Teď už ale není možnost couvnout. Technici kvůli bezpečnosti novinářské návštěvy vypnuli vrtuli a vedoucí odboru provozu obnovitelných zdrojů Ondřej Němec z krabice právě vytahuje postroje, karabiny a přilby.
Kvůli klimatickým cílům je v zájmu státu, aby se v Česku rozjela výstavba větrných elektráren, a Vysočina patří mezi ideální oblasti. Přesto je tu jen sedm turbín a od dokončení těch věžnických v roce 2009 se nic nového nepostavilo.
Do elektrárny vstupujeme oválnými dveřmi a hned dostáváme instrukce pro pohyb ve vnitřku stožáru, který se skládá ze tří tubusů. Nejprve je potřeba vylézt po krátkém žebříku do patra s výtahem, který vyjede až do třetího tubusu. Tam je další žebřík vedoucí do gondoly – tedy do místnosti, z níž vystupují listy rotoru a kde je generátor či převodovka.
Musí být úplný klid a vítr foukat správným směrem, aby bylo něco slyšet, ale člověk to ani nevnímá.
David DrahošStarosta obce Věžnice
Má to ale háček. Pokud dojde k výpadku v síti, výtah přestane fungovat jako první. Jestliže se v půlce cesty zastaví, je potřeba dostat se na vedlejší žebřík. Němec názorně ukazuje, jak v případě nouze otevřít dveře výtahu, který vypadá spíš jako stará telefonní budka, jak se přikurtovat k metr vzdálenému žebříku a přelézt na něj.
Pohled z výšky
Výtah se pomalu rozjíždí a zhruba po dvou minutách jsme v třetím tubusu. Naštěstí. Je to tu o poznání užší než dole. Výstup z výtahu připomíná situaci, kdy člověk po několika pivech vychází z hospody – podlaha se hýbe. V této výšce se totiž větrná elektrárna tak trochu „kinklá“ úměrně tomu, jak zrovna fouká vítr.
Šplháme po posledním úseku žebříku tam, kam výtah už nevede. Náš průvodce otevírá víko a vstupuje do srdce elektrárny – do takzvané gondoly. V místnosti není k hnutí, všechna technika je uprostřed a je tu podstatně tepleji než v tubusu, protože stěny jsou obalené izolací. Z gondoly vidíme obrovské listy vrtule a teprve tady naplno vyniká jejich mohutnost.
Jádro štěpí Evropu. V sázce jsou miliardy i pro tuzemské jaderné projekty |
Na „střeše“ gondoly vítr sviští kolem lopatek rychlostí osmi metrů za sekundu. Kdyby elektrárna byla v provozu, vyráběla by zhruba jednu megawatthodinu energie za hodinu. Nyní je sice vypnutá, i tak se ale listy rotoru mírně pohybují. Plošina je oblá, ale povrch má zdrsněný, aby nám to neklouzalo. Před spadnutím nás navíc chrání karabiny přikurtované k poutku na podlaze.
Odpůrci větrných elektráren často říkají, že mohutné větrníky hyzdí krajinu. Pohled z osmdesátimetrové výšky napovídá, že zdejší oblast má daleko výraznější strašáky. Třeba pahýly stromů ožraných od kůrovce.
Chtěli elektrárnu, tak ji mají
„Elektrárna musí neustále měřit směr a rychlost větru, k tomu nám slouží tenhle stožár se dvěma anemometry a korouhvičkou. Jeden anemometr je vyhřívaný a druhý ne. Když zamrzne, elektrárna indikuje chybu a odstaví se. Je to proto, aby z lopatek nelétal led,“ vysvětluje Němec. „Elektrárna díky korouhvičce neustále vyhledává ideální pozici pro to, aby z větru odebírala co nejvíc energie,“ dodává vedoucí provozu.
Dole ve vesnici pod kopcem, na němž se elektrárny tyčí, stojí ve dveřích úřadu starosta David Drahoš. V čele obce je čtyři roky, ve Věžnici ale žije prakticky celý život. Ze dvou větrných elektráren obci každý rok do rozpočtu přibude půl milionů korun.
„Navíc je to místo, které sem přitahuje turisty a cyklisty. Kvůli tomu jsme museli vybudovat posezení s košem, protože se nám tam hromadily odpadky,“ uvádí Drahoš. Na otázku, zda větrníky vytvářejí hluk, jak se často říká, odpovídá záporně. „Musí být úplný klid a vítr foukat správným směrem, aby bylo něco slyšet, ale člověk to ani nevnímá,“ tvrdí starosta.
Větrná elektrárna Věžnice nepatří mezi největší ani nejvýkonnější v Česku. Je ale unikátní tím, že ji zdejší obyvatelé chtěli. Stavbu dokonce inicioval tehdejší starosta Věžnice Josef Málek.
„V roce 2004 začala obec provádět první studie a prošetřovat možnosti větrných elektráren. Následovalo v letech 2005 až 2006 měření větrného potenciálu a pak posouzení vlivu na životní prostředí, na což navázalo územní a stavební řízení,“ popisuje specialista rozvoje větrné energetiky ve společnosti ČEZ Pavel Prchal.
V té době si zastupitelstvo Věžnice uvědomilo, že pro obecní rozpočet je elektrárna přece jen velkým soustem. Cena větrníku se tehdy pohybovala zhruba okolo 80 milionů korun. A tak se do hry dostala společnost ČEZ. (Dnes se cena pohybuje okolo 150 milionů korun za kus, ale výkon je dvojnásobný, pozn. red.)
Stát láká stavitele zelených elektráren na jistotu ceny, zájemců je pár |
„Realizační fázi už jsme měli na starost my,“ říká Prchal s tím, že samotná výstavba bývá krátká. Stavební povolení úřady vydaly v první polovině roku 2009 a v prosinci téhož byl zahájen zkušební provoz. Od myšlenky do posledního šroubku celý projekt zabral pět let. I to je mezi tuzemskými větrnými elektrárnami unikátní.
„Dneska to průměrně trvá tak sedm let. Výjimkou nejsou ani projekty, které trvají už deset let a stále nejsou hotové,“ dodává Prchal. Důvodem jsou zdlouhavé povolovací procesy, často závislé na rozhodnutí jednoho úředníka, který si může postavit hlavu, ačkoli výstavbě objektivně nic nebrání.
ČEZ si připravuje půdu pro větrný megaprojekt
Vysočina je díky větrným podmínkám pro stavbu elektráren ideální, v minulosti jim ale bránil odmítavý postoj vedení kraje. Teď to vypadá, že by se situace mohla obrátit. Zastupitelstvo chce vypracovat dokument, který by vytipoval lokality vhodné pro budování větrných elektráren. Rychlejší výstavbě má výrazně pomoci i nedávno schválená novela energetického zákona.
Potenciální stavitelé větrných elektráren se chytili příležitosti. Zástupci společnosti ČEZ v posledních týdnech objížděli obce západně od Havlíčkova Brodu, od Jitkova po Brzkov. Energetický koncern nicméně zatím opatrně prozkoumává zdejší veřejné mínění a o plánech podrobněji nechce hovořit.
„Veškerá jednání, která nejen v Kraji Vysočina probíhají, jsou zatím ve velmi rané fázi, a proto bychom neradi v tuto chvíli jakkoliv naše možné záměry konkretizovali. Ctíme, že nejprve by s našimi plány měla být srozuměna daná obec, na jejímž území se potenciální zdroj energie má nacházet, potažmo její občané,“ uvádí mluvčí ČEZ Martin Schreier.
Z informací od starostů obcí vyplývá, že předběžné plány ČEZ jsou opravdu ambiciózní. Pokud by vyšly, mohlo by na Vysočině na území zhruba 50 kilometrů čtverečních vyrůst více než 30 větrníků. Vše ale záleží na mnoha faktorech, které je nejprve potřeba vyjasnit – například na výsledcích měření podmínek, na vyhodnocení vlivu na životní prostředí a hlavně na tom, co na elektrárny řeknou místní obyvatelé.
Rozhodnou lidé nebo zastupitelé
„V našem případě se jedná asi o sedm nebo osm turbín. Teď jsme se rozhodli, že o tom uděláme veřejné setkání s diskuzí a pak o tom rozhodnou zastupitelé,“ uvádí starosta čtyřtisícového města Přibyslav Martin Kamarád. Podobný postup nejspíš zvolí i další oslovení starostové – v nedalekém Žižkově poli by mohlo vyrůst až devět větrných elektráren.
Jasno mají zatím jen v obci Brzkov, která je shodou okolností hned vedle Věžnice. Místní zastupitelstvo je totiž rezolutně proti. „Jsem toho velkým odpůrcem, na ty dvě věžnické elektrárny koukám už od roku 2009 a nic to naší obci nepřináší, akorát nám to tady dělá špatné počasí,“ uvádí starosta Aleš Bořil.
Brzkov už má dvě usnesení zastupitelstva z minulých let, která větrníky odmítají. „Je potřeba chránit přírodní krajinný ráz a peníze nemůžou kompenzovat všechno,“ uvádí Bořil. Naráží tím na fakt, že stavitelé větrníků nabízejí obcím, na jejichž území má větrník stát, pravidelné roční příspěvky do rozpočtu v řádu stovek tisíců až jednotek milionů korun.
Západ trápí zpožděná výstavba větrných elektráren. Ohrožuje globální cíle |
Dalším lákadlem je podíl na budoucím zisku větrné elektrárny. „Při výstavbě větrných parků nabízíme obcím spolupráci formou společného podniku,“ potvrzuje Schreier ze společnosti ČEZ.
Firma nedávno oslovila i městys Havlíčkova Borová. V jeho okolí by mohlo vyrůst až šest větrníků – tři nedaleko obce Oudoleň a tři na hranicích s katastrem Modlíkova.
„Na zastupitelstvu jsme si potvrdili, že si to měsíc necháme rozležet v hlavě a pak rozhodneme, jestli to hned zamítneme, nebo jestli budeme vypisovat referendum, aby se lidé rozhodli sami,“ uvádí Přemysl Tonar, starosta Borové, kde žije zhruba tisíc obyvatel. Pravděpodobnější je prý druhá možnost.
Hrozí hádky mezi obcemi
Větrníkům by podle Tonara nejvíce pomohlo, kdyby z nich měli něco sami obyvatelé, nejen samotná obec. Už kdysi tu referendum proběhlo a lidé v něm větrnou energii zamítli. „Pro lidi by bylo mnohem zajímavější, kdyby díky větrné elektrárně měli třeba levnější elektřinu,“ uvádí Tonar.
Existuje prý rovněž riziko, že se obce kvůli větrným elektrárnám rozhádají. „Pokud Modlíkov řekne, že větrné elektrárny chce, tak nedává moc smysl, aby je Borová odmítla, protože stejně bychom na ně koukali. Měli bychom je akorát 50 metrů za hranicí našeho katastru a finančně bychom z toho neměli vůbec nic. Meziobecní spolupráce je teď dobrá, byla by škoda ji tímhle narušit,“ dodává Přemysl Tonar.
Česko dumá, kam dát elektřinu ze slunce. Možností je i využití dolu Darkov |
Podobně to vidí i hejtman Kraje Vysočina Vítězslav Schrek. „Má to smysl ve chvíli, kdy se třeba tři až čtyři sousední obce domluví na tom, že v rámci svých katastrů postaví větrný park, ze kterého budou těžit všechny,“ uvádí Shrek.
Vysočina teď připravuje aktualizaci zásad územního rozvoje, která by vytyčila ideální lokality pro stavbu větrníků. Avšak poslední slovo vždy bude mít obec.
Většina území podle prvních odhadů vhodná nebude, a to kvůli letištním či vojenským koridorům, existující infrastruktuře a dalším aspektům, které vedení kraje ovlivnit nemůže, upozorňuje Shrek. Roli má ale rovněž sehrát krajinářské hledisko. „Sakrální stavby a přírodní dominanty do zdejšího krajinného rázu zapadají a jsou pro Vysočinu vyloženě charakteristické,“ dodává hejtman.
