Psali jste e-mailem i do diskuse. „Zahřál mě článek o Hře o akcie. S touto hrou jsem vyrostla. Se sestrou jsme jako malé vyhrály nějakou soutěž v knihovně a každá dostala jednu tuto hru. Kdykoli jsme byly nemocné, hrály jsme ji,“ napsala čtenářka.
Nostalgicky jste zavzpomínali, jak jste trávili volný čas bez internetu, tabletu či mobilu. „Ještě mám doma v gauči schovanou hru Podniky. Byla k tomu mapa Evropy s hlavními městy a pak jsem přikoupil ještě mapu Jižní Ameriky. To bylo dost podobné jako Monopoly či Dostihy a sázky a podobně,“ píše další čtenář.
A připomínali jste další hry, například Výstaviště, Kamionem po Evropě, Za burzou okolo světa, Maršál a špion či Fantom staré Prahy. Hodně oblíbená byla hra Ivana Mládka Stavíme Stalinův pomník nebo hra, která vyšla v padesátých letech a jmenovala se Byznys. Na tuto hru, kde se kupovaly pozemky a domy, si vzpomnělo více čtenářů.
Přestože tehdejší hry nebyly na lesklém kartonu a spíše připomínaly domácí výrobu, byly podle vás vtipně řešené a to, že si člověk musel hru vystříhat či dovyrobit příslušenství, mělo své kouzlo.
Šance - hra o pojištění pro starší děti a dospělé
Někteří z vás si vzpomněli i na hru Šance, která se u nás objevila těsně před revolucí. „Byla to papírová vystřihovánka oranžovo-hnědé barvy.“ „Šanci si pamatuji, to se myslím muselo vystřihnout z papíru, byl to jen jeden velký dvojlist,“ přesně popsali čtenáři.
Společenskou hru o pojištění pro děti i dospělé vydala Česká státní pojišťovna (ČSP) v roce 1989. Hra vznikla ve spolupráci tehdejšího Odboru propagace (dnešní terminologií by se dalo říct, že šlo o marketingové oddělení) a společnosti Sportpropagace. To byla jedna z organizací, s níž tehdejší Česká státní pojišťovna spolupracovala (dnes by to byla reklamní agentura).
„Podle tehdejšího zákona totiž musela pojišťovna vynaložit část prostředků také do osvěty a prevence. A jedním ze způsobů, jak lidi vzdělávat a připomenout jim principy fungování pojištění, byla například tato hra,“ říká mluvčí České pojišťovny Jan Marek.
Zábavnou hrou se pojišťovna snažila naučit lidi zacházet nejen s finančními produkty. Smyslem hry totiž nebylo si co nejvíce „nahrabat“, ale aktivním studiem a prací dosáhnout odpovídající životní úrovně. Co si pod tím tvůrci představovali? Vítěz musel získat alespoň maturitu, řidičák, družstevní byt a zařídit jej, pak si pořídit auto, pozemek a chatu a sjednat si u České státní pojišťovny důchodové pojištění pracujících.
Ale o peníze tu šlo také. Ty se získávaly jak jinak než prací. Za každé kolo dostal hráč plat, jehož výše závisela na vzdělání. Peníze se utrácely například za nájem, členství v bytovém družstvu, nábytek, chatu, auto a také za pojištění. Samozřejmě i v této hře fungovaly kartičky s různými úkoly. Kdo neměl peníze, mohl něco ze svého majetku prodat, zbavil se však šance na výhru. Kdo neměl nic, jednoduše skončil.
I když hra nebyla na lesklém kartonu a hráči si ji museli nejprve rozstřihat a dodat figurky a kostku, o zábavu měli určitě postaráno. Pojišťovna jich ve své době nechala vyrobit desítky tisíc kusů. Hra se běžně neprodávala, ale sloužila pro potřeby obchodníkům pojišťovny, kteří ji jako hodnotnější dárek poskytovali klientům. „Odbor propagace ČSP pak vydával i další podobné hry, vesměs určené dětem. Například Jak se chovat na silnici nebo Jak jezdit na kole,“ dodává Jan Marek. Vyráběly se zde i další materiály, třeba rozvrhy hodin do škol, omalovánky nebo obrázky, které dostávaly děti při prohlídce u lékaře.
