Dezinformace jsou téma, které dnes rezonuje společností. Svým způsobem jsou ale součástí světa po staletí. Proč o nich teď tolik mluvíme?
Myslím, že dnes skutečně mluvíme o „věku fake news“, a to z několika důvodů. Jedním z nich je Donald Trump. Hodně lidí je podle mě pořád šokováno, že sedí v Bílém domě, a dezinformace, fake news, byly jednoduchou odpovědí, která jeho vítězství vysvětlovala. A druhou odpovědí byl ruský vliv. Ale to je hodně zjednodušené vysvětlení a odůvodnění globální proměny veřejné sféry. Za problémy, kterým celosvětově čelíme, například růstu pravicového populismu v západních demokraciích, nemůžeme vinit jenom dezinformace, je to kombinace několika faktorů. Některé jsou založené na migraci, rozvoji technologie, politických otázkách. Takže je zvláštní, že o tom teď tolik mluvíme, bylo to tady vždycky, akorát jsme tomu říkali jinak.
Mohl by strach z dezinformací omezit svobodu slova?
To je obtížné zhodnotit. Dezinformace mají dvě strany. Na jedné stojí lidé jako Donald Trump, kteří používají dezinformace jako zbraň, jimiž diskreditují média, což je vážný problém nejen ve Spojených státech, ale všude, kde se populisté podílejí na vedení země. Označují za fake news to, co produkují mainstreamová média. Na druhé straně jsou opravdové dezinformace. Ve společnosti se diskutuje o obou. Dokud si neuvědomíme, že svoboda tisku ve fungujících demokraciích není věc k vyjednávání, máme problém. Ale je kolem toho spousta bojů, například v Německu máme zákon, který se snaží donutit platformy jako Facebook a Twitter, aby reagovaly rychleji na nenávistné komentáře.
Zákon, který jste zmínil, v Německu platí od ledna letošního roku. Jak zatím hodnotíte jeho dopady?
Zajímavé je, že ten zákon vlastně nic nemění, akorát stanovuje, že sociální sítě musí být ve svých reakcích rychlejší, jinak dostanou vysokou pokutu. Sociálním sítím se to samozřejmě nelíbí, musí najímat nové zaměstnance, kteří to budou hlídat, kteří zhodnotí, co je hate speech a co ne. Bojí se pokut, což je možná důvod, proč smazaly víc, než musely. Ale to není o zákoně, to je o těch platformách, jejich reakcích. Není to regulace, která by nám zakazovala něco říkat, je to jenom o tom umístění na Facebook, Twitter, kde to nemůžou nechat týdny viset.
Až časem se uvidí, jak dobře nebo špatně tenhle zákon funguje. Vždycky se dá změnit. Lidé, kteří si stěžovali, že omezuje svobodu slova, byli většinou z AfD, protože oni sociální sítě pro nenávistné komentáře nebo dezinformace používají především. Ale ukazují na televizi, novináře, že oni rozšiřují fake news. Tyhle tendence mají populisté všude. Tihle lidé musí pochopit, že demokracie a žurnalistika mají několik společných funkcí. Novináři musí být kritičtí k politice, je to součást hry.
Proč lidé věří dezinformacím víc než dřív? Hledají v nich něco alternativního, protože mají pocit, že tradiční systémy - ať už v politice, nebo v médiích - selhávají?
Teď už se dostáváme trochu do pozadí toho fenoménu. Když se podíváme na okolní svět, je v něm spousta nejistoty, která je daná ekonomickými změnami, globalizací a tak dále. Lidé cítí, že musí dělat víc, aby mohli přežít. Tyhle nejistoty prorůstají všemi systémy, od politiky přes zdravotnictví až po média. Nevíme, jak Evropa bude vypadat v horizontu deseti let, nikdo na to nemá odpovědi. Až na populisty a dezinformace, které nám zjednodušeně na naše otázky odpovídají.
S tím souvisí i afektivita sociálních médií. Všechno, co se objeví na naší timeline, vypadá autenticky, protože je to identické s příspěvky našich kamarádů, rodiny. Spousta informací se k nám dostane, aniž by prošly filtrem, tím pádem skoro každý musí přemýšlet jako novinář. Měl by se umět vypořádat se zdroji, dokázat informaci ověřit, mít podobné kompetence. Potřebujeme je, ale jak je získat? Mediální gramotnost není předmět, který by se učil ve škole. Je těžké vysvětlit lidem, co je špatná a dobrá informace.
Alexander Sängerlaub(1986) Vystudoval žurnalistiku, psychologii a média a politickou komunikaci na Svobodné univerzitě v Berlíně, kde se zároveň podílel na výzkumu. Působí jako lektor korporátní a politické komunikace. Vede projekt berlínského think tanku Stiftung Neue Verantwortung, který se zabývá měřením falešných zpráv (fake news). V roce 2014 založil politický magazín Kater Demos, který je založený na principu konstruktivní žurnalistiky (snaží se problém nejen popsat, ale i přispět k jeho řešení). Do Prahy přijel na pozvání mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jeden svět. |
Do jaké míry dokážou dezinformace ovlivnit například výsledek voleb? Jakou roli sehrály v Německu na podzim?
Pracuji v think tanku Stiftung Neue Verantwortung (nadace Nová zodpovědnost, pozn. red.), který se snaží přijít na to, jak technologie proměňuje společnost. V rámci projektu jsme měřili i fake news, ale měli jsme nedostatek empirických dat, abychom zjistili, jak velký problém to ve skutečnosti byl. Když se zeptáte lidí v Německu, aby vám vyjmenovali jednu falešnou zprávu, která se stala součástí předvolebních debat, lidé si většinou na nic konkrétního nevzpomenou. Ale pokud se jich zeptáte, jestli kolem sebe zaznamenali hodně falešných zpráv, každý řekne, že jsou všude, ale nevyjmenují vám je.
Veřejnost vedla velkou debatu, po amerických volbách se každý bál dezinformací a ruské propagandy. V německých volbách proti sobě stály především dva velké subjekty, SPD a CDU, ale snažily se dělat dobrou kampaň, nevytahovaly špínu jako v Americe, snažily se k sobě chovat slušně, proto nepracovaly s pomluvami. Jediným aktérem na poli dezinformací byla AfD, která je šířila ve veřejné sféře. Ale to je taková malá echo chamber (situace, kdy se lidé vzájemnou komunikací utvrzují ve svých názorech, pozn. red.). Lidé, kteří pravicové populisty sledují, stejně budou věřit tomu, co říkají, protože tomu věřit chtějí.
Nemyslíte si tedy, že by měla aktivita AfD na sociálních sítích vliv na výsledek voleb?
Když se podíváme na data, zjistíme, že jen 16 procent voličů AfD řeklo, že zprávy šířené na sociálních médiích byly jejich jediným zdrojem informací. Zbylých 84 procent také volilo pro svou stranu, ale informace, na jejichž základě se tito lidé rozhodovali, si hledali někde jinde. Samozřejmě že kampaně mají vliv, ale je na straně voliče, aby se rozhodl, čemu věří. Voliči AfD jsou skupina lidí, která nevěří v média, demokracii, mnozí z nich nevěří politickému systému a AfD je strana, která v sobě snoubí aspekty jejich smýšlení. Znovu se dostáváme k tomu, že dezinformace jsou jen malá část celého problému vytváření kampaní. Ze statistik víme, že média nemají moc velký vliv na to, co si myslíme, nezmění naše názory, je to víc o tom, jakou nastavují agendu, že určují, co se k nám dostane a co ne.
Nepravdy se šíří i kvůli nedůslednosti médií
Jaké byly nejčastější dezinformace spojené s migrační krizí?
Vznikla dezinformace o jednom festivalu ve městě Schondorf. Byly tam nějaké výtržnosti, které měla na svědomí malá skupina lidí. Novináři udělali chybu a z tisíce účastníků festivalu udělali tisíc povstalců, protože nedávali pozor. AfD pak převzala tohle číslo tisíce lidí a udělala z nich tisíc migrantů ze Sýrie, takže se ta zpráva rozvíjela a stávala se větší a větší. Zajímavé je, že u jejího zrodu stáli různí aktéři. Nejprve novináři, kteří udělali chybu, což se může stát kdykoliv, a pak pravicoví populisté, kteří na takové chyby čekají a staví si na nich kampaně. A veřejnost je z toho zmatená, takže se musí znovu jet na místo, aby se zjistilo, že nakonec se vlastně nic nestalo.
Pravda má krátké nohy, ukázala rozsáhlá studie. A můžeme si za to sami |
Víte o nějakých dalších závažných případech, kdy se novináři podíleli na šíření falešných zpráv, protože svou práci nedělali důsledně? Například si neověřili fakta.
Stává se to často, když novináři pracují ve spěchu, protože realita a mediální realita dneska probíhají téměř současně, nemají moc času, a když publikují moc rychle, pořádně fakta neověřují, potom se někdy stávají součástí produkce fake news. Jednou takovou chybu udělala největší tisková agentura v Německu, DPA. CSU měla konferenci o kriminálních statistikách v souvislosti s uprchlíky, ale ta čísla byla úplně mimo, bylo to něco jako kampaň pár týdnů před volbami, aby se vyvolala debata o této problematice. Novináři publikovali tahle data, někteří je od nich převzali, jiné napadlo se zeptat, odkud ta čísla pocházejí a ověřit je. To je opravdu důležité, zvlášť dnes, i když nás tlačí čas. Docela hezky to shrnuje jeden citát: „Můžete být první, ale nejdřív musíte mít pravdu.“
Nesnaží se světoví lídři, kteří obviňují tradiční média ze šíření fake news a dezinformací ve skutečnosti obhajovat „alternativní fakta“, protože jsou pro ně jednoduše výhodnější?
Tohle je jev známý z psychologie, říkáme mu kognitivní disonance - nevěříte ničemu, čemu věřit nechcete. Lidé na takové věci vlastně čekají. Pokud moc nevěříte médiím a Trump řekne, že média produkují jen fake news, jen vás to utvrdí v tom, čemu jste předtím sami věřili. A to vytváří čím dál větší echo chambers, o kterých jsme mluvili předtím.
Myslíte si, že jsou Němci odolnější vůči dezinformacím než ostatní národy?
Tím si nejsem jistý. Ve Spojených státech používá okolo osmnácti procent lidí jako hlavní zdroj informací Facebook. V Německu je to jen šest procent, ale to číslo může růst. Společnost se mění rok od roku, s každými volbami, takže možná za čtyři roky budeme zápasit se stejným problémem. A není to problém jen v USA, stačí se podívat na Británii, vzpomenout si na kampaň pro brexit, kdy se ulicemi projížděl autobus se smyšleným číslem ukazujícím, kolik peněz Britové každý týden dají Evropské unii. Záleží, jak politici v daných zemích dělají kampaně, jestli se řídí zásadami doby postfaktické nebo skutečnými fakty.
Ve volbách v západoevropských zemích, jako je Francie, Nizozemí, Německo, bylo vidět, že se z amerických voleb něco naučily. Všude máme instituce, které kontrolují fakta, vedou se debaty na téma dezinformací, mluvíme o tom, co s nimi můžeme dělat. Takže evropské demokracie jsou teď už možná víc připravené jim čelit. Ale nakonec stejně musíte regulovat sociální platformy, které mohou sdílet cokoliv chtějí, protože jejich činnost není transparentní. Na tom by se mělo zapracovat. Lidé by měli vědět, co za kterými věcmi stojí. Jsou to cizí vlády, tajné služby? Jiná média, jako televize, procházejí systémem regulací a kontrol, takže bychom měli tlačit i na sociální média, aby byla transparentnější.
Ale je vůbec možné regulovat sociální sítě stejným způsobem jako třeba zmíněnou televizi?
Dalo by se tím směrem vydat, ale nejsem si jistý, jestli bychom nakonec uspěli. Kdo by na to vlastně měl dohlížet? Když porovnáme třeba YouTube a televizní stanice: Pro televizi potřebujete licenci, v Německu ji zaštiťuje velmi komplexní zákon, který ustanovuje, co je a není dovoleno, co musí ve vysílání obsáhnout. Na YouTube může přijít každý a říct: „Jsem tady a dělám tohle.“ A jestli je ten obsah správný nebo ne, nikoho nezajímá a trvá, než někdo vyhodnotí, že to je třeba úplný nesmysl. Rozhodně to často není nic, co byste viděli v televizi. Takže ano, potřebujeme regulace, ale zároveň musíme dát pozor na to, abychom neomezovali svobodu slova. Mezi tím je tenká hranice.
Myslíte si, že jsou tradiční média v krizi?
Od osmdesátých let bylo skvělé být novinářem v tradičních médiích - měli jste dost peněz, stabilní pozici. Teď spousta lidí dělá žurnalistiku skoro zadarmo, noviny mají menší redakce, nemají tolik peněz ani z reklamy. Myslím, že tahle krize tradičních médií přišla s digitalizací. Ale není to jenom žurnalistika, tahle proměna se dotýká všech průmyslů, všichni se podřizují éře internetu, ale ostatní průmysly si s tím umí lépe poradit. Hudební průmysl přišel se Spotify, filmový s Netflixem, nacházejí si svou cestu. Žurnalistika zatím nemá žádné odpovědi, ten rozvoj je pomalý.
Jaká je role botů na sociálních sítích? Proč se stávají problémem?
Oxfordský internetový institut, výzkumný tým, který se soustředí na sociální boty, napsal ve své definici, že každý, kdo tweetuje více než padesátkrát denně, je bot. Ale je hodně institucí jako různé politické strany, které něco postují i častěji než padesátkrát denně, ale nejsou to boti. Takže tahle definice byla blbost. Někteří investigativní novináři se taky snažili zjistit, odkud se boti berou, co jsou zač, ve nakonec dospěli k závěru, že jsou to většinou lidé, kteří mají hodně času a jsou hodně aktivní. Takže většina vlivu botů v německých volbách, byla lidská komunikace.
Boti jsou na sociálních sítích běžní, protože tenhle druh komunikace se musel nějakým způsobem strukturalizovat. Jeden z největších německých mediálních domů v digitální sféře používá boty, když na sociální síť vloží nějaký článek. Zase je to o tom být kritický, zvážit, odkud sledovaný obsah přichází, jestli tu osobu nebo instituci znám. Navíc je to taková bublina, boti se často sledují navzájem. Není to tak, že by měli vliv na širokou veřejnost.
Potřebujeme kritické myšlení víc než dřív?
Pro každou společnost je kritické myšlení nezbytné. Možná potřebujeme být spíš mediálně gramotní. Nemělo by se to učit jenom na školách, protože když se podíváme na voliče AfD, mnohým z nich je padesát a víc. Měli bychom lidi naučit, jak používat sociální sítě, co je informace a dezinformace, jak si ověřovat informační zdroje. Žurnalistika by na druhé straně měla být více transparentní. Média by měla ukázat lidem, jak produkují zprávy, jaká témata jsou pro ně důležitá a proč, jak si nastavují svou agendu. Že to není tak, že premiér nebo kancléř ráno zavolá a řekne, co jsou důležitá témata, o kterých by se mělo psát. Možná by pak měla větší důvěru. Takže kritické myšlení je důležité stejně jako transparentní a důvěryhodná práce novinářů.
