Pozor by si tak měli dát například v Turecku, které se momentálně mění z parlamentní demokracie na prezidentskou.
Vztahem mezi ekonomickým výkonem země a jejím ústavním systémem se zabývá studie „Kdo má lepší ekonomiku? Prezidentské versus parlamentní demokracie“ britských ekonomů Richarda McManuse a Gulcin Ozkanové. Ti pro účely porovnání parlamentních a prezidentských systémů analyzovali makroekonomická data 119 zemí světa z let 1950 až 2015.
Soustředili se na pět základních ukazatelů: růst hrubého domácího produktu a jeho stabilitu, míru inflace a její stabilitu a Giniho koeficient, pomocí kterého se měří příjmová nerovnost ve společnosti. Informace čerpali ze Světové banky a Světové databáze příjmové nerovnosti. „Poté jsme zkoumali dopady formy vlády na každý z těchto ukazatelů a naše zjištění jasně ukázala výhody parlamentních systémů,“ uvádějí ekonomové.
Mezi prezidentské systémy zařadili velkou část zemí Jižní Ameriky, například Argentinu, Bolívii, Ekvádor či Mexiko. Patří k nim i státy jako Švýcarsko a USA. Většina evropských zemí včetně Česka skončila v kategorii parlamentních demokracií.
Když vědci porovnali země podle hospodářského růstu a příjmové nerovnosti, zjistili, že ze zemí vykazujících jak nadprůměrný růst, tak podprůměrnou nerovnost tvoří 91 procent parlamentní demokracie. Naopak v 61 procentech zemí, které vykazují podprůměrný růst a nadprůměrnou nerovnost, vládne prezident.
Prezidentský systém: nižší růst a vyšší inflace
„Zjistili jsme, že rozdíly mezi výsledky těchto dvou systémů jsou značné: například průměrné mezery mezi ekonomickým růstem prezidentských a parlamentních režimů se pohybují mezi 0,6 až 1,2 procentního bodu,“ uvádí studie.
Kromě toho vykazují prezidentské demokracie vyšší míru inflace. V průměru se rozdíly pohybují mezi čtyřmi a šesti procentními body v závislosti na způsobu měření. Ekonomové rovněž zjistili, že inflace je v zemích s parlamentním zřízením mnohem stabilnější.
K největším odlišnostem však v rámci zkoumaných ukazatelů dospěli v případě příjmové nerovnosti. „Rozdělení příjmu je v prezidentských systémech méně rovnoměrné, v porovnání s parlamentními systémy se rozdíly pohybují mezi 12 až 24 procenty,“ píšou vědci.
Aby izolovali dopad ústavního zřízení na ekonomickou výkonnost země od externích vlivů, vzali ekonomové v potaz také řadu dalších faktorů, které mohly mít na ekonomiku zemí dopad. Zohlednili například způsob hlasování ve volbách, délku zkušenosti země s demokratickým režimem, geografickou polohu či koloniální dědictví.
„Ve všech případech mělo zařazení těchto proměnných pouze omezený dopad na kvantitativní odhady a statistické ukazatele vazby mezi formou vlády a ekonomickým výstupem,“ uvádí studie.
Prezidentská forma vlády je tak podle nich nutně propojená s nižším ekonomickým výkonem země. Ekonomové doufají, že jejich výzkum někteří politici zohlední při provádění ústavních změn, ke kterým dochází v podstatě neustále.
Zřízení, které prezidentovi dává větší pravomoci, se stalo předmětem kritiky už v 90. letech poté, co španělský politolog Juan José Linz publikoval práci o rizicích prezidentského systému. V ní dospěl k závěru, že přímo volený prezident, který je současně šéfem exekutivy, představuje ohrožení pro demokracii.
Ekonomickými dopady jednotlivých ústavních systémů se jako první zabývali švédský ekonom Torsten Persson a jeho italský kolega Guido Tabellini. Odhalili přitom přímé souvislosti mezi typem politického zřízení a veličinami, jako jsou vládní výdaje nebo rozpočtové deficity.
