Ve středu se hraje finále ve stejném složení, avšak v Liverpoolu už Češi nejsou. Zato na straně Italů bude o výhru usilovatMarek Jankulovski. "Jankulovi finále přeju, ale fandit budu Liverpoolu," netají Šmicer.
Ve vašem případě stačí říct "Istanbul 2005" a člověk nemusí nic dodávat, že?
Istanbul 2005 znamená nejšťastnější moment mé kariéry, můj největší úspěch. Vyhrál jsem velkou trofej a navíc po průběhu, kdy jsme s AC o poločase prohrávali 0:3. Tím bylo vítězství umocněné.
Potkal vás ve fotbale krásnější zážitek?
Ne. Takové emoce jako tehdy jsem nikdy nezažil a ani jsem nedoufal, že je zažiju. Já chtěl maximálně vyhrát českou ligu, vyhrát Ligu mistrů, takový cíl jsem nikdy neměl. Když jsem byl malý kluk, vždycky jsem se díval na ta velká finále – a najednou jsem ho vyhrál taky.
Ke všemu po úžasném osobním příběhu, kdy jste do zápasu naskočil jako náhradník, pak dal gól a v penaltovém rozstřelu penaltu.
Vracel jsem se tenkrát po zranění, ale cítil jsem dobrou formu a byl naštvaný, že v závěru sezony nehraju víc. Na tréninku mi to šlo, což Benítez (trenér Liverpoolu) viděl. Proto mi dal asi důvěru, když musel už v prvním poločase střídat zraněného Kewella. Kdybych věděl, že budu hrát od začátku, byl bych asi nervózní. Takhle jsem byl uvolněný a měl strašnou chuť si zahrát. Byl jsem bez nervů, byl to můj poslední zápas za Liverpool, věděl jsem, že pak odcházím, tak jsem si to chtěl užít. Ale moc jsem si to neužíval: šel jsem na hřiště za stavu 0:1 a brzy to bylo 0:3.
To musela být rána.
Obrovské zklamání. O půli jsem si říkal: To je výborný, můj poslední zápas, jdu na plac za stavu 0:1, teď je to debakl a všichni budou říkat: Šmicer? To se teda Benítezovi povedlo střídání! Pocity v tu chvíli nebyly bůhvíjaké.
Upřímně: modlili jste se o půli v kabině spíš než za vyrovnání, abyste nedostali debakl?
To je jasný. Bavili jsme se, že hlavně už nesmíme inkasovat, aby nebyla ostuda. Už 0:3 vlastně ostuda byla. Všichni by najednou zapomněli, že jsme cestou do finále vyřadili Chelsea a Juventus. Ale pamatuju, že nám Benítez říkal: Dáme brzy gól a člověk nikdy neví, co to s nimi udělá.
Ta slova se mu báječně vyplnila.
Ano, kapitán Gerrard dal nejprve rychle na 1:3. To by nejdůležitější moment. Neříkám, že jsme si mysleli, že vyrovnáme, ale dostali jsem novou chuť. Dali jsme jeden, říkali jsme si, tak zkusíme dát další. A zápas se začal měnit.
A Vladimír Šmicer snížil na rozdíl jediné branky...
Po tom gólu jsem jasně cítil, že vyrovnáme. Viděl jsem, že AC najednou vůbec neví, co se děje. Zato my měli energie na rozdávání. Ani mi po gólu nikdo negratuloval, všichni mazali na půlku, jak rychle zase chtěli hrát. Jediný Bary (Baroš) přiběhl.
Šmicer ve fináleČeský záložník prožil před dvěma lety ve finále Ligy mistrů bláznivě krásný příběh. Zápas s AC Milán začal na liverpoolské lavičce, ale ještě v první půli šel do hry za zraněného Kewella, který mu navíc po příchodu do klubu "ukradl" číslo 7. Šmicer přišel za stavu 0:1, ale o přestávce mizel zklamaně do kabin za zdánlivě beznadějného skóre 0:3. Liverpoolu se i zásluhou českého fotbalisty – pro nějž to byl před přestupem do Bordeaux poslední zápas za klub, kde strávil 6 let – podařilo utkání senzačně otočit. Při mazání manka dal Šmicer druhý ze tří gólů, v penaltovém rozstřelu proměnil za Liverpool tu poslední. Stal se s Milanem Barošem prvním Čechem s trofejí, ve středu je může následovat Marek Jankulovski. |
Co vám říkal?
Už nevím, ale hlavně byl u toho gólu taky, málem se o něj otřel rukou. Štěstí, že ho nezasáhl. Rozhodčí by nemusel gól buď uznat, anebo, což by bylo horší, by ho připsal jemu! (smích) S Barym jsme se pak bavili i před penaltovým rozstřelem. Museli jsme se smát.
Smát? Vždyť to musely být obrovské nervy!
Smáli jsme se, jak Jerzy Dudek (liverpoolský brankář) těsně před koncem zázračně vyškrábl obrovskou šanci Ševčenkovi. Říkali jsme si: Teď už je to jasný, to už se nedá ztratit, na penalty vyhrajeme. Ostatní kluci to měli stejně: Když jsme přežili tohle, tak to zvládneme. Za to vyrovnání jsme se navíc už před penaltami cítili jako vítězové.
Já na tom utkání byl, a když jste šel na penaltu vy, jeden liverpoolský fanoušek za mnou zděšeně vykřikl: Šmajcr? Jesus Christ!
(bouřlivý smích) Já si ale věřil. Benítez se mě ptal, jestli penaltu zvládnu, bylo vidět, že i on mi věří, a já ho nechtěl zklamat. Patřil jsem k nejzkušenějším, byl jsem v Liverpoolu šestým rokem, tak jsem si říkal, že se z toho nemůžu pokáknout. Jednoduché to ale nebylo, lidi si pamatujou, když nedáš penaltu.
Vy jste ji dal, další Dudek chytil a zázračný obrat byl dokonán.
Opravdu to zázrak je. To je skoro pokaždé, když otočíte 0:3, a nám se to povedlo ve finále Ligy mistrů. Nevím, jestli se to ještě někdy vůbec stane. Navíc z Čechů ten pohár do té doby nikdo nezískal, tak jsme si s Barym přáli založit český klub vítězů Ligy mistrů, něco jako mají hokejisti, když vyhrají Stanley Cup. Když nedal Ševčenko rozhodující penaltu, byla první naše věc, že zvedneme pohár nad hlavu a že se s ním pomuchláme.
Mrazí vás ještě teď, když na to vzpomínáte?
Jo. Měl jsem tady nedávno francouzskou televizi, povídal jsem o finále a měl ho zády puštěné v televizi. A ty pocity byly, jako by se to stalo včera. Bylo to pořád silné. Strašně klukům z Liverpoolu závidím, že si finále zase zahrají.
Takže jim budete fandit, i když za AC bude hrát Jankulovski?
Janek ať promine, budu fandit Liverpoolu, mám tam pořád dost kamarádů. A Jankul? No, v českém klubu bychom byli tři... Hlavně mu přeju, že si zahraje finále. Něco mi říká, že zápas zase půjde do prodloužení a potom děj se vůle boží.
Neláká vás jet do Atén, kde se finále hraje, jako divák?
Láká, ale s Bordeaux hrajeme o naději na příští ročník Ligy mistrů, takže to nejde.
Jenže vy moc šancí nedostáváte, že?
Nehraju, i když jsem na tom se zdravím dobře. Mrzí mě to, ale do konce už zbývá málo, tak vydržím.
A pak?
Nevím. Asi zůstanu ve Francii.
Co takhle Česko?
To ne. Ale ještě bych rád rok hrál.
Existují nějaké nabídky?
Dva tři kluby ve Francii se ptaly, ale zatím to není nic konkrétního. Chci ale opravdu hrát, sedět na lavičce se mi nelíbí. Nedávno vyhrálo Bordeaux Ligový pohár, kluci slavili, ale já nehrál, takže jsem skoro žádnou euforii neprožil. Když to srovnám se zápasem z Istanbulu, vlastně jsem necítil nic.
