Slečna si ve dvaceti říkala jak bude hezky cestovat a ještě za to mít zaplaceno, a ono ejhle. Tvrdě narazila s tím, že v té práci musí i pracovat. Příště bych doporučil třeba profil na OF.

asi k tomu přispívá i to, že mají službu pokaždé s někým jiným, takže navázat hlubší vztah s kolegyněmi moc nejde

Jako ďáblův advokát z druhé strany spektra (dělám za počítačem): koho se problém v jednadvacátém století netýká?

Není to jednoduchá práce, ale ve srovnání s nemocnicí je to krásné. Stačí srovnat letiště v Praze třeba s Bulovkou. Krásne prostředí proti nejhnusnejsimu. Většinou slušní cestující proti opilcum,narkomanům, bezdomovcům. Tam vyhorite daleko dříve.

to bych oponoval. V nemocnici máte pocit většího smyslu, jsou tam menší týmy a lidé se více poznají, pacienti tam také obvykle pobydou alespoň pár dní, ta práce je hodně různorodá a to i na úrovni obyčejné sestry

..."během covidu se lidé naučili říkat, co si myslí" - tak tomu je potřeba se postavit a urychleně sestavit seznam toho, co se smí říkat a co si mají lidé myslet...

Myslet si můžete co chcete, ale své myšlenky si nechte pro sebe. Nikdo není zvědavý třeba na váš názor, že považujete dotyčného za pitomce, popřípadě za něco horšího. To píšu s vědomím, že sám mám s tímto jednáním problém, protože často rychleji mluvím, než myslím.

Chudáci... tak když mě to někde nebaví tak s tím šlehnu a jdu o dům dál. Šoféři kamionů a kuchaři to taky nemají jednoduchý ale třeba někdy bude článek o nich.

Nikdo je u toho nedrzi.

Preklad cez Google translator, niečo otrasné. Trebars co znamena tato veta? "Myslím si, že vtipně podaná upřímnost s lidmi skutečně rezonuje"

Co na to nechapete? Je to vcelku jasny.

- existují mnohem těžší zaměstnáni

- mladí lidé musí být schopni něco vydržet

- je normální měnit zaměstnavatele i obor

Mladý člověk nemá důvod vyhořet, prostě má sebrat svých pět švestek a jít o dům dál, když mu nějaká práce přestává vyhovovat. Obživa není o tom, vydupávat si mezi úkoly delší a delší pauzy nicnedělání, ale zkrátka dělat to, co ho baví celou pracovní dobu.

Nedávno jsem letěl s jednou nízkonákladovou společností, seděl jsem v první řadě a celé tři hodiny jsem měl možnost sledovat letušky. Nejdřív musely ručně nějakou klikou srolovat schůdky do boeingu, pak prováděly směšné pohyby při bezpečnostním školení pasažérů, pak jezdily s vozíky a nabízely (většinou marně) předražené občerstvení, průběžně čistily jedno mini WC, ve kterém se vystřídala většina pasažérů, pak musely nabízet nějaké šperky, které stejně nikdo nechtěl, pak zase čištění WC, chvilka flirtování s pilotem, aby vzápětí nabízely výherní losy. A po přistání zase rolování schůdků, rychlý úklid celého letadla a cesta zpět... to vše pořád s úsměvem, ale upocené, upatlané, nedůstojné. Bylo mi to docela líto, jak dopadla celá tahle dříve prestižní profese - obyčejná průvodčí v dobytčáku křížená s uklízečkou.