Zvyklostí, které nám berou čas, je nepřeberné množství. Některé jsou známé a dobře viditelné, například brouzdání po internetu a sociálních sítích či vedení sáhodlouhých hovorů včetně těch telefonních. Méně zřetelné bývají „zástupné“ aktivity, mající nás i naše okolí přesvědčit, že nezahálíme. Jde o činnosti, které vykonáváme tehdy, když nemáme chuť dělat věci důležitější. Nechceme si to však připustit.
Jiné zvyklosti tohoto typu mohou dokonce působit dojmem neškodné zábavy. Příkladem je sledování života celebrit, jež bývá ve skutečnosti sklonem žít svůj život prostřednictvím jiných. K méně viditelným, a mnohdy o to závažnějším zvykům, připravujících nás o čas, patří i některé společenské či komunikační zvyklosti. Velmi často k nim patří následujících devět.
1. Snaha dokazovat (sobě i druhým), že máme pravdu
Řada lidí se domnívá, a trpí potřebou tvrdit, že mají téměř vždy pravdu. A jsou ochotni se o to dlouho a téměř k smrti hádat, často i v situacích, kdy jde o zcela nepodstatné detaily.
Vedle zbytečné ztráty času vede tento zvyk i k tomu, že se tito lidé, téměř nikdy nic nového nedozví. Kdo se však tohoto zvyku zbaví, získá vedle většího množství času i další odměnu – snáze se naučí něčemu novému. Možná, že se tím i zdokonalí a nad svým životem i svým časem získá vyšší kontrolu.
Více času přitom velmi pravděpodobně získá i proto, že se ostatní k němu začnou chovat vstřícněji. Lidé, kteří jsou přesvědčení, že mají vždy pravdu, bývají totiž nesmírně protivní.
2. Sklon neposlouchat druhé
Kdo neposlouchá, co říkají druzí a nesnaží se dostatečně porozumět, ztrácí téměř vždy čas. Jednak proto, že vzájemnou komunikaci tím většinou zbytečně prodlužuje a také proto, že se připravuje o informace, které si bude velmi pravděpodobně v budoucnu muset opatřit jinak. A to zabere další čas.
Naslouchat druhým nemusí být někdy jednoduché. Jednak proto, že všichni nemají dobré schopnosti se vyjádřit. Ani tato skutečnost by nás však neměla odradit. I lidé, kteří nedokážou příliš dobře mluvit, často mají co říci, a mohou nám přinést cenné informace, které šetří náš čas.
Jan Urban (1953)
 |
3. Sklon účastnit se malicherných sporů
Jsou situace, kdy cítíme téměř nepřekonatelnou potřebu vstoupit do sporu nebo dokonce vyvolat konflikt, přestože ve své podstatě o nic významného nejde. I když spor vyhrajeme, nic nezískáme, tedy kromě toho, že se rozčílíme, a ztratíme čas. Do stejné skupiny situací patří i spory, ve kterých je navíc dopředu zřejmé, že je nemůžeme vyhrát.
Kdo nechce zbytečně ztrácet čas, měl by se tohoto sklonu vstupovat do malicherných sporů zbavit. Nestojí to za to.
4. Snaha hledat za každou cenu viníka
Jednou z nepříliš šťastných lidských vlastností je snaha či potřeba hledat obětního beránka. Tedy zjišťovat, někdy téměř za každou cenu, kdo určitou věc zavinil. A to i tehdy, když na viníkovi nijak zvlášť nezáleží.
Jsou pochopitelně situace, kdy je nalezení viníka důležité. Ve většině běžných, každodenních situací nás však tato snaha jen zbytečně rozptyluje, a bere čas. Navíc odvádí pozornost od okolností, které k chybě vedly.
Na vině většinou bývá více skutečností. Označit určitého člověka jako „viníka“ nic podstatného neřeší, jen uspokojí naše ego. Když děti při hře děti rozbijí cenou věc, nemá smysl zkoumat, které z nich je na vině. Viníky bývají všechny. Důležité je, aby k podobné situaci již nedošlo.
5. Snaha dělat na druhé dojem
Přirozenou lidskou vlastností je i snaha zapůsobit na druhé. I tato vlastnost nám však často jen bere čas. Čím silnější je, tím méně oslnivé bývají totiž její výsledky.
Při posuzování druhých se ostatní jen zřídka spokojují s tím, co bezprostředně vidí či slyší. Daleko více se zaměřují na naše záměry či motivy. A pokud naši usilovnou snahu zapůsobit prohlédnou, velmi často ztratíme i jejich respekt. Na potřebě udělat na ostatní dojem totiž většinou není nic, co by druhým nějak zvlášť imponovalo. Tento zvyk tak bere nejen čas, ale většinou přináší i sérii trapných okamžiků.
6. Sklon podléhat demonstrativní spotřebě
Podobný sklon jako předchozí spočívá v i zálibě v „demonstrativní“ spotřebě, tedy spotřebě, jejímž hlavním cílem je zapůsobit.
Na nákupu luxusních předmětů nemusí být pochopitelně nic špatného, zejména tehdy, když máme spoustu peněz na rozhazování. Když se však nakupování těchto předmětů stane něčím, na čem zakládáme svou hodnotu, sebedůvěru či dokonce vlastní identitu, pak tuto hru nemůžeme vyhrát. A to i tehdy, když získáme největší „hračky“, které se na trhu nabízejí. Sebehodnocení postavené na výši vlastního majetku, bývá vratké a často i nepříliš uspokojivé.
Navíc, jak říká přísloví, čas jsou peníze, což platí i naopak. Peníze, které za nákup luxusních hraček utratíme, nás stojí čas, který jsme mohli produktivněji vynaložit jinde. A i když možná dosáhneme toho, že nám ostatní budou závidět, velmi pravděpodobně se tak z příjemných lidí kolem nás stanou lidé, kteří „nás nemusí“.
7. Sklon k žárlivosti
Mnoho lidí propadá ve svých vztazích zbytečné žárlivosti. Nelíbí se jim, že jejich partner tráví příliš času s lidmi opačného pohlaví a žárlí i na věci, které se staly předtím, než se se svým partnerem setkali. Nebo dokonce žárlí i na to, co se nestalo. Většinou jde o zbytečnou ztrátu času i energie. Svému partneru buď důvěřujeme, nebo ne. Pokud ano, není třeba se věcí zabývat. Pokud jsme tuto důvěru oprávněně ztratili, a tato důvěra je pro nás důležitá, udělejme sobě i jemu laskavost, a rozejděme se s ním.
Pravda většinou vyjde dříve či později najevo. Do té doby však není třeba ztrácet se žárlivostí čas. Mimo jiné i proto, že může našeho partnera inspirovat k tomu, aby se dopustil právě těch věcí, ze kterých ho podezříváme.
8. Sklon skrývat své nedostatky
Když máme sklon své nedostatky skrývat, stávají se zpravidla viditelnější. Pokud jsme ochotni je svému okolí přiznat, získáme nejen čas, který jsme věnovali jejich zastírání, ale mnohdy i sympatie. Náš vztah k druhým tím mnohdy prohloubíme, a učiníme zdravější.
Sklon k zastírání nedostatků, a to i před sebou samým, pramení často z představy, že úspěšní lidé jsou ti, kteří jsou dokonalí. Skutečnost je však jiná. Úspěšní jsou spíše ti, kteří jsou schopni a ochotni se trvale zdokonalovat. Což vyžaduje, že si své slabiny přiznají a nemají sklon se jimi tajit.
Může se pochopitelně stát, že se nám některé slabiny nedaří odstranit. Ani to však nemusí být důvod je skrývat. Naše nedostatky jsou často tím, čím jsme jedineční a pro ostatní zajímaví. Můžeme se proto pokusit z nich učinit své přednosti. Obrazně řečeno, když nemůžeme nepřítele porazit, můžeme se s ním spojit.
9. Sklon zbytečně se urážet
Jsou lidé, kteří věří, že mají právo se urážet, když se jich někdo dotkne. Ztrácejí tím náladu i čas. Cítit se uraženým a věnovat tomuto pocitu čas je věcí volby. Urážka, ať již záměrná či bezděčná, totiž neznamená, že se uraženými cítit musíme. Poznámka či osobní charakteristika, která jednoho rozčílí, je pro druhého jen zdrojem pousmání, případně příležitostí zamyslet se nad odlišností hodnot, se kterými se lze setkat. Nesouhlas s těmito hodnotami však nemusí znamenat, že se jimi cítíme uraženi.
