Pracovní portály prohlížela téměř denně, hledala inzeráty v novinách a ptala se známých. Volné místo nikde. A pak na jaře navštívila veletrh pracovních příležitostí Jobs Expo na pražském Výstavišti.
Nezaměstnaná Ivana Skalská
„Třeba tam bude zajímavá nabídka,“ řekla si tehdy Ivana Skalská. Nenašla sice práci, ale personalistu Petra Langera z Annonce, kterého zaujal její příběh. Rozhodl se, že jí pomůže. Ne tím, že by se za ni někde ve firmě přimluvil, ale začal jí radit, jak místo správně hledat. „Firmy často odmítají zaměstnávat lidi nad padesát, ale tím dostávají samy sebe do pasti. Populace stárne a stát bude muset dávky a výplaty pro starší z něčeho hradit. Dá se předpokládat, že zatíží právě firmy,“ říká personalista, podle něhož je navíc nepřirozené, když v podniku pracují jen lidé od 25 do 40 let. Zkušenosti ukázaly, že lépe fungují smíšené týmy.
Pryč s uplakaným motivačním dopisem
Výsledkem několika setkání Petra Langera a Ivany Skalské bylo to, že po devíti měsících pozvaly ženu dvě firmy na pohovor. „Je to úspěch, do teď to nikdo neudělal,“ komentuje Ivana. Pod vedením odborníka si upravila životopis, přepsala motivační dopis a začala se dál vzdělávat. Na pohovory se docela těší, ví, že při osobním kontaktu má větší šanci uspět.
„Z původního životopisu nebylo jasné, co patřilo k náplni práce. A personalisté to chtějí vědět. Paní Skalská se také vůbec neodlišovala od jiných uchazečů. A měla obráceně řazená předešlá zaměstnání. Správně je to od nejnovějšího po nejstarší,“ vysvětluje Petr Langer. Také v životopisu proškrtal praxe starší 20 let. Ty už prý nikoho nezajímají. Zestručnil je a vypíchl zajímavé body z pracovního života. Společně také řešili, zda v CV uvádět věk, či nikoliv. „Nakonec jsme ho tam přímo nenapsali, nemusí úplně bouchnout do očí, ale dá se odečíst z data ukončení školy,“ říká Petr Langer.
Motivační dopis bylo nutné přepsat. Jak přiznala sama autorka, byl tak trochu uplakaný. „Místo aby zdůraznila dlouholetou praxi, spíš to vypadalo, že se za ni stydí,“ hodnotí personalista. Poradil ženě, aby získala doporučení od předchozího zaměstnavatele. „Sice se do životopisů často píše: reference dodám na vyžádání, ale paní Skalská je v rizikovém věku a je lepší dobrozdání přikládat rovnou, aby si personalista udělal obrázek hned,“ míní Langer.
Pracuje zadarmo u původního zaměstnavatele
Ivana Skalská pracovala třináct let jako asistentka předsedy představenstva jedné pražské společnosti. Loni v létě ale musela dát výpověď. „Firma nám už několik měsíců nevyplácela mzdu, dostala se do finančních problémů. A protože nebylo ani na odstupné, podala jsem stejně jako někteří další výpověď sama. I když to znamenalo, že dostanu nižší podporu v nezaměstnanosti. Ale měla jsem tu firmu ráda, byla jsem tam spokojená,“ vysvětluje žena, která dokonce občas chodí k původnímu zaměstnavateli vypomáhat s papíry, fakturami, objednávkami. Jen tak, zadarmo. „Nechci sedět doma, musím mezi lidi a trochu namáhat hlavu,“ doplňuje.
Podle Petra Langera má Ivana kromě vysoké míry loajality k zaměstnavateli ještě další přednosti. „Má dlouholeté zkušenosti, umí řešit různé problémy, je pracovitá, má dospělé děti, o které se už nemusí starat…“
Firmy je třeba vychovávat
S upravenými a přepsanými dokumenty začala Ivana Skalská v dubnu opět odpovídat na vybrané inzeráty, především na administrativní pozice. „Dělám si seznam firem, na jejichž adresy jsem životopis poslala, abych měla přehled. Vím, že je potřeba počkat alespoň měsíc, než případně odpovědí. Některé podniky vám napíšou, že pokud vás nebudou do čtyř týdnů kontaktovat, nepostoupili jste do dalšího kola, některé se ale vůbec neozvou,“ vypráví.
Personalista Langer doporučuje podniky obvolávat a ptát se, kde skončil váš životopis a jak je to s inzerovaným místem. „Firmy by se měly trochu vychovávat, aby se naučily reagovat na uchazeče. V zahraničí je standardem odpovídat všem zájemcům, i těm, kteří nebyli vybráni. Tady si zřejmě manažeři neuvědomují, že adepti, již jim nestáli ani za odpověď, mají své známé a přátele, kteří třeba mohou být zákazníky oné firmy...,“ dodává personalista.
Na úřadu práce Ivaně Skalské nepomohli. „Většinou mě odbyli, že si mám přečíst nabídky vyvěšené na nástěnkách. Jenže mnohé z těch inzerátů byly staré. Chápu, že toho úřednice mají moc, ale nesnažily se ani tehdy, když jsem je žádala o informace o rekvalifikacích,“ vzpomíná žena. Našla si tedy sama intenzivní kurz angličtiny a nastoupila do projektu Zkušenosti pro Prahu, který nabízí úřad práce. Je určen uchazečům o zaměstnání nad 50 let, kteří více než půl roku nemohou najít místo. Žena se o něm dozvěděla z televize. Program začal v červnu a následně po prázdninách a měl by zvýšit šance lidí na trhu práce.
„Jsme ve fázi intenzivního hledání, kdy mi adeptka posílá nabídky, na které reagovala předchozí den. Máme cíl minimálně pět inzerátů denně,“ dodává Petr Langer, který věří, že Ivana Skalská práci brzy najde. Nejenom proto, aby pomohla rodinnému rozpočtu, který je teď celý na manželovi, ale také proto, aby se necítila odstrčená jen kvůli tomu, že už jí je přes padesát.
