V Kroměříži jste začínal v třetiligovém áčku ještě jako žák deváté třídy. Jak vás dospělí chlapi brali?
Marek: V pohodě. Nikdo se na mě nepovyšoval. Občas si ale ze mě dělali srandu, že jsme v jedné šatně já a můj třídní učitel (David Klimek).
Romana: Bylo to úsměvné. Ve škole mu vykal a na tréninku tykal.
Marek: Za dorost jsem chodil hrávat výjimečně. Získal jsem zkušenosti, které mi pak pomohly ve Slovácku. Když jsem přišel do béčka, byl jsem zvyklý na mužský fotbal.
V té době jste se učil pekařem. Napečete doma manželce?
Romana: Na Vánoce peče vánočky. Někdy i pro širší rodinu. Kdo si řekne. S kynutým těstem je kamarád on, já peču zbytek. Baví ho to, jde mu to. Když jde něco péct, je do toho zapálený. Jak plete vánočky, nikdo nechápe.
Marek: První jsme chodil na obor truhlář do Bystřice pod Hostýnem, ale to bylo náročnější s dojížděním a moc jsem nestíhal v Kroměříži tréninky. Kdybych nehrál fotbal, asi bych byl pekař. Jednou jsem napekl klukům do kabiny buchty a Milan Petržela mě od té doby pořád uhání, ať je zase donesu.
V sedmnácti jste uspěl na testech v italském Bari, ale nabídku jste odmítl. Ještě na to někdy pomyslíte?
Marek: Nevracím se k tomu. Nikdo neví, jak by to dopadlo, kdybych tam šel. Tehdy jsem se té možnosti zalekl. Přestěhovat se do jiné země, sám a tak mladý. Nebyl jsem na to stavěný.
Romana: Hrozně mě štve, že má nálepku hráče, který se v sedmnácti rozhodl nejít do Itálie. Tehdy jsme se zrovna rozešli, ale v dobrém, s tím, že zůstaneme v kontaktu. Vím, že chtěl hrát velký fotbal. Jenže neuměl jazyk, nebyl zvyklý cestovat bez rodiny. Od té doby se to s ním táhne. Navenek není moc sdílný, otevřený. Ale doma nebo mezi svými kamarády, kde se cítí dobře, je úplně jiný.
Záložník Marek Havlík ze Slovácka (vpravo) se raduje ze svého gólu se spoluhráčem Stanislavem Hofmannem.
Je pravda, že působíte jako introvert. Vezmete si někdy slovo v kabině?
Marek: Moc toho nenapovídám ani v šatně. Už je to ale mnohem lepší, než když jsem ve Slovácku začínal. To jsem vážně neřekl ani slovo.
Romana: Vybavuji si, jak na prvním zápisném dostal od kluků knížku Jak správně komunikovat. Mysleli si, že nemluví ani doma, ale tam nezavře pusu. (úsměv)
Místo Bari jste tehdy zvolil Slovácko. Proč?
Marek: Vrátil jsem se do Kroměříže a s panem Nehodou jsme probírali možnosti. Vyšlo z toho Slovácko.
Romana: To jsem chodila na střední školu v Olomouci, která ho také chtěla. Byla jsem trošku naštvaná, že se rozhodl pro Slovácko. Ale pro jeho kariéru to bylo lepší, měl větší šanci se prosadit.
Marek: Z Lubné, kde jsem bydlel, jsem to měl do Hradiště blíže. A hlavně fotbalově bylo lepší jít do Slovácka, kde jsem měl větší příležitost se dostat do áčka a nakouknout do ligy.
Ve které jste debutoval v 17 letech, 10 měsících a 18 dnech v domácím vítězném zápase proti Ostravě.
Marek: Ježíši! Vůbec si ten první zápas nevybavuji. Vím jen, že to bylo s Baníkem, protože s ním jsem vstřelil i první ligový gól.
Když jde něco péct, je do toho zapálený. Jak plete vánočky, nikdo nechápe.
A teď jste nejmladší člen Klubu ligových legend.
Marek: Je pocta, že jsem mohl za Slovácko odehrát tolik zápasů. Před každým jsem nervózní, ale už to není jako v sedmnácti. To jsem se před zápasem trémou klepal. Byl jsem vystresovaný, abych něco nezkazil. Teď už to beru s větším nadhledem.
Romana: Je hrozně divné slyšet, že je v osmadvaceti ligovou legendou. Ani nemůžu uvěřit, že těch 300 zápasů uplynulo. Na domácích jsem chyběla asi jen třikrát. Dvakrát jsem rodila a teď jsem byla na rozlučce se svobodou kamarádce v Barceloně. Snažím se jezdit na venkovní zápasy. Teď jsem byla na Slavii, předtím v Jablonci.
Fotbalista Marek Havlík ze Slovácka se svou ženou Romanou.
Kolik jste jich neviděla?
Romana: Není jediný. I v té Barceloně jsem celý zápas sledovala na telefonu. Kamarádka byla trošku naštvaná, ale její budoucí manžel jí vysvětlil, že tím žiju.
Vedete manželovi kroniku?
Romana: Ne, ale občas si nějaké výstřižky z novin necháváme. Ráda vzpomínám na článek, kdy jsem ho vezla do Polska na Euro do 21 let a on dal ve druhém zápase Italům gól. Zůstávala jsem tam a nevracela se domů mezi zápasy. Mamka mi volala, že máme pěknou fotku v Blesku. Že nám to sluší. Netušila jsem, o co jde. Prý jsem tam v plavkách. Panebože! Někde našli naši fotku s Markem z nějaké dovolené. Byl u toho titulek Gól pro sexy taxikářku!
Když jste před pěti lety rodila syna, místo zápasu v Olomouci odjel za vámi do porodnice, že?
Romana: Chtěla jsem na fotbal, přespala jsem v pátek u rodiny v Kroměříži, jenže v sobotu ráno jsem začala rodit. Marek se ptal, jestli stihne zápas, což jsem mu nedokázala říct. Pan Palinek ho vyhodil u mojí mamky v Kroměříži a stihli jsme porod, čtvrt hodiny před začátkem zápasu.
Fotbal vás bral už předtím, nebo až s Markem?
Romana: Děda hrával fotbal, pak trénoval žáky, brával nás na zápasy v Kroměříži ještě dříve, než tam Marek hrál. Chvilku jsem fotbal i trénovala. Hlavně jsem si nabírala kondičku. Než jsme měli děti, chodili jsme si Markem na hřiště zakopat. Zablbnout. Kopačky mám ještě doma. O fotbale se dost bavíme. Myslím, že mu docela rozumím. Hodně tím žiju. Když prohrají, jsem ta první, která začne probírat proč, kde se staly chyby.
Fotbalista Marek Havlík ze Slovácka.
Marek je symbolem věrnosti Slovácku. Nikdo vás to netáhlo jinam?
Romana: Nikdo nedokáže říct, co by se stalo, kdyby do Bari odešel. Kolem dvaceti let jsme se začali bavit, že by to možná nějakou změnu chtělo, že by si chtěl zkusit větší klub. Ale nepřišla adekvátní nabídka. Vždycky to bylo v rámci české ligy, ale ne top trojka. Nemělo význam měnit Slovácko za Jablonec, který dlouho o Marka usiloval. Chtěly ho také Olomouc, Zlín, Baník, ale pořád to jsou týmy od čtvrtého místa dolů. Marek nechtěl, když ve Slovácku hrával a cítil se tady dobře, jako doma.
Po historické sezoně 2021/22 odešli ze Slovácka Jurečka se Sadílkem do pražských „S“. Mluvilo se také o vás. Nemrzí to trochu?
Marek: Sáďa a Venca těžili z povedené sezony, dostali se do velkých českých klubů a jde jim to. Rád bych to zkusil také, ale druhá věc je, že zájem moc není. Je otázka, jak by to vypadalo, kdybych přestoupil. Jsem rád, že jsem ve Slovácku, že hrávám, že jsem zdravý. S přestupem netlačím na pilu. Když něco přijde, promyslíme to. První se budu ptát manželky a dětí. To je pro mě zásadní. Oběma nám Slovácko přirostlo k srdci. Je tady krásně, jsme tady zvyklí, odcházelo by se nám těžce.
Romana: Jsme tady spokojení. Počítáme s tím, že v Hradišti zůstaneme do budoucna. Budeme stavět dům. I kdybychom někam na chvíli odešli, vrátili bychom se sem.
Marek: Jádro týmu zůstává stejné. Je lepší, než aby se každý rok měnila celá kabina. Všichni se dobře známe. Víme, co od sebe čekat, co chceme. Je to tady rodinné, pohoda.
Romana: Kdyby přišla nabídka, nedívali bychom se jen na peníze. Hlavně aby hrával. Nedovedu si představit, že by seděl na lavičce.
Marek: Důležité je, aby mě chtěl trenér.
Co zahraničí, už byste si troufli?
Marek: Jasně. Necháváme to otevřené, co přijde. S dětmi je to složitější, ale zvládlo to více hráčů.
Romana: Malý Marek je předškolák, příští rok musíme řešit první třídu. Ale pokud by byl zájem ze zahraničí, asi bychom to zkusili. Když to člověk nezkusí, pak toho akorát lituje. I Marek se posunul, se vším bych mu pomohla.
Může se stát, že celou kariéru strávíte ve Slovácku?
Romana: Zatím to tak vypadá. (úsměv)
