Nejhlasitěji se přitom ozývá Francie a Německo, které od počátku patřily k hlavním motorům evropské integrace. Francouzský prezident François Hollande před časem oživil starou ideu, která počítá se vznikem společného vládního kabinetu pro země platící eurem.
Eurozóna by podle něj měla mít vlastní rozpočet i parlament, který by celému projektu dodával – alespoň zdánlivě – demokratický rozměr. Součástí by byly také mechanismy na záchranu bankrotujících států.
Na začátku června, tedy ještě před dramatickým vyvrcholením řecké tragédie, nastínili podobu tohoto projektu ve společném článku pro britský list The Guardian ministři hospodářství Německa a Francie.
Sigmar Gabriel a Emmanuel Macron, které lze označit za sociálnědemokratické reformisty, mimo jiné počítají s postupným sbližováním minimálních mezd v jednotlivých státech stejně jako korporátních daní. Právě ty by společně s daní na finanční transakce byly podle jejich představ hlavním příjmem rozpočtu zcela odděleného od rozpočtů jednotlivých států.
Co by uskutečnění takového plánu znamenalo? Nejspíš by přispěl k efektivnějšímu fungování eurozóny a umožňoval by rychlejší reakci, jak pomoci zemím v nesnázích. Jenže zároveň by přinesl oslabení euroskupiny, to jest ministrů financí eurozóny.
Severní státy platící eurem by takový ústupek přijaly jen stěží. Pokud by Brusel začal razit vlastní politiku, která by se od jejich představ odlišovala, mohly by se národní vlády začít hlasitě bouřit. A to by podkopalo základy, na nichž je měnová unie postavena.
Německý nápad: rozpočtový car
Svůj plán nedávno naznačil i německý ministr financí Wolfgang Schäuble. Konzervativní politik tlačí na to, aby vznikla funkce „rozpočtového cara“. Výsostnou pravomocí tohoto nového komisaře by byl podpis státního rozpočtu každé členské země předtím, než by mohl vstoupit v platnost. Komisař by mohl provádět i další klíčové kroky, a to bez konzultace či souhlasu se zbytkem Evropské komise.
Silné, převážně severní státy by díky tomu dostaly bič na jižní křídlo eurozóny. Mnohem snadněji by mohly kontrolovat i určovat, jak jednotlivé státy naplňují rozpočtovou disciplínu a politiku úspor.
Ostatně, že jde Schäublemu zejména o stabilitu eurozóny, už dokázal. Třeba tehdy, když Řecku nabídl dočasný odchod. Ať si země vyřeší své problémy, a když se jí to povede, může se za pět let vrátit, vzkázal z Berlína do Atén.
Nejpopulárnější německý politik tím ale slízl kritiku z vlastních řad. Jak Schäuble v rozhovoru pro Der Spiegel připustil, s kancléřkou Angelou Merkelovou mají rozepře. „Odlišné názory jsou součástí demokracie,“ dodal však Schäuble.
