Většina centrálních bank se v dnešní době snaží provádět takzvané inflační cílování. Tento režim měnové politiky se do světa začal šířit už v devadesátých letech minulého století, a to z Nového Zélandu. Tam v té době bojovali až s dvoucifernou mírou inflace a nový přístup k měnové politice měl tento negativní vývoj změnit. Informovala o tom agentura Reuters.
Inflační cílování je v praxi postavené na tom, že centrální banky veřejnosti oznamují, jaké inflace chce v určitém období dosáhnout. Ve většině států na světě byla tato hranice dlouhou dobu stanovena na 2 procenta a strůjcům měnové politiky se to dařilo často i plnit.
Inflaci dvě procenta diktoval světu Nový Zéland, ale jeho „výmysl“ už nestačí |
Po pandemii covidu-19 jsou ale proti předchozím létům cenové skoky mnohem extrémnější a odborníci se o budoucí léta v tomto ohledu obávají. První zkušenosti s touto politikou měli před lety na Novém Zélandu a její strůjci v dnešní době říkají, že pro mnoho odborníků byli jejich kroky šokující.
„Myslím, že to byl pro všechny trošku šok. Prostě jsme oznámili, že inflace budou dvě procenta, a ono se to podařilo nějak ustálit,“ okomentoval vznik tohoto měnového režimu dřívější novozélandský ministr financí Roger Douglas, který na průkopnické politice spolupracoval.
Cíl se nezdál jako realistický
Politici a odborníci takto chtěli veřejnost přesvědčit, že vysokou inflaci ze 70. a 80. let minulého století mohou dostat pod kontrolu. Když se Nový Zéland tímto směrem vydal, dosahovala inflace v té době úrovně 7,6 procenta. Mezi lety 1970 a 1990 bylo vykázáno průměrné tempo zdražování dokonce nad deseti procenty a jen málo odborníků považovalo dvouprocentní novozélandský cíl za realistický.
„Interně proběhlo docela dost krušných debat. Ne všichni totiž byli přesvědčeni, že můžeme tento cíl stanovit na tak nízké úrovni,“ okomentoval situaci Michael Reddell, bývalý ekonom novozélandské rezervní banky. „Nikdo před námi to tak nedělal,“ dodal.
Po vyhlášení inflačního cíle se tak Nový Zéland vydal na cestu k dvouprocentní inflaci. Zvýšily se úrokové sazby a inflační očekávání Novozélanďanů se poměrně rychle přizpůsobila novému paradigmatu.
Krátkodobě to ale Nový Zéland odnesl
Krátkodobé náklady boje s touto vysokou inflací ale byly pro Nový Zéland velké. Hospodářství stagnovalo a míra nezaměstnanosti se v letech 1989 až 1994 šplhala i do dvouciferných čísel. Mzdy nedokázaly držet krok s tempem růstu životních nákladů.
„Z naší historie je patrné, že cesta zpět k nízké inflaci vždy bude souviset i s celkovými hospodářskými ztrátami. Platí ale, že pokud nechcete reálnou ekonomiku poškodit, neměli byste nechat inflaci zemi vzrůst na vysoké hodnoty,“ uvedl agentuře Reuters Graham Scott, který byl letech 1986 až 1993 novozélandským ministrem financí.
Brzy se ale novozélandští strůjci nového režimu měnové politiky ocitli v globálním centru pozornosti. Byli zváni na mnohá významná setkání a ostatní centrální bankéři z celého světa chtěli pochopit, co se to na Novém Zélandu vlastně stalo. „Většina lidí se divila, jak se nám to podařilo,“ dodal agentuře Reuters Douglas.
