Pojítek se stříbrným mistrovstvím Evropy v Anglii je ale víc: také tam Češi na úvod nestačili na Němce, také tam získali naději, když senzačně porazili Itálii. Dokážou velké věci i teď na juniorském Euru?
„Cítím tady dobrou atmosféru, energii. Postupový klíč je těžší, muselo by se všechno sejít, ale šanci jít dál máme,“ ujišťuje Kouba. „Jen je potřeba, aby kluci měli na prvním místě týmový úspěch.“
Cítíte, že to tak je?
V tomhle týmu to tak funguje. Kolektiv je dobrý, kluci jsou srovnaní, nejsou to žádné...
Primadony?
Tak. Neprahnou jen po penězích, chtějí úspěch. Pro trenéra Lavičku je týmovost zásadou číslo jedna. Fokus na jednotu, soudržnost.
Jak postoupí Česko?Složitá postupová matematika |
U jedenadvacítky jste už pár let. Dřív jste měl z hráčů jiný pocit?
Takhle bych to neřekl, ale... U minulého cyklu jsme dělali mezi kluky anketu, jaký je jejich životní cíl. Devadesát procent odpovědělo, že chtějí ven, do zahraničí. To pro mě není ten správný cíl, motivace.
Co je správně?
Já chtěl vyhrát pohár, přivézt medaili. To odpověděl jeden nebo dva kluci. Měli by jít na trávník vyhrát, až pak uvažovat, jestli jim to pomůže k přestupu. To je podle mě správná cesta. Jasně, čím slavnější a větší klub, tím hrajete s lepšími spoluhráči, lepší ligu, posouvá vás to dál.
Vás do zahraničí posunulo Euro 96. Taky jste tehdy po úvodní porážce cítili velké rozpaky?
Bylo to podobné. Vstup se nepovedl, takže jsme se začali bát, aby to nedopadlo špatně. Od té doby jsem ale ve fotbale něco zažil, takže vím, že je potřeba to rychle rozebrat a najít východisko.
Jak jste ho hledali tehdy? Bylo potřeba pročistit vzduch?
Samozřejmě. My hráči jsme si sami od sebe sedli na pokoj a řekli jsme si, že už nemáme co ztratit. Nebylo to nijak drsné, žádné výčitky typu: Tys to měl chytat, tys to tamhle nepokryl. Ono taky než člověk na takové akci zjistí, jak velký je tlak od fanoušků, novinářů... Chvíli to trvá. A pak se s tím musíte poprat.
Teď Italové po zápase Čechům nepodali ruku. Na vás taky tehdy soupeři koukali povýšeně?
Němci ne. Ale z nich sebevědomí čiší jiným způsobem. Člověk tam cítí... Ne aroganci, ne přehlížení, ale takové to: Koukejte, my jsme tady a teď vám ukážeme naši hru.
A Italové?
Ti nás tenkrát podcenili a to teď mohlo být dost podobné. Taky nečekaně udělali změny v sestavě. Ale vysmívání? Kdepak, to vůbec. I dresy si s námi ochotně vyměnili.
K tomu teď bylo dost daleko.
Berte to tak, že ti kluci jsou mladí. Naučit se prohrávat, to taky nějaký pátek trvá. Tahle generace je taková víc... hledám správné slovo. Sebevědomá? Je pro ně těžší uznat kvalitu druhého, asi se to ještě nenaučili. Je to takové víc jájínkovské.
Zatímco za vás...
Za komunistů jsme pochopitelně byli vychovávaní jinak. Ale zrovna ve fotbale platí, že síla kolektivu, o které se tehdy tolik mluvilo, opravdu funguje. Když jsme něco dokázali, bylo to vždycky díky týmovému pojetí. Dneska jsou kluci větší persony, to je evropský trend.
Změnilo se toho víc. Čím v Anglii žila kabina? Mastily se karty?
Jasně. Neměli jsme ještě ani mobily, takže člověk nechtěl ležet na pokoji a koukat v televizi na anglické kanály, kterým ani nerozuměl. Takže se hrálo, kecalo se, na rozhýbání jsme si dali nohejbal, prošli se kolem golfového hřiště. Dorazil za námi i pan Donutil.
Aby odlehčil atmosféru?
Přesně tak. Po Němcích jsme s ním druhý den večer poseděli, uvolnila se nálada, padaly vtípky. Pomohlo to, zapomněli jsme na to špatné.
Vyprávíte tyhle zážitky hráčům?
Ani ne. Oni si to ani nemůžou pamatovat, takže si spíš někde najdou nějaké video, podívají se, zasmějí se tomu. Ale zatím mi nic nepřipomínali. Mají úctu. (úsměv)
Jak se vám pracuje s brankáři, kteří v sezoně skoro nechytají?
Třeba u Lukáše Zimy vím, jaký je, co umí, ale kolem sebe jsem cítil takové zvláštní očekávání. Tak jak, bude připravený? Já v tom problém neviděl. Atmosféra šampionátu gólmana dokáže vtáhnout, zkoncentruje se, instinkty naskočí.
Proti Itálii naskočily skvěle. Měl jste mu co vytknout?
I v prvním zápase patřil k lepším. Chytil penaltu a ani jeden gól nebyl vyloženě jeho. V televizi to může vypadat, že to měl chytat, ale já v bráně něco prožil, takže můžu říct, že času na reakci měl strašně málo.
Kritiku, která se na něj navalila, rychle hodil za hlavu. V tom byla i vaše síla, že?
To je potřeba. Člověk si ale taky musí říct: Hele, nemají ti lidi náhodou pravdu? Já to měl lehčí, že jsem nemusel číst komentáře v diskusích. Dneska to ti kluci sledují, někdo mu to třeba řekne. Ale zrovna on si s tím dovede poradit.
Vy jste si nejvíc vyslechl po smolném zlatém gólu ve finále Eura. I tehdy jste všechno snášel?
Vnitřně vím, že jsem víc udělat nemohl, což je pro mě nejdůležitější. Vypadalo to blbě, protože se zdálo, že jsem měl míč už skoro v rukavicích... Už tenkrát jsem říkal, že jsem dostal gól blbec v nejdůležitějším zápase kariéry. Takový párkrát za život dostanete, mně se to ale stalo v nejnešťastnější možnou chvíli. Asi to byl osud.
