V šestatřiceti letech bosenský expres pomalu končí kariéru tam, kde ji startoval. V Čeliku Zenica, odkud přišel do Teplic v létě 2007.
„Čelik je můj klub a tam už zůstanu. Bohužel kvůli investorům a dluhům jsme šli až do poslední soutěže, teď už jsme ve 3. lize, ale vrátíme se do nejvyšší,“ nepochybuje Mahmutovič. „Vždyť Čelik je velký klub, má tři bosenské tituly a velký stadion jako v Teplicích, nejhezčí v Bosně. Hraje tam i reprezentace.“
Góly sází rodák z tehdy jugoslávské Doboje pořád. „Letos jsem jich dal osm devět, přitom hraju jen občas. Jsem útočník a útočníkem zůstanu do konce kariéry. Obrana nehrozí, i když už jsem starej!“ vzpírá se posunout na hřišti blíž své brance. „Naše třetí liga je úrovní jako česká, spíš amatérský fotbal. Nejnižší soutěž jsme hráli loni a příští rok postoupíme do nejvyšší. Nějaké dluhy už se poplatily a je to lepší.“
Mahmutovič už má i hrubou představu, co bude, až s fotbalem sekne. „V klubu říkali, že tam zůstanu i po kariéře, budu v něm pracovat. Na jaké pozici, to ještě nevím, o tom se pobavíme. Ale trenér být nemůžu, to není pro mě. Něco se najde. Možná sportovní manažer,“ uvažuje.
Čerpat bude i ze zkušeností, které nasbíral v české lize. Strávil v ní víc než dekádu, získal dva mistrovské tituly s plzeňskou Viktorií, ovšem nejvýraznější stopu zanechal v Teplicích, kde kopal sedm let.
„Když jsem přišel, byli tady Merzič, Ljevakovič, další Bosňané. Úžasná parta. Sedli jsme si, odehráli jsme skvělé zápasy, vyhráli pohár. Vždycky jsme se pohybovali nahoře až na jednu sezonu, kdy jsme se zachránili tři čtyři kola do konce,“ vybavuje si. V Plzni pak za dvě sezony naskočil jen do 23 zápasů, nastřílel devět gólů. „Rok a půl tam byl taky hezký, taky skvělá parta. Ale nejlepší časy jsem zažil v Teplicích, ty se mi zaryly do srdce. Udělal jsem nějaké chyby, asi jsem neměl jít do Olomouce a Příbrami. Ale nelituju ničeho, stalo se a já už neřeším Co by kdyby...“
 |
Je dvacátým nejlepším střelcem v historii české ligy, ve 206 zápasech nasázel 70 gólů, z toho jako brejkový útočník padesát ve druhých poločasech. Slavil jeden hattrick, šest branek dal z penalt, šestnáct coby střídající hráč.
I teď na Rozlučce legend Admira Ljevakoviče, Jana Rezka a maséra Edy Poustky skóroval dvakrát. Ale... „Pět šancí na jeden gól, to jsem prostě já,“ usmíval se. „Brankář Grigar se na mně chytil.“
Slavnost na prosluněných Stínadlech si užil. „A hodně. Těšil jsem se sem a jsem rád, že ani fanoušci na mě nezapomněli,“ líbilo se mu, že skandovali jeho jméno.
Táta devítiletého synka a tříleté holčičky se do Teplic podíval po dlouhé době. „Posledních pět šest let jsem tu nebyl ani jednou,“ přiznal. „Ale Teplice pořád sleduju přes internet, všechno vím. Poslední dobou se nedaří, já však věřím, že se zvednou a budou zase nahoře, kam patří.“
