Co se vám na české lize nelíbí?
Přijde mi to opravdu strašné mimo top dva tři týmy. Nedá se na to koukat. Ale když se pak s těma klukama potkáte na hřišti, a to i proti těm z nižších pater tabulky, je vidět rozdíl. Jsou atletičtí, umí s balonem. Tenhle rozdíl mě překvapil. Ale je to o tom v lize vydržet sezonu dvě, na tu úroveň se dostanete, člověk si zvykne na rychlost, na všechno. Česká liga je podceňovaná, ale když má člověk možnost si ji osobně vyzkoušet, vidí, že to není úplně legrace. Pro diváky už je to samozřejmě horší.
Máte v ní 13 zápasů. Nešlo víc?
Já měl smůlu na zranění. První půlrok jsem neodehrál, druhý se sebezapřením. Užíval jsem si každý zápas. Třeba proti pražské Spartě, když jsme těsně prohráli. Nebo s Plzní. U ní jsme dostali pěknou dardu 0:7, to jsem nehrál, doma pět gólů, u toho jsem byl.
Mohli jste se zachránit? Chybělo vám 11 bodů, což není málo.
Kdybychom hráli na stadionu, jaký je v Ústí teď, měli bychom pravé domácí prostředí. A taky po postupu přicházeli jiní hráči. Jestli bychom se udrželi, těžko říct. V teplickém azylu jsme nastupovali na hezkém stadionu, ale chodilo málo lidí, nebylo to doma. Možná bychom vyhráli o pár zápasů víc, jestli by to stačilo k záchraně, nevím.
13 zápasů v 1. lize odehrál Dvořák za Ústí |
Jak teď žijete?
Jsem Tepličák, ale v Praze jsem potkal manželku, která je Slovenka, a bydlíme tam. Už když jsem cítil, že se v Ústí blíží můj konec, šel jsem do Prahy. Ještě jsem kopal 3. ligu za Vltavín. Ale i tam přetrvávala zranění, která mě provázela už v Ústí několik let. Zkusil jsem ještě půl roku divizi v Českém Brodě, pak jsem ukončil kariéru. Nikde nehraju, nikde nekopu, a ačkoli se to každému zdá divné, fotbal, co se týká hraní, mi vůbec nechybí.
Čím to?
Sám jsem tím překvapený. Ale odpověď už jsem našel. Kvůli neustálým zraněním jsem v podstatě každé ráno vstával v bolestech a každý trénink jsem se bál, že se mi zase něco stane. Natržený sval, natažený. Několik let jsem hrál s nechutí a strachem. A když to skončilo, přišla úleva. Já si na to nejdřív sám nedokázal odpovědět. Pak jsem četl rozhovor nějakého hokejisty, který taky ukončil kariéru, a přesně v tom, co napsal, jsem se našel.
Sportujete jinak?
Sem tam si pinknu tenis, sem tam si vyběhnu. Víkendy, které jsem kvůli fotbalu trávil pryč, se snažím vrátit rodině. Navíc jsme koupili byt a je dost práce s jeho rekonstrukcí. Od sportu jsem se oprostil. Ale rád se na fotbal dívám, i když, jak říkám, na českou ligu ne.
Máte malou dceru a šestiletého syna. Bude z něj fotbalista?
Zkoušeli jsme ho dát na fotbal. S manželkou jsme oba sportovci, ale na něm vidím, že do sportu není. Zato je dobrý na hlavu, chytrý.
Co vás živí?
Rozhodně jsem se v Ústí nezabezpečil, takže prodávám koupelny, dělám v koupelnovém studiu. Už asi šest let, dostal jsem se na určitou úroveň. Jsem spokojený. Pracuji na jedné vzorkovně v Praze, jsme tam dva, já a šéf. Mám stavební školu, to od toho není moc daleko.
Máte přehled o vaší zlaté ústecké partě, jak se komu daří?
Třeba Džubi (Pavel Džuban) je realitní makléř a dělá hypotéky, Marty (Jan Martykán) pracuje u firmy v Teplicích, která za zabývá odpady. Scházíme se pravidelně na předvánočním fotbálku, kde si řekneme, jak se kdo má a co dělá. Během roku v kontaktu úplně nejsme.
Jaké jsou ty vaše fotbálky?
Krásné. Rodinné. Strašně se na to vždycky těším. Těžko se mi to popisuje. Není to o žádném chlubení, ale pořád za námi v Ústí chodí lidi a říkají: Co vy jste dokázali! Jako by mi to úplně nedocházelo, ale jsem na to samozřejmě hrdý. Když se pak převlékám na novém, krásném stadionu, je to skvělý pocit. Já neměl možnost si na něm nikdy kopnout, což mě mrzí, a bohužel se to už nikdy nestane. Ale zase si říkám, že kdybychom dvakrát z buňkoviště nepostoupili, třeba by nová tribuna nikdy nestála. Jsem na to hrdý a beru to trošku i jako svůj stadion. Myslím, že jsme tomu pomohli.
Kolik se vás schází?
Kolem patnácti. Přijeli i kluci z Teplic, Lojza Hyčka, Martin Jindráček, Pavel Moulis. Když vidím ty natrénované borce kolem sebe lítat, musím se tomu smát. Já byl dobrý běžec, ale všechno je absolutně pryč. Nějaké kilo navíc, člověk se neudržuje. Ale hrajeme na malé hřiště, takže tam strčím ten svůj větší zadek, který narostl, a je to sranda.
Co vás dovedlo ke dvěma postupovým umístěním ve 2. lize?
Sešla se dobrá generace. Parta. Pořád se to omílá, ale podle mě to není úplně klišé. Když si s těmi lidmi sednete i mimo tréninky, tak je taky na hřišti mezi vámi něco víc. Aniž byste kolikrát museli mluvit. Něco tam prostě je. Víte, co druhý udělá. K tomu se přidal dobrý trenér (Svatopluk Habanec). A možná i horší podmínky. To všechno nás semklo. Ty tři čtyři důležité věci se v jednu chvíli sešly a vyšlo to.
A před deseti lety přišel první postup, to byla velká sláva.
Mejdan byl obrovský, trvalo to asi tři dny, naspali jsme maximálně čtyři pět hodin. Byl to splněný sen, zahrát si ligu. Znal jsem své maximální možnosti, čeho můžu dosáhnout, a liga byla vrchol. Vzpomínám na to strašně rád.
Může se 1. liga do Ústí vrátit?
K Ústí patří určitě 2. liga. Jestli je to i na první, nevím, stojí to peníze. Strašně bych to klukům přál, ale Teplice a Ústí jsou od sebe kousek, takže nevím, zda je to reálné. Kdyby se aspoň o postup bojovalo, byla by to odměna pro diváky.
