Za svůj profesní život prošla dvanácti kancelářemi. Do prvního zaměstnání nastoupila v 70. letech. "Podnik sídlil ve velké, na tu dobu moderní budově v centru Prahy. Zařízení kanceláří bylo účelové, jednoduché, židle dřevěné, podlahy bez koberců. Ale bylo zde, na rozdíl od mnohých jiných míst, ústřední vytápění," vzpomíná Naděžda Špačková, která už je dnes v důchodu.
"Pak se naše oddělení přestěhovalo na dislokované pracoviště do upraveného přízemního bytu, kde byly podmínky děsivější."
Jaké například?
Bylo tam lokální topení na tuhá paliva. Ráno zatápěla uklízečka, pak jsme udržovali teplo my zaměstnanci. Někdo z nás vždycky vyskočil od stolu a nacpal uhlí do kamen, jinak bychom zmrzli.
Naděžda ŠpačkováNarodila se v Praze v rodině úředníka. Vystudovala dvouletou ekonomickou školu, poté si při zaměstnání dodělala maturitu. Začínala jako administrativní pracovnice v několika firmách, po pár letech přešla na Pražský hrad, kde byla provozně-ekonomickou náměstkyní ředitele. Šestnáct let pracovala pro mediální společnost MAFRA, z toho posledních sedm let jako personální ředitelka. |
Na Pražský hrad, kde jsem pracovala v malém zařízení pro děti a z kanceláře jsem se dívala na nádvoří purkrabství. Sám Hrad má svoji zvláštní atmosféru, kterou v mé paměti podtrhla ještě sametová revoluce, generální stávka a setkání s řadou významných osobností.
Kuriózní byla moje asi tříletá práce v kanceláři autoopravny, kde jsem byla i v roce 1968. Jako mladá a nezkušená řidička jsem tenkrát nákladním vozem Bucegi vozila základní potraviny z holešovického přístavu do smíchovské tržnice, přičemž po nábřeží jsem kličkovala mezi ruskými tanky.
Dříve se psalo na psacích strojích, rozmnožovalo se na cyklostylu, dokumenty se ukládaly na kartách do registračních skříní. Mladí lidé dnes netuší, jak se dříve v kanceláři pracovalo.
Kancelářská práce sama o sobě se moc nezměnila, ale pracovní prostředky ano. V mých začátcích i dlouho potom jsem psala na velkém a těžkém psacím stroji značky Zeta. V té době jsem měla nerudného soudruha vedoucího, který vyžadoval veškerou korespondenci bez překlepů a mně se takřka vždy nějaký podařil. Chybu jsem opatrně vygumovala a přepsala, ale vedoucí si dopis prohlédl proti světlu a hodil mi ho zpět.
Tak se stávalo, že jsem jednu stránku psala i pětkrát. Zatímco tehdy to zabralo hodinu, dvě, dnes by to na počítači bylo za pár minut.
Podobně složité to asi bylo bez kopírek...
Na stroji se dal pomocí průklepových papírů napsat originál a maximálně pět kopií. Pokud bylo potřeba kopií více, používal se takzvaný ormig nebo cyklostyl, který jich vytvořil až sto. K tomu jsem se dostala až mnohem později. Rozmnožování tiskovin totiž bylo velmi sledované a evidované, aby nedocházelo k rozšiřování pro tu dobu nevhodných textů, hlavně samizdatu. S těmito stroji mohli manipulovat pouze určení lidé.
Veškerá evidence i archivace se vedla papírově a ukládala se do kovových nebo dřevěných registračních skříní či trezorů. To bylo velmi pracné, zejména při vedení účetní evidence, která se kompletně vypisovala ručně.
Co podle vás nejvíce současným úředníkům zjednodušilo práci? Podle jednoho výzkumu je to e-mail.
S tím souhlasím, e-mail je úžasný a revoluční vynález. Nesmírně zjednodušuje a urychluje komunikaci a spolu s internetem tvoří senzační kombinaci využití informací a jejich předávání. Ne vždy ale nahradí dokument psaný na papíru. Některé smlouvy a ujednání, zásadní objednávky a podobně stále musí být fyzicky založené v šanonech.
Je něco z minulosti, co byste do kanceláří vrátila?
Myslím, že ne. Každá doba má sice svoje kouzlo, ale pokrok ve vybavení a technologiích lze jen vítat.
V průběhu let se zařízení kanceláří významně měnilo. Myslíte si, že to samé platí i o vztazích mezi lidmi?
Vždycky si s někým rozumíte a s někým ne. V prvním zaměstnání jsem měla kolegyně, mladé inženýrky, které se mě snažily vychovávat. Já jsem byla v té době kuřačka a chodila jsem tajně kouřit na toaletu. Ihned poté tam běžela některá z kolegyň čichat, aby mě usvědčila. Tak jsem pak vyfukovala kouř do světlíku. Stejnou situaci by někdo mohl řešit i dnes.
Jak dlouhé byly polední pauzy? Chodilo se někam do restaurace, jídelny na oběd, nebo se nosilo jídlo do kanceláří? Podle průzkumu dnes polední pauza zabere 33 minut a lidé si nejčastěji nosí fast food přímo k pracovnímu stolu.
V 70. a 80. letech měly větší podniky ve svých budovách závodní jídelny. Tam se dal stihnout oběd za dvacet minut. Na malých nebo dislokovaných pracovištích se lidé stravovali převážně tak, že si něco koupili, velmi často třeba sekanou, salát a pečivo.
Nebo si nosili jídlo z domova a jedli u pracovních stolů, takže přestávky byly minimální. Restaurace byly pro většinu zaměstnanců drahé. V té době nebyly v kancelářích kuchyňky, jediným vybavením byl zpravidla vařič a konvice.
Poslední vaše kancelář byla open space. Nevadilo vám najednou pracovat v otevřeném prostoru?
Zpočátku jsem si těžko zvykala, později jsem změnu přestala vnímat. Jako podřízený bych uvítala spíše malou kancelář oddělenou zdmi, jako vedoucí pracovník bych preferovala open space pro větší přehled na pracovišti. Ale pro činnosti vyžadující vysoké soustředění, může být open space rušivý.
V současnosti se možnosti kancelářské práce rozšiřují: mnoho lidí preferuje práci z domova, další využívají takzvané hodinové kanceláře neboli coworkingové prostory, v nichž pracujete, jen když potřebujete, a platíte za délku pobytu. Kam se ještě kancelářský svět může posunout?
Kancelářská práce bude existovat vždy. Otázkou jenom je, v jaké formě. Samozřejmě, že nové možnosti ovlivní počet typických kanceláří. Vývoj ale odhadnout nedokážu.
