Když ve čtyřiačtyřiceti přišel o práci, začal podnikat. Loni v létě po jedenácti letech pověsil živnost na hřebík. Přestalo se mu dařit. Na podzim se šel přihlásit na úřad práce. „Zjistil jsem, že lidé v mém věku nemají šanci najít práci. I když se mi i známí snaží pomoct, připadá mi po tak dlouhé době marného hledání, že jsem bez šance,“ říká Tomášek. Když nenašel místo odpovídající jeho vzdělání a praxi, ptal se po práci, která se prostě nabízela.
V jednom obchodě hledali skladníka za necelých sedm tisíc korun měsíčně. Ale pana Tomáška nevzali s odůvodněním, že je na tuto pozici zbytečně moc vzdělaný. Jako na blázna se na něj dívali i v hypermarketu, kde chtěl dělat doplňovače zboží. „Raději zkusím štěstí v Anglii, kde mám nějaké známé díky dřívějším obchodním kontaktům. Anglicky mluvím dobře a myslím, že v hypermarketu by mě tam zaměstnali bez problémů,“ podotýká. Pan Tomášek není jediný, kdo se snaží vyřešit svůj způsob obživy odjezdem do zahraničí. Vzhledem ke svému věku je však spíše výjimkou, i když ne ojedinělou.
 |
Jak často je dobré měnit zaměstnání? |
Zájem o práci v cizině roste
„O práci v zahraničí mají zájem nejčastěji mladí lidé kolem dvaceti let, svobodní bez partnera a bezdětní,“ říká Naděžda Horáková z Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM). Ten koncem loňského roku položil tisícovce lidí otázku, jestli mají zájem o práci v zahraničí. Kladně odpovědělo 12 procent z nich, zatímco v květnu 2003 to bylo jen šest procent.
Otázkou zůstává, zda jen nestoupl počet lidí, kteří o odjezdu do ciziny za prací uvažují, ale ve skutečnosti se tam nevypraví. Že může být od slov daleko k činům, potvrzuje fakt, že většina z dotazovaných se chce k získání práce v cizině odhodlat až tak za rok a zatím kvůli tomu nic nepodniká. Pokud se už někdo na práci v zahraničí doopravdy připravuje, pak se učí cizí jazyk a sbírá informace o zemi, kde si chce vydělávat, vyplývá z průzkumu. „Lidé chtějí nejčastěji pracovat v Německu a ve Velké Británii. Méně pak Čechy lákají Spojené státy americké, Irsko, Rakousko a Švýcarsko,“ seznamuje s dalšími výsledky průzkumu Horáková.
Na vlastní pěst, nebo přes úřad?
„Práci na farmě ve Španělsku jsem našel přes internet. Zkontaktoval jsem přímo zaměstnavatele a přijel. Je to možná trochu riskantní, ale po zkušenostech s některými agenturami nabízejícími práci v cizině ne zas tak moc,“ říká třiadvacetiletý vyučený kuchař z Ostravy Radim Kováč. Práci v cizině zprostředkovává síť EURES při úřadech práce, která pořádá pohovory českých zájemců o práci a zahraničních zaměstnavatelů.
Pohovory se obvykle konají v Praze. „Loni se tímto způsobem podařilo například umístit osm lidí do firmy Huhtamaki Ltd. ze Severního Irska. Jsou tam s nimi spokojeni, takže budou hledat v Česku další pracovníky,“ říká EURES poradkyně Petra Slezáková. Počátkem listopadu byla přes informační síť EURES nabídnuta volná místa do Velké Británie v několika profesích. S nabídkou přijela EURES poradkyně Tonia Sutton z Velké Británie jako zástupce zaměstnavatelů.
„Kromě ní tu byli i zástupci firmy McDonald's, kteří hovořili se šestnácti zájemci, z nichž vybrali devět,“ dodává Slezáková. „Na co však někteří zájemci zapomínají, je, že musí ve vlastním zájmu opravdu dobře zvládat cizí jazyk,“ podotýká. Právě snaha zlepšit své jazykové znalosti je podle průzkumu CVVM jedním z důvodů, proč Češi hledají práci v cizině. Avšak nejvíce je tam láká vidina vyššího příjmu a získání nových pracovních zkušeností. Naopak jiným Čechům se do ciziny moc nechce nejen kvůli nedostatečným jazykovým znalostem, ale i kvůli rodině a zázemí.
