„Ani v nejfantastičtějších představách jsem nikdy netušil, že budeme mít jednou vlastní výrobní areál a značku, která je stále víc v povědomí lidí,“ říká Jiří Pantůček. Dnes zaměstnává 56 lidí a jeho originální receptury znají nejen u nás doma, ale i ve Švýcarsku, Švédsku, Norsku a dalších evropských zemích.
S kolika lidmi jste začínal?
Byli jsme čtyři. Moje maminka, kamarád, paní fakturantka a já.
Rozuměl jste tehdy bylinkám, nebo jste se k nim musel propracovat?
Když jsem studoval, v té době se alternativním léčbám moc nevěřilo. Ve škole nám říkali - proč léčit zdlouhavě bylinkami, když to jde rychle antibiotiky. Byl jsem produktem tohoto školství, nechci na to však nějak útočit. Bral jsem to jako fakt. Učili jsme se, co udělá zvíře, když má třeba horečku či průjem, jakou bylinku či kůru okousá. Přijímal jsem to jako zajímavost a zpestření. Naplno jsem se bylinkám začal věnovat, až když jsem začal podnikat.
Jiří Pantůček (1971)
 |
Dnes jste odborník na bylinky. Jak jste se přiměl, abyste nastudoval, jaké kombinace bylin mají tu správnou účinnost?
Když jsem končil studia na vysoké, přísahal jsem, že se už nebudu učit. Měl jsem učení po krk. Studia bylinek a alternativní metody léčby jsem však nikdy nebral jako učení. Přicházelo to přirozeně. Hlavně jsem si z toho vybíral, co mě zajímalo – například vazby, která bylinka se s jinou podporuje v účinku a naopak. Pídil jsem se po těchto informacích z nejrůznějších pramenů. Mnohdy jsem ani nevěděl, proč to tak je. To všechno jsem postupně zjišťoval – třeba že za léčebnými protizánětlivými účinky brusinky stojí arbutin, kyselina ellagiková a inulin.
Jaká byla vaše první vlastní receptura?
První receptury byly mé babičky a mého strýce. Vycházeli ze zkušenosti, studia bylin a sledovali i konkurenci, co vyvíjí. První receptury, které byly moje, se týkaly masážních gelů. Začal jsem si hrát s kombinací účinnosti kostivalu, kaštanu, jalovce, arniky a dalších látek. Vytvořil jsem určitý komplex, který je mnohem účinnější než jednodruhová receptura. Tehdy to byla i jediná možnost, jak uspět.
Začínali jste tedy opravu od nuly?
Spíš jsme byli tak trochu pod hladinou (smích). Vsadili jsme na to, aby se zákazníci vraceli, protože byli s účinností produktu spokojeni a doporučili ho dalším lidem. A to nám vyšlo. Na tom jsme firmu vybudovali.
Jaký jste měli na začátku obrat?
Startovali jsme na průměrném měsíčním obratu 500 tisíc korun. Abychom přežili, potřebovali jsme se dostat na obrat 600 tisíc korun, což se nám podařilo během půl roku. Během dalších dvou let jsme zvýšili obrat na jeden milion korun.
Takže na začátku stačilo pokrýt hlavně náklady a výdělky byly spíš symbolické.
Přesně tak, přidělovali jsme si peníze, které jsme si mohli dovolit. Když jsme vyprodukovali víc, vraceli jsme peníze zpět do rozvoje firmy. Tehdy jsme si říkali – když bychom vydělali milion korun měsíčně, to bychom si oddechli. A když jsme se k této hranici přiblížili, vždycky něco přišlo, třeba legislativní opatření na líh. A všechno se zbortilo, zajistit si potřebná povolení něco stálo. Dostali jsme se do minusu 300 tisíc a ztráceli i čas nastudováním legislativy. Pořád to bylo nahoru a dolů. Ale směřovali jsme na sinusoidě správným směrem. Pak přišel i kousek štěstí a shoda náhod.
Co přesně? Jaký bod zlomu nastal?
Našli jsme zahraničního švýcarského partnera a obrat se najednou zdvojnásobil, pak ztrojnásobil a my začali získávat prostředky na výměnu obalů a etiket. Zakoupili jsme i lepší technologii, což nás nakoplo.
Jak se vám podařilo takového partnera získat?
On si našel nás. Dodnes nevím, jak se k nám dostal. Zavolala nám pracovnice švýcarské firmy zrovna ve chvíli, kdy jsme s dcerou jeli do safari ve Dvoře Králové. Dala mi telefonní číslo, ať zavolám, že by mohlo jít o zajímavou spolupráci. Zavolal jsem a dali jsme si schůzku. Jsem zvyklý mluvit se zákazníky na rovinu. Takže jsem připravil otevřenou kalkulaci a vyložil čísla na stůl, aby věděli, kolik vydělá výroba a kolik po odečtení nákladů získá obchod.
A ono to klaplo.
Bodem zlomu bylo štěstí. Zajímavé je, že první tři roky jsme spolupracovali a neměli žádnou smlouvu. Prostě jsme si jen podali ruce a všechno fungovalo. Žádná smlouva vás neochrání, když chybí důvěra. Ta vazba je o to pevnější, protože jsme vztahy budovali na principech důvěry.
Jak moc vás tato spolupráce nastartovala?
Dnes vyrábíme pro 60 firem pod jejich značkami. Většina jsou české firmy, ale vyrábíme například i pro Švýcarsko, Švédsko, Norsko i další země.
Jaký je vás dnešní obrat?
Loni jsme měli rekordní obrat 93 milionů za rok. Letos jsme si dali cíl růst o pět procent a mým přáním je zdolat hranici 100 milionů.
Většinu produktů dnes sám vyvíjíte ve vaší vlastní laboratoři. Je to někdy pokus omyl?
Pokus omyl není v účinnosti. Vím, že receptury, které skládám, budou účinkovat. Pak je otázkou, zda je receptura proveditelná. To je velice často pokus omyl. Mé vnitřní já mě třeba nutí k tomu, abych kombinoval maximální dávky, což někdy nelze. Třeba když vyrábíte tobolku a dáváte do ní pět bylin v účinném množství, limituje vás velkost tobolky. A když děláte kosmetický produkt nebo zdravotnický prostředek, tam vás limituje nosič – tedy například co lze do gelu vmíchat a kdy se už rozpadne na vodu. Tam jsou limity. Pak musíte hledat, kde ubrat, nebo co změnit.
Kolik vlastních receptur jste už vytvořil? Máte nějakou statistiku?
Přesně to spočítáno nemám, ale řádově jde tak o 700 receptur pro naši firmu a pro zakázkovou výrobu to je dalších 300 receptur.
Čtěte další příběhyV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. |
Dnes ve vaší firmě pracuje 56 lidí včetně vašich rodičů a dětí. A co vaše manželka?
Manželka má vlastní firmu, zaměřuje se na pěny do koupele, soli a mýdla.
Jak se vám daří ukočírovat rodinnou firmu, abyste se nerozhádali. Máte na to nějaký recept?
Mám obrovské štěstí na rodiče. Se sestrou jsme se v důležitých věcech nikdy nehádali, v rodině jsme měli vždycky harmonické vztahy. To se odráží i ve spolupráci ve firmě. Samozřejmě, že je občas komplikované přijít za maminkou a říct jí, že nedělá něco správně. Ale vždycky vycházíme z toho, že táhneme za jeden provaz a firma je naše společné dítě.
Tedy žádné rozepře?
Kdybych tvrdil, že občas nezvýším hlas, to by pravda nebyla. Ale většinou to není na členy rodiny.
Umíte si vybrat do týmu správné lidi?
Myslím si, že i v tom jsem životní klikař. Absolvoval jsem řadu školení na rozvoj osobnosti a podnikatelských dovedností. A dnes musím říct, že to aplikovat nechci. Podnikání cítím jinak, než školí nejrůznější školitelé. Podle nich by podnikatel neměl mít sociální vnímání, protože je to to nejhorší, co ho může potkat. Má mít neosobní přístup na základě principu „má dáti dal“, člověk ve firmě má být číslo, které se buď vyplatí, nebo nevyplatí. Já takto podnikat nechci.
Co je pro vás v podnikání klíčové?
Firma v pragmatické rovině musí generovat zisk. Když neroste a nevydělává, nepřežije. To platí pro každou firmu. Abych byl v podnikání šťastný, potřebuji vědět, že tým táhne za jeden provaz, že lidé chodí rádi do práce a nebojí se za mnou přijít a sdělit své pocity, často i negativní. Začínali jsme ve čtyřech lidech. Když přišla objednávka, všichni jsme se radovali. Když byl problém, všichni jsme byli smutní. To chci, aby ve firmě bylo pořád.
Je mi jasné, že 56 lidí nebude vždy táhnout stejným směrem, to ani v rozmanitosti názorů nejde, ale musím z každého člověka ve firmě cítit, že chce pro firmu pracovat. A že pro mě není pouze zdroj financí, že odcházím z firmy, zabouchnu dveře a nezajímám se o ně. To je pro mě parametr, ze kterého, doufám, nebudu muset nikdy slevovat.
Ve firmě pracují vaše dcery, zapojuje se i syn. Počítáte s tím, že jim jednou firmu předáte?
To bude záležet na nich. Ale pokud to bude možné, velmi rád jim firmu předám. Pro mě není motorem v podnikání finanční zisk, je mi v zásadě jedno, jestli pojedu na dovolenou do Řecka, raději zvolím třeba Krkonoše. Motorem pro mě je vybudovat tradici, co bude existovat 30, 50, 100 let. Když jezdím na veletrhy po Evropě a vidím tam firmy, které existují 300 let a říkají, že dělali mýdla pro Napoleonovu armádu, prošli si vzestupy i pády, ale vždycky svůj vozík táhli dopředu, to je motivující.
Každý si může koupit firmu, když má dost peněz. Ale od startovací čáry musí sám dokázat, kam to povede. Zda není přítěží. Byly doby, kdy jsem byl v práci 16 až 18 hodin denně. Nebylo to proto, abych si koupil třeba drahé auto, pro mě je motorem tradice, kterou budu moci sdílet s rodinou.
Dávají děti najevo, že je podnikání v rodinné firmě baví?
Vyrůstají v tom odmalička. Nejstarší dceři byl rok, když jsem začal podnikat. Velice často to bylo tak, že když děti chtěly tatínka vidět, musely za ním přijet do firmy. Třeba o víkendu jsem něco psal a vymýšlel a ony vyráběly mýdla do nejrůznějších formiček. Nebo si sedly k počítačům a tvořily vlastní etikety, pak je vytiskly a nalepily na vlastnoručně vyrobené krémy.
Když by chtěl někdo ve všem oboru podnikat, co byste mu doporučil?
Asi aby se na nic nepřipravoval. Kdybych věděl, co mě čeká, nikdy bych do toho nešel. Když jsem firmu začal budovat, byl jsem stranou od administrativních záležitostí. V našem oboru je jich nesmírně hodně a papírování přibývá. Hodně důležité je vědět, že jakákoliv hora problémů se dá rozebrat po částech. Jsem životní optimista, to je podle mě v podnikání hodně důležité. Někdy jsem optimistický tak, že by si vnější pozorovatel myslel, že jsem až naivní. Optimismus je podle mě v podnikání důležitý.
