Fotbalové šatny týmů na všech úrovních mají jasně daná pravidla a ty vesměs určují starší hráči. Stejně jako kdysi na vojně. Když se třeba ve Spartě hledalo místo pro zkušeného obránce Řepku, musel se mladík Jungr přestěhovat.
V Jablonci měl zase právo přednostního výběru kapitán Weber. Vzal si místo před televizí.
Pravidla musí být. Fotbalisté v kabině tráví spoustu času. Odehrávají se tam porady před zápasy, všemožné rituály, oslavy, vyříkávají se porážky a neúspěchy, řeší se tam veškeré problémy. „Pro hráče je kabina něco jako druhý obývák,“ říká Jaroslav John, dlouholetý kustod Sparty, jenž dnes působí u reprezentace.
V kabinách stráví velkou část pracovní doby podobně jako hráči.
„I proto se snažíme, aby v ní byl pořádek. Pak se tam cítíte lépe, víc se těšíte,“ popisuje Stanislav Vlček, útočník Slavie, který má v lize 359 startů a může porovnávat. „Když hrajete venku a kabina se vám nelíbí, dá se to přežít, ale být dlouhodobě v ošklivé a malé šatně doma, to by se asi projevilo i na hřišti.“
Dřív to byly katakomby, dnes luxusní místnosti
Ve slávistické kabině na Strahově je projektor, plátno, televize, rádio či kávovar. Nechybí ani regenerace. Podobný luxus je i na ostatních ligových stadionech. „V posledních letech se kabiny v české lize hodně zlepšily,“ všiml si John.
Každý profesionální klub v Česku musí pro obdržení licence mít minimální rozměry kabiny 80 metrů čtverečních. Prostor je rozdělen na šatnu, místnost pro maséry, sprchy a záchody.
Bylo ale hůř, třeba před lety v Karviné. „To nebyly kabiny, ale katakomby,“ vzpomíná Vlček, který na severu Moravy chvíli působil.
„Byly pod zemí, na zdi prkno a hřebíky jako věšáky,“ přidává se kustod John. Ale nevyhovující a malé kabiny byste našli i v zahraničí. Třeba ve Wembley a v Dortmundu před rekonstrukcí nebo na starém stadionu Arsenalu. „Tam jsme museli mít bedny na chodbě,“ říká John. „V Amsterdamu zase na záchodě. Nejlepší šatny jsou na Realu Madrid.
Tam byste se snad i ztratili.“ Všeobecně platí, že kabiny pro hosty jsou skromnější. S domácími se nedají srovnávat. Sparťané mají na Letné dokonce dvě – čistou a špinavou.
Kabina byla a je pro fotbalisty něco jako posvátné místo. A to doslova. Třeba v německém Gelsenkirchenu, kde hraje Schalke, se mohou hráči zajít pomodlit do několik metrů vzdálené kaple s knězem. Neměli by ale chodit ke zpovědi. Platí totiž nepsané pravidlo: všechno, co je řečeno v kabině, by v ní mělo zůstat.
Bez výjimky. „Jen tak někoho si tam nepustíme,“ potvrzuje slávista Vlček. Pokud z kabiny prosáknou některé informace, neunikne viník pokutě. Na Slavii se zase před pár lety kabina vzbouřila proti záložníkovi Dostálkovi, který měl údajně „donášet“ trenérovi Beránkovi.
Problém zkrátka nastane, pokud je kabina rozdělena na skupinky nebo je v ní nějaký „rušivý element“. Vztahy se pak přenášejí i na hřiště a negativně ovlivňují výkony. Vyprávět by o tom mohli sparťané, kteří (ne)bojovali za trenéra Hřebíka, či fotbalisté Žižkova, kteří se z Poháru UEFA rázem propadli až do druhé ligy.
Obvykle má fotbalová kabina svého vůdce, jehož slovo platí, důležitá je i funkce pokladníka. Už u dorostenců visí na všech úrovních v kabinách sazebník pokut a poplatků.
V tom jsou Češi specialisté. Do společné kasy se platí téměř za všechno: za pozdní příchody, svátky, narození potomka, zapomenutí výstroje, góly i překopnutí plotu.
V hokejové NHL zase někde hráči platí pokutu, pokud stoupnou na koberec s klubovým znakem. Možná se koberců brzy dočkáme i ve fotbalové lize.
