Nikdo moc nevěřil, že jí to vyjde. Ani ona sama. Vyšlo to. A na první pokus. Doma tím všechny zaskočila. „Rodiče si neuměli dost dobře představit, co práce režiséra obnáší. Mají režiséra zafixovaného jako někoho, kdo přísně říká – akce a stop, což je jen zlomek celé práce,“ říká Eva Toulová.
Dnes žije a pracuje v Praze a má úspěch. Jejím debutovým filmem bylo drama Šťastná. Teď dokončila druhý celovečerní film nazvaný Jak se moří revizoři, který půjde do kin v létě. S muzikantem a zpěvákem Petrem Lüftnerem natočila videoklip k písničce „Já chci“. Zároveň točí reklamy, například na luxusní pánské obleky, a má své jisté na pár let dopředu. Jak však říká, musí se ohánět. Režírovala rovněž dokument a kromě filmování i píše. A funguje i jako producentka. K režii na FAMU totiž přidala i další vysokou školu.
Eva Toulová (1990):
 |
Vypadáte velmi mladě, je to ve vaší profesi výhoda?
Pro ženu to určitě výhoda je. Ale pro režisérku moc ne. Když jste začínající filmař a žena navíc a ještě k tomu vypadáte mladě, je to trošku nevýhoda. Když chcete získat na natáčení peníze, působí to nedůvěryhodně. Někteří si v duchu říkají: „Proč by pro nás taková mladá měla chtít peníze.“
Současně s režií jste vystudovala řízení podniku. Na to jste přišla sama?
Ano, bylo to mé rozhodnutí. FAMU byla úžasná škola, umění tam jede v hodně velké šíři. Chyběl mi však určitý řád. Pořád jsem cítila, že kromě toho umění chci umět i něco uchopit. Třeba když máte dělat pro někoho reklamu, chtějí po vás rozpočet a aby ten, komu reklamu svěří, působil i obchodně a jako podnikatel. Proto jsem si řekla, že chci mít i tento rámec.
Takže, se ve vás snoubí umělkyně a realistka?
Je to tak. Nemám moc ráda situace, že nějak něco dopadne. Chci mít vždy spoustu možností – co kdyby se náhodou něco stalo. Když plánujeme natáčení, máme proto variantu – kdyby pršelo, kdyby sněžilo, kdyby onemocněl jeden herec, kdyby nevím co …, abychom to vždycky dokázali nějak vyřešit.
Dá se s režisérským diplomem v kapse v Česku uživit?
Mám povahu, že se snažím pracovat na víc věcech a projektech najednou. Už když jsem byla na FAMU, napsala jsem si scénář, našla producenta a během studií jsem začala shánět peníze na film. Věděla jsem, že realita je taková, že se peníze na film shánějí dva i čtyři roky.
Jenomže jednání nakonec vyšuměla do ztracena a peníze jste nesehnala. V čem byl problém?
Byla to kombinace několika věcí. Většina lidí, kteří vycházejí z FAMU, dělají rádi sociální dramata, což je žánr, který není úplně divácky atraktivní. Navíc mladý začínající člověk nebudí důvěru. Našla jsem si producenta, který se snaží získávat peníze z různých grantů. Pak jsem zjistila, že i v grantových řízeních se hledí na jména. Začátečníka nikdo nezná, proto se nám žádný grant nepodařilo získat.
Peníze na váš první celovečerní film jste nakonec sehnala sama, trvalo vám to další dva roky. Čím jste přesvědčila sponzory, že vám dali na film peníze?
Určitě tím projektem. A pak jsem se snažila oslovovat lidi, se kterými jsem už dříve přišla do kontaktu, například při natáčení reklamy, kdy viděli, jak pracuji.
Máte spočítáno, kolik proběhlo schůzek se sponzory, než někdo kývl?
Ze dvaceti schůzek většinou vyšla jedna. Všechno se hodně táhne a nic není jisté. Stalo se nám třeba, že jsme měli už uzavřenou smlouvu, ale peníze nikdy nepřišly. I s tím musíte počítat. Je to dost běžná praxe.
Váš první celovečerní film je o rivalitě hereček a má název Šťastná. Byl nízkorozpočtový, stál 3,5 milionu korun. Kolik vám už vydělal?
Když si spočítám, kolik hodin jsem filmu věnovala času jako režisérka a producentka, vychází to tak na 45 korun na hodinu (smích).
To asi moc šťastná nejste?
Původně jsem myslela, že to dopadne líp. Ale pochopila jsem, že celovečerní film uvedený do kin je prestižní záležitost. Jen málokterý film si zpětně vydělá na veškeré náklady. Dostat film do kin je drahé. Po odečtení nákladů, kdy vám polovinu z prodeje lístků vezmou kina a 20 až 30 procent distributor, vydělal můj první celovečerní film zhruba půl milionu korun. Film je však i dlouhodobá investice. U většiny filmů se zisk generuje z prodeje televizních práv, což se nám daří.
Čtěte další příběhyV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. |
Takže nakonec úspěch. Ten se však v Česku zpravidla neodpouští. Jak berete kritiku?
Snažím se kritiku rozdělit na opodstatněnou a neopodstatněnou. Tu neopodstatněno si moc nepřipouštím. Z oprávněné kritiky si beru ponaučení. Když strávím ve střižně několik měsíců, sama vím, že některé věci nevyšly tak, jak bych předpokládala.
Teď jste dokončila druhý celovečerní film. Má název Jak se moří revizoři. Jaké ponaučení jste si pro něj vzala z prvního filmu?
Hodně jsem se poučila umělecky. Dala jsem si víc práce se scénářem, nechala jsem si poradit i co do obsazení. Získali jsme zajímavé mediální partnery a zvolila jsem žánr, který je zábavnější.
Jde tedy o komedii?
Je to tak. Komedie je atraktivnější žánr.
Komedii jste režírovala, produkovala a natočila podle vlastního scénáře. Zároveň vyjde i stejnojmenná knížka. To si někdo může říct: „Už v tom umí chodit, bude inkasovat čtyři honoráře.“ Budete?
Za knížku jsem už honorář dostala, je hotová. Zbytek uvidíme, jak komedie dopadne v kinech.
Kdy půjde do kin?
Přesné datum ještě není stanoveno. U prvního celovečerního filmu jsme datum stanovili tak, že do kin šel zároveň Hobit, což byla chyba. Teď si necháme poradit. Mělo by to být před letními prázdninami.
Teď vás živí hlavně reklama. Kolik stojí natočení reklamy a kolik inkasuje režisér?
Vždy záleží na tom, co klient chce. Celkové náklady jsou v řádu několika set tisíc. U komplexních reklam, kde jsou animace, triky, dobové scény, nebo velký komparz, jde o náklady v řádech i několika milionů korun. Honorář pro režiséra bývá stanovený většinou za natáčení dny. Když jsem točila například reklamu na pánské obleky, šlo o tři natáčení dny a za jeden den byl honorář kolem 10 tisíc korun.
Co pro vás znamenají peníze?
Pro mě je to zatím prostředek k dosažení mých cílů, k vlastní tvorbě. Už se však dostávám do věku, kdy začínám přemýšlet i o tom, jak se zabezpečit do budoucna.
Co dnes říkají rodiče na vaši tvorbu? Jsou kritičtí?
Jsou už kritičtí trochu méně. Ale pořád si myslí, že bych měla zvolit klasické zaměstnání a chodit osm hodin do práce (smích).
Eva Toulová režírovala rovněž celovečerní dokumentární film Camino na kolečkách. Podívejte se na ukázku:
