"K téhle práci musíte mít vztah. Naše zásahová hloubka je do 40 metrů, pokud by někdo z nás musel jít hlouběji, je to na zvážení. Potápíme se do minus 15 stupňů Celsia. Teplota vody bývá i v těchto extrémních podmínkách přijatelná, ale teplotní rozdíl už je opravdu na hraně," říká hasič-potápěč Petr Masák.
Zajímavá zaměstnáníV rubrice Práce a podnikání zveřejňujeme rozhovory se zástupci zajímavých profesí, například s řidičkou kamionu, pyrotechnikem nebo včelařkou. |
Jaký je to pocit, být v hloubce 40 metrů?
Záleží, jak jste tam dlouho. Někdy z toho může být taková příjemná opilost, něco jako dusíková narkóza, která roste s hloubkou a časem. Je také důležité, jak moc je člověk odolný. Ale po delší době už ztrácí normální soudnost a může to být hodně nebezpečné.
Jak dlouho smíte v takové hloubce být?
Pět minut bez dekomprese. Když je to déle, pak už musíme upravit výstup.
A co když se děje něco opravdu závažného a musíte co nejrychleji na hladinu?
Vždy platí, že naše zdraví má přednost. A upřímně, když najdeme v hloubce 30 metrů někoho v plavkách, už mu těžko pomůžeme.
Jak vlastně vypadá takové potápění u hasičů?
Je to kočkopes mezi záchranářským a pracovním potápěním. Principy jsou podobné jako u rekreačního potápění, používáme ale i přetlakové masky do kontaminované vody. Navíc do vody chodíme záměrně přetíženi kvůli stabilitě při práci. A používáme různou techniku – vzduchové vaky na zvedání, hydraulické nůžky, pracujeme pod jeřábem. Výbava, s níž lezeme do vody, má kolem 40 kilo.
Tvrdé zážitky:"Někdy je to těžké. Jednou jsem s mrtvým tělem strávil pod vodou šest hodin." |
Je nějaká práce, kterou pod vodou děláte opravdu nerad?
Asi vyhledávání mrtvol. Nejde o to, že by to bylo nepříjemné, ale mám pokaždé vztek, že nejde udělat víc. Od začátku se snažíme o maximum: ze stanice vyjíždíme do dvou minut, po příjezdu jsme do pěti minut ve vodě, ale když toho utopeného nakonec najdeme a nemůžeme ho zachránit, vždy se dostaví pocit zmaru.
Pamatujete si ještě na své první potápění za mrtvým tělem?
Možná to bude znít zvláštně, ale poprvé jsem to prostě bral jako práci. Našel jsem tělo a bylo potřeba s ním vyplavat na hladinu. Na nějaké úvahy nebyl čas, ty přišly až později.
Už jste si zvykl?
Někdy je to těžké. Jednou jsem s mrtvým tělem strávil pod vodou šest hodin, tedy až na malé přestávky. Bylo to pod jezem a byl tam takový proud, že nám to bralo neoprenové rukavice, museli jsme pracovat holýma rukama. Bohužel to byl čtrnáctiletý kluk. Trvalo mi půl roku, než jsem se s tím vyrovnal.
Běžná rutina:"Vyndáváme auta spadlá do vody, kmeny stromů, řešíme úniky nebezpečných látek." |
K jakým případům ještě jezdíte? Určitě to pokaždé není takhle dramatické.
Kromě vyhledávání lidí vyndáváme auta spadlá do vody, kmeny stromů uvízlé v lodních šroubech, děláme technické práce na vratech, mostech, zdymadlech, řešíme úniky nebezpečných látek. Vedle potápění je to hodně o manuální zručnosti, o řemesle. Staráme se i o protipovodňové uzávěry na Čertovce a Rokytce, provádíme jejich revize a v případě potřeby je společně s pracovníky Povodí Vltavy uvádíme do povodňového stavu.
Vidíte v té vodě vůbec něco?
Většinu práce vlastně děláme poslepu, když vidíme dál než na jeden metr, je to zázrak. A světla pochopitelně moc nepomáhají.
Jak v takových podmínkách můžete něco hledat?
Potápěč má na břehu svého návodčího – kolegu, který ho pomocí lana navádí tam, kam je potřeba. Čím přesnější informace máme, tím je snadnější někoho nebo něco najít. Když nám ale svědci řeknou, že někdo se potopil „asi támhle“ a ukazují na několik hektarů, tak je to opravdu těžké.
Vzpomenete si, kdy jste byl vy sám v ohrožení života?
Pod vodou se může stát spousta věcí. Když se v Praze potápěla loď, lezli jsme do zatopených kajut, v jedné z nich jsem se do něčeho zamotal a málem jsem tam zůstal. Jen si to představte – potápěč a utopí se tři metry pod hladinou. Nebo si vzpomínám na jeden případ, kdy jsem při nulové viditelnosti musel vplout pod ponton. Bylo tam tak málo místa, že mi lahve drhly o dno lodě. Najednou jsem břichem zajel do bláta a zasekl se tam. Trvalo mi asi sedm minut, než jsem se dokázal pohnout alespoň jedním směrem.
O své práci mluvíte hodně skromně. Proč?
Možná proto, že to přece jenom není tak zajímavé, není to žádná potápěčská romantika. Pracujeme v blátě, občas třeba ve fekáliích smíchaných s olejem a přitom nic nevidíme. Tuhle práci nemůže dělat každý, musíte k ní mít vztah.
Hasiči pod vodouHistorie hasičů-potápěčů začala za 2. světové války, kdy se pražští hasiči začali potápět pod vedením wehrmachtu. Po válce pracovali kromě zásahů i na údržbě vltavské kaskády a v zahraničí, například v egyptském Asuánu a ve Vietnamu. V České republice jsou celkem čtyři centra pro výkon hasičské potápěčské činnosti. Kromě Prahy jsou v Pardubicích, Olomouci a Českých Budějovicích. Pražská potápěčská skupina má nyní 24 členů. |
A potápění pro radost si někdy užijete?
Občas při výcviku, když ke konci zbývá trocha volného času.
Stane se vám někdy při zásahu, že si řeknete: Tady je to opravdu hezké, sem si ještě někdy zajedu?
Nedávno jsme měli skvělé cvičení na Želivce, kde je opravdu krásná voda. Ale při práci je to jiné. I když na sobě máte neopren, jsou to vlastně montérky, a na nějaké rozhlížení kolem není moc času.
Přesto, máte nějaké oblíbené lokality?
Rád jezdím na Slapy.
A neoblíbené?
Těžko říct. Všechno, v čem musíte pracovat a co teče rychleji než dva metry za vteřinu, už je nepříjemné.
Na co by se měl připravit uchazeč, který by se k vám rád přihlásil?
Zaprvé musí být hasič. Pak musí projít zdravotními testy, které jsou přísnější než u řadových hasičů, protože ne každý člověk může pracovat v přetlaku. Také je důležité, jestli dokáže pracovat v kolektivu. Ten, kdo uspěje, projde půlročním výcvikem, pak na něj čekají další zkoušky, po dvou letech se z něj může stát zásahový potápěč. Následuje další výcvik. Nejtěžší zkoušky už testují takové speciality jako potápění pod ledem, v technických uzavřených prostorech, zkouší se i jiná dýchací směs.
Musí se umět potápět?
Pro nás je asi nejlepší, když uchazeč přijde do kurzu čistý, to znamená potápěním nedotčený. Může totiž mít zakořeněné návyky, které se k naší práci nehodí. Navíc, my si nevybíráme podmínky, v kterých se budeme potápět. V půlce února nás ve tři ráno vzbudí poplach a jdeme do vody – ne obdivovat ryby, ale třeba právě vyzvednout mrtvé tělo.
