„Je to častá představa, že klobouky nejsou rozšířené, ale já mám spoustu práce. Sice je nevidíme na každé dámě, ale zakázek je hodně. Klobouky se nosí do práce, na svatby, poptávka je,“ uvádí 34letá kloboučnice, jež se tomuto starému řemeslu vyučila v Anglii.
Do Velké Británie se vypravila po absolvování textilního designu na vysoké škole a začala se tam živit jako au-pair. K tomu si udělala kurz na výrobu šperků, a protože se v té době klobouky vracely do módy, zavítala i na kurz jejich výroby.
„A tam jsem se úplně zamilovala. Náš učitel byl neuvěřitelně charizmatický a ohromně nás podporoval, i když nám to třeba nešlo, byl to jiný přístup ke studentům. Ukázal nám, co se dá udělat, napařil plst, přetáhl přes formu a já jsem jenom žasla. Od té doby se kloboukům věnuji s malými přestávkami doteď,“ popisuje.
V Anglii prošla několika stážemi, ale i soukromým kurzem světoznámé modistky pro královnu matku Rose Coryové. A začala se šitím klobouků živit, i když začátky v Londýně byly těžší a musela mít další zaměstnání.
Seriál vymírající řemesla |
K Anglii klobouk patří (i na slavné dostihy v Ascotu si Petra Kvarčáková šití klobouků vyzkoušela), ale v Česku je to podle ní mnohem snadnější. Ženy jsou tu otevřenější a nedrží si odstup jako anglické dámy. Na rozdíl od Londýna tady nepotřebuje vícero zaměstnání a vystačí si s klobouky.
„Začínala jsem v kavárně, kde jsme se scházely s klientkami, zkoušely různé klobouky, občas se přidala další žena, která nás viděla. Pak jsem začala vystavovat na Prague Design Week, přišly nějaké reportáže a nabalilo se to,“ popisuje.
Loni prodala zhruba dvě stě klobouků. Jejich ceny se pohybují od 1500 korun za menší až po zhruba 4500 korun za větší, ale záleží hlavně na materiálu a na tom, kolik času výroba zabere.
Podobně jako Petra Kvarčáková se v Česku živí ještě pár dalších modistek, ona sama se domnívá, že jich budou spíše jednotky než desítky.
„V tuzemsku je tento trh ustálený a nezaznamenali jsme jeho nárůst, jako je to v zahraničí,“ uvádí Klára Šugárková za společnost Tonak, která je kromě klobouků afezů dodavatelem polotovarů pro modistky.
Krása opařené ruky
Tonak v tuzemsku navázal na tradiční řemeslo, které se v Evropě spolu s nošením klobouků rozšířilo hlavně v 15. století. „Vyrábíme plstěné srstěné a plstěné vlněné klobouky a kloboukové polotovary, plstěné i vlněné fezy, pletené čepice a pokrývky hlavy, barety,“ uvádí Šugárková. Výrobní postup je podle ní až na maličkosti stejný jako před 220 lety, kdy byla firma založena.
V závodě v Novém Jičíně ročně vyrobí 300 tisíc srstěných polotovarů a 100 tisíc finálních klobouků a fezů. Devadesát procent produkce jde do zahraničí, do zhruba padesáti zemí na celém světě.
Klasické klobouky se vyrábějí z plsti, což jsou opracované králičí chlupy. Ty se musí vyčistit, nabarvit a pak se nechávají s pomocí páry zplstnatět na kloboukových formách, různě se valchují, aby získaly požadovanou kvalitu. Polotovar pak buď zpracují dál v továrně, nebo se jich chopí modistky.
Polotovary, které na první pohled vypadají jako hotový klobouk, ale na hlavě by nedržely, využívá i Petra Kvarčáková. Základní tvar kloboučnice dále upravuje na míru každé zákaznici.
„Nad parou a tlakem je přetahuji přes tyto dřevěné formy,“ popisuje. Polotovar klobouku se posadí na napařovač a čeká se pár minut, až z něj začne stoupat pára. Jakmile je horký a měkký, modistka ho přenese na dřevěnou formu a rychle vytvaruje.
„Dělá se to několikrát, aby klobouk postupně ztvrdl. Nechci používat chemikálie na tvrdnutí,“ popisuje s tím, že za „měkka“ se dají dělat i různé záhyby. „Často si opařím ruku, ale v tom je ta krása,“ dodává.
Kvarčáková pyšně ukazuje, že některé dřevěné formy jsou i sto let staré. Dřevo je tak ztvrdlé a ohlazené, že zdálky připomíná spíše kámen. „První sem sehnala na eBayi a je z 20. let minulého století.“
Na vytvarovaný klobouk se našívají různé stuhy a ozdoby podle toho, co si přeje zákazník a modistka vymyslí. Petra Kvarčáková vše šije ručně, šicí stroj nepoužívá.
Ne každému však klobouk z králičí srsti vyhovuje. „Já to naprosto chápu. Hledala jsem srovnatelnou alternativu a zákazníci navrhovali polyester, ale s tím se prostě nedá pracovat. Na hlavě je to nefunkční, takže jsem pak stejně došla k tomu, že plst je ten nejlepší materiál,“ uvádí kloboučnice.
Králičí plst má podle ní navíc velkou výhodu v tom, že dlouho vydrží. „Sbírám staré klobouky a některé mám i ze 30. let. Jsou nezničitelné,“ vypráví a ukazuje jeden sto let starý, který pochází z Norska. Má sice patinu a je trochu z módy, ale jinak se na něm čas nepodepsal.
Pokud si někdo pořídí plstěný klobouk dnes a bude se o něj patřičně starat, vydrží generace. Kloboučnice proto své zákaznice učí, jak o ně pečovat a sbírat z nich prach válečkem na oblečení nebo izolepou. „Kdyby se s ním cokoli stalo, například by na něj někdo sedl, dokážu ho dát do pořádku,“ říká.
Nebát se vyčnívat
Na klobouky se kromě plsti prosazují i další materiály. Letní klobouky se dělají ze slámy, oblíbené jsou i ze sisalu, který se vyrábí z listů agáve sisalové a dováží se hlavně z Filipín. Mohou být i z banánových listů, ze dřeva, kůry nebo z plastu. „Fantazii se meze nekladou, ale jde o to, kdo to bude nosit,“ připomíná Kvarčáková.
Různé materiály testují i v Tonaku. „Zkoušíme různé kompenzace směsí srsti, například ze srsti jaka žijícího na Tibetské náhorní plošině. Tam jsou rodiny nomádů, jež se živí sběrem srsti, která z jaka samovolně padá nebo se mu vyčesává,“ popisuje Šugárková.
Každá modistka musí být nejen experimentátorka, ale i trochu psycholožka. S tím, jak se z klobouku stal téměř extravagantní doplněk, se na jeho nošení každá žena necítí. Doslova s ním totiž vyčnívá z davu.
„Já to naprosto chápu, probírám to s klientkami dost často. Pokud žena nemá dobrý den a dostatek sebevědomí, nechce vyčnívat a klobouk si nevezme,“ přitakává. I proto jednou za rok pořádá setkání se svými věrnými klientkami a všechny v klobouku vyrazí na víno nebo do galerie.
„Je to super, ženy se přestanou stydět a je to výborná příležitost, jak je naučit, aby se nebály. Začnou dostávat komplimenty, všichni si je fotí, je to nádhera,“ uzavírá.
