Rodná země: Afghánistán. Občanství: Dánsko. Klub: Paris Saint-Germain. „Mám pocit, že mám za sebou tak dvě stě let života. Zažila jsem hodně smutného i krásného,“ říká třiatřicetiletá Nadia Nadimová, útočnice Paris St. Germain, která od roku 2009 reprezentuje Dánsko.
Na mistrovství Evropy V roce 2017 získala stříbro. Dánky sice ve finále podlehly Nizozemsku 2:4, ale Nadimová vstřelila první gól utkání a i díky svému příběhu se stala hrdinkou šampionátu.
V úterý odpoledne vyběhne proti fotbalistkám Sparty Praha v rámci úvodního duelu osmifinále Ligy mistryň. Sparta je však jen jednou z překážek za letošním cílem Nadiy a jejího týmu: vyhrát Ligu mistryň i francouzskou ligu. Ostatně, derby s Olympiquem Lyon, momentálně nejlepším ženským fotbalovým týmem světa, čeká PSG již v sobotu.
Nadia Nadimová, útočnice Paris St. Germain
Když se na Nadiu kouká její matka, vidí v ní prý odvahu a zápal táty. Byl to on, Rabani Nadim, generál Afghánské národní armády a fotbalový fanoušek, kdo dal na zahradě svým dcerám míč s černými a bílými políčky a řekl: „Zkuste do něj i kopat! Nebojte se!“
Nejvíc tahle meruna zaujala Nadiu, druhou nejstarší z pěti dcer. Čutala do ní, aniž by věděla jak, a doufala, že to jednou předvede i lidem za touhle zdí. „Život v Afghánistánu vidím zpětně jako dva obrazy. Na jednom máme normální dětství a táta chodí do práce. Na druhém je jen chaos a válka,“ vzpomíná.
V ženském sportu rozhoduje hlava víc než u mužů. Trenér sparťanek vypráví |
Když v zemi vládlo hnutí Tálibán, ženy a dívky musely být doma a nesměly se věnovat žádnému sportu. Nadie bylo deset, když její otec zničehonic zmizel. O půl roku později se máma od pěti dcer dozvěděla, že byl její muž popraven. Sbalila holky, pár tašek a odhodlala se k riskantní cestě za svobodou.
S falešnými pasy putovaly přes Pákistán do Itálie, kde se ukryly v nákladním autě směřujícím do Dánska. „A tam, v uprchlickém táboře v Dánsku, jsem poprvé viděla hrát holky fotbal. Tehdy jsem se rozhodla, že právě tenhle sport bude můj život,“ líčila Nadia Nadimová loni pro britský list The Guardian. Právě sport může podle ní pomoci dětem uprchlíků zvyknout si na nové prostředí.
Nadia Nadimová s maminkou
Mi Loooooaaave
Když bylo Nadimové osmnáct, přijala dánské občanství a poprvé nakoukla i do fotbalové reprezentace. Hrála za dánský klub IK Skovbakken a poté Fortunu Hjørring, s níž si v roce 2012 poprvé okusila Ligu mistryň. V roce 2014 odešla střílet góly do USA, ale pro sezonu 2018/2019 se upsala Manchesteru City. Na život ani fotbal v Anglii si ale nezvykla, a tak se v lednu 2019 přesunula do Paris St. Germain.
„Hraji v jednom z nejlepších klubů světa, trénuji s úžasnými fotbalistkami, jsem šťastná jako nikdy,“ říká útočnice s číslem 10 na dresu.
Cílevědomá není pouze ve fotbale. Mluví plynule sedmi jazyky, dokončuje studium medicíny a tvrdí: „Tolik lidí mi na mé cestě životem pomohlo, po kariéře chci pomáhat já.“ Ale nebudou jí chybět fotbalové emoce? „Kdepak. Podobné pocity zažívám i na operačním sále. Jednou jsem dohrála zápas a brzy poté šla asistovat při operaci ledviny. Dvě hodiny jsem stála na místě a jen držela pomůcky, aby chirurg na svou práci dobře viděl. Všechno mě bolelo, přesto jsem se cítila skvěle a říkala jsem si: Já se fakt dívám dovnitř něčího těla,“ líčí Nadimová.
A těší se na to, až bude zodpovědnost na ní. „Zaměřuji se na plastickou chirurgii. Ano, nemá takový zvuk. Ale předěláváme tvář nebo končetinu po autonehodě, bombovém útoku nebo popálení. Někdo bude mít zničenou tvář, tak se mu pokusím vrátit část identity nazpět.“
Jedna věc ale fotbalistku s afghánskými kořeny pořád hodně štve. Že na světě i dnes existují místa, kde se holky nesmí dotknout míče. A že možná ani nemají tátu, který by jim řekl: Nebojte se.
