Hodně se řeší bezpečnost informací a šíření zavádějících zpráv na sociálních sítích. Máme se obávat světa, ve kterém je vše pravda, či spíš hrozí cenzura informací ze strany státu?
V Bruselu je to téma. Evropská komise chce řešit fake news, ale neví jak. Formou veřejné konzultace se ptá uživatelů internetu, ale i novinářů, co s nimi. Občané EU mohou formulář veřejné konzultace vyplnit na internetu.
Kateřina Hrubešová
|
Takže v Bruselu chtějí filtrovat informace?
Jsou přesvědčeni, že občany EU musí ochránit. Co z toho nakonec bude, nikdo neví. Z diskuse je patrné, že Evropská komise se chce zřejmě zaměřit na sociální síť Facebook a vyhledávač Google, přes které se mohou fake news šířit. A pak je tady otázka platforem s uživatelským obsahem. Kdyby se na evropské úrovni zavedl model, ve kterém ručí za obsah, který zobrazují, mohou mít potenciálně problém.
Objeví se tedy cenzoři? Bude někdo rozhodovat o tom, co smíme psát na Facebook a co je fake news?
V rámci Sdružení pro internetový rozvoj jsme vedli dlouhou debatu, které se účastnili právníci, vydavatelé, novináři a dospěli jsme k závěru, že pojem fake news nejsme schopni definovat. Česko navíc právní úpravu má. Máme definici propagandy, máme definici dezinformace a z ústavy máme svobodu projevu. Definice fake news neexistuje. Vyskytuje se xkrát někde na internetu, ale není oficiálně přijatá. Za sebe říkám: Nechme na lidech, ať se sami rozhodnou, jaké informace chtějí nebo nechtějí. Stát a úřady by měly v lidech rozvíjet kritické myšlení, ne jim cenzurovat zprávy.
O nových médiích se hovoří jako o zkratce mezi informací a příjemcem. Dřív zprávy filtrovaly mediální domy. Měl by Google, Facebook nebo Twitter dohlížet na to, co se nám díky nim zobrazuje?
Záleží na optice pohledu na sociální sítě a vyhledávače. Pokud je bereme jako soukromé společnosti, zprostředkovatele obsahu, který samy netvoří, pak by neměly obsah filtrovat. Musí však dodržovat platné právní normy, například nesdílet nelegální obsah.
Jakým způsobem Google a Facebook pozici vydavatelských domů ohrožují?
Služby Googlu nebo Facebooku jsou postaveny nad obsahem, který někdo tvoří. Dá se říct, že by měly sloužit k ještě lepšímu zpřístupňování tohoto obsahu a distribuci informací. V ideálním případě by spolu tradiční a nová média měla koexistovat.
Ale při pohledu na kritiku vůči americkým firmám to moc na spolupráci nevypadá.
Médií, ať již v Evropě, nebo v Česku, existuje podstatně víc než platforem jako Facebook a Google. Ty jsou ale velice silné, protože je využívá obrovské množství lidí. Mezi tvůrci obsahu a platformami tak vzniká nerovnováha. Jen v Česku je 4,8 milionu uživatelů Facebooku a ti všichni jsou tvůrci obsahu. Část toho obsahu jsou ale informace z klasických médií, těch, která ho tvoří v redakcích. Je to jako manželství – jenže ženich je jeden a nevěst je hodně. Google prvořadě přivádí médiím návštěvnost, o kterou sama stojí.
Znamená to, že Google a Facebook jsou natolik rozšířené, že se bez nich tradiční výrobci obsahu neobejdou?
Myslím si, že v některých případech dnes už ne. A není to jen případ Česka, jde o celoevropskou záležitost.
Dodavatelům obsahu vadí, že se ke čtenáři část mediální produkce dostane přes technologické platformy, které ho původně nevytvořily. Mezi argumenty proti patří, že obsah pouze zprostředkovávají a upozorňují na něj. Je to férový přístup?
To je věc dohody mezi tvůrci obsahu a jeho zprostředkovateli – která strana té druhé platí a za co. Další otázka je, jak moc informací čtenáři stačí. Mnoho z nich si přečte základní sdělení na platformě a na stránku vydavatele už nejdou. Zvláště když mají málo času a sdílených zpráv je moc. Měla by tak být nastavena vyvážená pravidla, což platí i pro sdílení obsahu. Jde o návštěvnost.
Takže o peníze, protože tvůrci obsahu jsou placeni z reklamy.
Jistě. Problém je v tom, že příjmy, o které kvůli novým médiím vydavatelé přicházejí, jsou vyšší než ty, které jim díky novým médiím plynou.
Mluví se o tom, že tyto platformy napřesrok spolknou až 85 procent veškerých příjmů z reklamy na internetu. Dělají s tím politici něco? Chystá se nějaká legislativa na domácí nebo celoevropské úrovni?
V současnosti na evropské půdě probíhá debata o ochraně osobních údajů. V praxi to znamená, že by uživatelé museli ke sběru informací o sobě dávat souhlas. Pokud ho nedají, nezobrazí se jim cílená reklama, která je pro uživatele nejpříjemnější a pro vydavatele ekonomicky nejvýnosnější. Hrozí jim, že budou zahlceni plošnou neadresnou reklamou. Navíc když budeme při návštěvě každé stránky dávat souhlas, tak se uklikáme. Uživatelé velkých platforem, jako je Facebook nebo Google, jsou zpravidla registrovaní a pravděpodobně platformě souhlas udělí, protože se dnes bez jejich služeb takřka neobejdou. Poskytovatelé obsahu se naopak k souhlasu uživatelů se zpracováním osobních údajů dostávají mnohem hůře, proto přísnými pravidly utrpí daleko více.
Proč?
Jde v první řadě o získání souhlasu a ve druhé řadě o hrozbu pokut za nedodržení pravidel na internetu. Dnes je jejich výše stanovena tak, aby ji pocítily i velké nadnárodní společnosti. Teoreticky, pokud by evropské orgány vyměřily pokutu v plné výši malé české firmě kvůli tomu, že něco v poskytování osobních údajů zanedbala, je to pro ni likvidační. Jde tedy o klasický případ regulace, která je namířena vůči velkým firmám, ale ve skutečnosti má mnohem větší potenciál zlikvidovat i domácí malou firmu. Nicméně velmi záleží na přístupu našeho regulátora.
Je tedy regulace tou správnou cestou?
Evropská unie se o to pokouší, jenže má pole působnosti pouze na svém území. Na globální úrovni boj proti platformám neprobíhá, osobně si myslím, že nelze očekávat reálné výsledky. Kdyby došlo až k tomu, že bychom platformy v Evropě zakázali, mohou působit jinde. Globální trh je na to dost velký. Nejvíce by to pocítili uživatelé, kteří jsou na jejich služby již zvyklí.
Existují nějaké alternativy?
Cestou může být podpora domácí produkce ze strany EU i jednotlivých vlád. Tedy ne regulovat, ale rozvázat firmám ruce. Nejpodstatnější je, aby technologické firmy mohly podnikat rychle a jednoduše bez velkých daňových zátěží. A zároveň by měly mít možnost si vybrat, zda konkrétní platformu potřebují, nebo chtějí jinou, nebo případně půjdou svou vlastní cestou.
Jaké by stát mohl dělat konkrétní kroky, aby tento trend podpořil?
Například může lokálním firmám připravit pobídky, upravit podnikatelské prostředí, aby pro ně bylo výhodnější. Třeba Francie dlouhodobě podporuje domácí projekty a dělají to i jiné země. Podobná systémová věc u nás chybí. Když to tak bude pokračovat, nebudou mít domácí vydavatelé z čeho žít, zatímco ve Francii je stát podpoří.
Kde na to vzít? Měly by se nadnárodní technologické firmy víc zdanit?
Větší problém je ve vymahatelnosti daní, pravidla máme. V EU již dochází k většímu tlaku na vymáhání peněz z firem, které sídlí třeba v daňových rájích. To samé platí pro zneužívání monopolního postavení. Je na úřadech, aby při pochybení zjednaly nápravu. Vymahatelnost práva je však časově náročná. Autorský spor se dnes vleče tři až pět let. Valná většina těch, kterým autorskoprávní příjem uchází, se proto ani nesoudí. Výsledek je navíc velice nejistý. Pokud se zlepší vymahatelnost daní a práva, nebude třeba další regulace. Jednotné pravidlo ale neexistuje.
Velké firmy si i tak najdou kličky, jak se jim vyhnout. Brusel chce, aby Google nebo Facebook danily tam, kde jim vzniká zisk. To není možné?
Možné by to nejspíš bylo. Otázkou je, jak zisk vzniklý na daném území počítat. Google by musel nacenit, kolik na jednoho uživatele osloveného v dané službě za dané období vygeneruje nákladů a výnosů. To je velká výzva.
