Na vysoké škole ekonomické jste studovala obor mezinárodní obchod. Později jste ale obor změnila. Proč?
Během tří let, které jsem strávila studiem mezinárodního obchodu, jsem si uvědomila, že to pro mě není to pravé. Nenašla jsem se v tom. A protože jsem začala hodně cestovat a létat jako dobrovolník do Afriky, konkrétně do Keni, rozhodla jsem se na navazujícím inženýrském studiu pro změnu specializace na cestovní ruch. Ten mě velmi bavil, a kdybych se nevydala na spisovatelskou dráhu, tak myslím, že bych měla svoji cestovní kancelář.
K tomu jste si jako vedlejší vzala dost neobvyklý obor rozvojová studia? Laik si pod tím jen těžko představí, čím se takový obor zabývá…
Seznamuje s podstatou ekonomických, politických a sociálních procesů, které probíhají v rozvojové části světa. Když jsem ho začala studovat, myslela jsem si, že hlavní motivací rozvojové pomoci je skutečně pomoc, ale brzy jsem pochopila, že je to politicky motivované. Během studia tohoto oboru jsem přišla o mnoho iluzí. O další jsem potom přišla přímo v Africe při svých dobrovolnických cestách.
Kolikrát jste vlastně v Keni byla?
Sedmkrát a příští rok se tam chystám po osmé.
Hana Hindráková
|
Jako turistka jste tam ale nebyla, že?
Do Keni jako turistka nelétám. První cesty byly přes jednu pražskou neziskovou organizaci, letěla jsem tam jako dobrovolník. Poté jsem založila vlastní neziskovou organizaci soustřeďující se na rozvojovou činnost a létala jsem tam jako její ředitelka. Poslední roky tam létám za obchodem v rámci svého projektu Dárky s myšlenkou, který jsem založila v roce 2018. A také tam létám za inspirací, protože většina mých románů a knih se odehrává právě v Keni.
Neziskovou organizaci jste měla osm let. Proč jste se pak rozhodla v činnosti už dál nepokračovat?
Jak jsem již říkala, do Keni jsem začala létat jako dobrovolník přes jednu pražskou neziskovou organizaci. Postupem času mi tam však přestaly vyhovovat určité věci a ocitla jsem se v situaci, kdy jsem měla v Keni funkční skupinu místních dobrovolníků, jejíž vytvoření mě stálo hodně času (a co si budeme povídat, tak i peněz) a zvažovala jsem, co budu dělat dál. Cítila jsem potřebu od té organizace odejít, ale zároveň mi bylo líto, aby přišla vniveč moje dosavadní práce.
Jak to dopadlo?
S původní neziskovou organizací jsem se domluvila, že poletím do Keni a „mé“ skupině tamních dobrovolníků vysvětlím situaci a dám jim na výběr, jestli chtějí zůstat u té původní organizace, nebo zda chtějí pokračovat se mnou a založit novou neziskovou organizaci. A protože jsem byla jejich jediný kontakt z České republiky, rozhodli se, že budou pokračovat se mnou. U nás jsme založili neziskovou organizaci Fair a v Keni její partnerskou organizaci Fair Kenya.
Něčím jste se ale musela také živit, ne?
Pracovala jsem na plný úvazek na technické pozici v obchodní firmě a pro svou neziskovou organizaci jsem pracovala na druhý plný úvazek. Ovšem tady na pozici neplaceného dobrovolníka. Zaměstnance jsme nechtěli mít záměrně, protože naším cílem bylo, aby veškeré získané peníze šly na projekty do Keni. Často jsem naší neziskové organizaci přispívala i ze svého platu z obchodní firmy, protože získat jakékoliv peníze určené pro Afriku bylo velmi těžké. Já jsem práci pro neziskovou organizaci milovala, byl to celý můj život, dávalo mi to tehdy smysl. Bylo to samozřejmě náročné, nevyhnula jsem se dvojnásobnému kolapsu organismu, protože jsem byla přepracovaná.
Dávala jste tomu všechno. Přesto pak přišly pochybnosti, jestli je to správně?
První impuls, kdy jsem začala pochybovat o smyslu rozvojové pomoci, přišel v době, kdy jsem se po deseti letech dostala do největší nairobské chudinské čtvrti Kibera, kde na 2,5 kilometrech čtverečných žijí téměř 2 miliony lidí, a kde na 2,5 kilometrech čtverečných působí přes 700 neziskových organizací. A já jsem si říkala – deset let a přes 700 neziskových organizací na 2,5 kilometrech čtverečných a téměř žádná změna. Ta myšlenka mě opravdu vyděsila.
Donutila vás o věci přemýšlet jinak?
Přesně tak. Začala jsem o tom přemýšlet a hledat si informace. Dokonce jsem četla rozhovor s keňským ekonomem Jamesem Shikwatim, který volal po zastavení rozvojové pomoci a argumentoval tím, že kdyby se pomoc zasílaná na vládní úrovni zastavila, tak by si toho lidé, pro které je určená, ani nevšimli, protože se k nim většinou nedostane – skončí například rozprodaná na černém trhu nebo v rukou vládnoucích politiků.
A potom je tady pomoc na úrovni neziskových organizací…
Ano. Ale v žádném případě nechci hanět činnost všech neziskových organizací, rozhodně se to nedá říci plošně. Na druhé straně na Kibeře je vidět, že je to kapka v moři a z globálního hlediska si myslím, že to spíše posiluje závislost rozvojových zemí na vyspělých, než že by to podporovalo jejich osamostatnění. A to byl důvod, proč jsem se rozhodla ukončit činnost své neziskové organizace a začala jsem se věnovat obchodu prostřednictvím svého projektu Dárky s myšlenkou.
Kromě toho začala psát knihy, dnes je z vás úspěšná spisovatelka. Od studia mezinárodního obchodu je to pořádný skok...
Být spisovatelkou je můj splněný dětský sen. Všechno se ale vykrystalizovalo postupně. Kdybych neměla neziskovou organizaci, nezískala bych cenné zkušenosti týkající se rozvojové pomoci Africe. Pravdou je, že bych také asi nepřišla o tolik iluzí, ale i to bylo zřejmě potřeba. A přes to všechno jsem se vlastně vrátila i k mezinárodnímu obchodu, jemuž se věnuji v rámci projektu Dárky s myšlenkou.
První knihou o Africe byla Karibu Keňa. Od té doby vám jich vyšlo dalších osm. Tu poslední s názvem Obchodníci s dětmi jste křtila před 14 dny. Jak náročné bylo vydání té první?
Ona vlastně nebylo úplně první. Psát jsem zkoušela dokonce už na základní škole a pak na střední. Pak se mi chuť psát vrátila s cestami do Afriky. Má první kniha Karibu Keňa vyhrála soutěž pořádanou nakladatelstvím Euromedia. Byla tedy vydána komerčně, což znamenalo, že nakladatelství pokrylo veškeré náklady související s vydáním a já jsem dostala fixní honorář. Celý náklad knihy, což bylo zhruba dva tisíce kusů se vyprodal během jednoho a půl roku, což si myslím, že byl na první knihu vcelku úspěch.
S dalšími knihami to bylo už snazší?
Společně s knihou Karibu Keňa jsem napsala i knihu Děti nikoho. Ta pro změnu uspěla u nakladatelství Alpress, s nímž od té doby spolupracuji. Dnes už je to většinou tak, že se nesnažím já přesvědčit nakladatele, aby mi něco vydal, ale nakladatel uhání mě, abych něco napsala. Přece jen jsem nyní na mateřské a věnuji se svým dvěma malým dětem a na psaní mi nezbývá tolik času. Když píšu, tak většinou po nocích na úkor spánku.
Jak náročné je se psaním živit?
Pokud bych se živila čistě psaním a neměla bych k tomu besedy a můj e-shop, tak si myslím, že by to náročné bylo. A já bych se asi čistě jenom psaním živit ani nechtěla. Baví mě setkávat se s mými čtenářkami a čtenáři a povídat si s nimi o psaní a o Africe. Čistě autorská čtení ale nedělám, protože si myslím, že to lidi nebaví. Chtějí slyšet mé vyprávění, mé autentické zážitky, knihy si mohou přečíst sami. Také mě baví marketing, který je pro mě jako pro autorku nezbytný. A já to mám díky těmto činnostem velmi rozmanité.
Vaše knihy tematicky pořád míří do Afriky, do Keni. Jak se vám daří pořád sledovat, pronikat do tamějšího denní?
V podstatě každý den sleduji zprávy z Afriky, které mi chodí na e-mail, občas čtu i keňská média a v obraze jsem i díky kontaktu s mými keňskými přáteli. Mám také facebookovou skupinu Vše kolem Afriky, kde její členové sdílí zprávy a informace z různých koutů tohoto světadílu. A také se snažím do Afriky pravidelně létat.
Opakovaně jsme zmínila projekt Dárky s myšlenkou. O co vlastně jde?
Poté, co jsem skončila s rozvojovou pomocí, jsem hledala nové cesty, jak bych lidem v Keni mohla pomáhat, aniž bych jim škodila. Protože jsem hodně působila v nairobských chudinských čtvrtích, měla jsem tam mnoho kontaktů na místní lidi. Věděla jsem, že se sdružují v tzv. self-help groups, ve svépomocných skupinách. Byly to například skupiny HIV pozitivních žen, nezaměstnaných matek či nezaměstnaných mužů. Vyráběli originální šperky, které prodávali, aby získali nějaké peníze na živobytí. A mě napadlo, že bych s nimi mohla zkusit obchodovat. Ne přes nějaké zprostředkovatele, ale přímo s nimi.
Obchodovat s lidmi ze slumů? Promiňte, ale to zní docela bláznivě.
To máte pravdu. Taky jsem před prvním nákupem šperků byla notně nervózní, protože jsem věděla, že budu potřebovat fakturu, abych mohla výrobky v Čechách proclít. Jenomže jsem si nedovedla představit, jak mi výrobci v podmínkách chudinské čtvrti fakturu vystaví. Bylo to opravdu komplikované, ale pro celníky na letišti byl dovoz keňských šperků natolik exotickou záležitostí, že nad určitými nedostatky faktur naštěstí přivřeli oči.
Měly úspěch?
Měly a velký. První zásilku šperků jsem rozprodala během tří besed v knihovnách. Dnes už mám i malý e-shop, s nímž mi pomohla jedna čtenářka.
A s těmi formálními náležitostmi je to už také lepší?
Dnes už vše probíhá vcelku hladce a na fakturách nic nechybí. Vím, že když udělám objednávku a pošlu do Keni určitou částku peněz, za nějakou dobu obdržím zásilku. Když objednám deset stejných náhrdelníků nebo klíčenek, nikdy nejsou úplně stejné. Ale v tom je to kouzlo. Každý kus je originál, protože je vyráběn ručně. Musím říct, že pokaždé, když mi výrobky přijdou, jsem fascinovaná jejich nádherným provedením. Znám totiž podmínky, v nichž jsou šperky vyráběny. Na zemi, v plechových boudách, kde mnohdy není ani voda, ani elektřina. I materiály jsou velmi originální – od kokosového ořechu, papíru, korálků, kostí, po africkou látku kitenge.
Co tomu všemu říká váš manžel? Přece jenom máte dvě malé děti.
Seznámili jsme se již v době, kdy jsem létala do Afriky, takže věděl, do čeho jde. Věděl, že Afrika k mému životu prostě neodmyslitelně patří, a dokonce tam se mnou i byl. Říká, že kdyby mě do Afriky nepustil, tak by se mnou bylo k nevydržení. Ale vážně, jeho podpory si velmi vážím a bez té bych to určitě nezvládla. Pomáhá mi i s organizací velkých akcí jako byl nyní například Křest knihy Obchodníci s dětmi, pomáhá mi s webovými stránkami i s marketingem.
Na závěr bych vás poprosila o odpověď na otázku pro ty, kteří by třeba o práci dobrovolníka v Africe uvažovali. Co byste jim doporučila? Co by měl zvážit?
Nejspíš bych jim doporučila, ať se zkusí poohlédnout po něčem jiném. Pro daného člověka by byla dobrovolnická činnost rozhodně prospěšná, ale nemyslím si, že je prospěšná pro Afriku. Afrika si podle mě dokáže poradit sama a nepotřebuje k tomu dobrovolníky z vyspělých zemí. Pokud by nějaké dobrovolníky potřebovala, tak spíš místní lidi. Není dobré je učit, aby se spoléhali na bělocha, není dobré podporovat představu, kterou Keňani mají, že běloši jsou chodící bankomaty, přestože je pravdou, že my proti nim opravdu bohatí jsme. Ale myslím si, že jenom materiálně.
