Hned po turnaji vás čeká ještě další krok do dospělosti, že?
Svatba bude 29. června. Alenku jsem požádal o ruku, když jsme šli po Rudém náměstí. Já si počkal, až za sebou budu mít krásný výhled na chrám Vasila Blaženého, poklekl jsem a řekl to. Alenka plakala štěstím a já byl dojatý.
Nespěcháte? V březnu vám bylo teprve 23.
Jsme spolu šest let, to už je dost dlouho na to, abych poznal, jestli je ta pravá. Svatba je pro mě krásný a důležitý krok v životě.
Mezi reprezentačními lvíčaty budete první ženáč. Změní vás to?
Bude to razítko, že už jsem dospělý. Kluci sice občas prohodí nějakou narážku, ale mně to nevadí. Jsme parta, fórky nikoho z nás neurážejí. Pořád jsme vlastně kluci.
Kluci, kteří hrají dospělý fotbal.
Turnaj, který nás teď čeká, bude mít jiný náboj než dospělý fotbal. Sejdou se mladé a talentované týmy, které požene touha po olympiádě v Londýně. Takže pokud postoupíme na olympiádu, tak si dětství ještě o rok prodloužíme.
O to víc se do Dánska těšíte?
Nebudu tvrdit, že nemám rád dospělý fotbal, však už ho od sedmnácti hraju, ale tohle je přece jen jiné. Všichni z nás talent pořád rozvíjíme, zlepšujeme se, ale s trochou nadsázky jsme stále kluci. Proto hrajeme o něco bezstarostnější fotbal.
Chováte se tak i mimo hřiště?
No jasně, sranda musí být. Na dospěláka si v naší partě nehraje nikdo. I když je pravda, že už toho máme za sebou celkem dost.
Ještě víc toho máte před sebou, nebo ne?
Snad. Chtěl bych se vyhrát a vyzrát. Hrát pravidelně poháry, získat pevné místo v nároďáku.
Za áčko už jste třikrát hrál, ale předpokládám, že návrat mezi lvíčata neberete jako krok zpět.
Ne! Třeba při kvalifikaci v Lichtenštejnsku jsem pár chyb udělal, necítil jsem se úplně ve své kůži, ale byla to důležitá zkušenost. S trenérem jsme se pak dohodli, že pokud budou zdraví všichni stopeři, tak zatím budou hrát spíš než já. Než být jen záskok, je lepší hrát za jedenadvacítku. Věřím, že můj čas přijde.
