Mezi šéfy největších domácích finančně-průmyslových uskupení se obtížně hledá něco společného, co by je předurčovalo ovládnout mnohamiliardové majetky.
Některým na začátku kariéry nebylo ani třicet let a socialismus znali coby studenti, jiní naopak už před rokem 1989 zastávali vedoucí funkce ve firmách centrálně plánované ekonomiky. Někteří získali přístup ke kapitálu v kuponové privatizaci, jiní v přátelsky naladěných bankách.
Většina však musela při cestě vzhůru vejít v kontakt s politiky a hledat u nich podporu pro své obchodní aktivity a strategické záměry. Tu bylo třeba něco státního koupit, změnit, či naopak nezměnit platný zákon, jednat o budoucnosti odvětví, státní dotaci a podobně. Čilé kontakty s politiky mají čeští magnáti dodnes.
Většina dnešních miliardářů šla rokefellerovskou cestou. Z lidí, o jejichž podnikatelských začátcích dodnes existují četné spekulace pronášené v pražských kavárnách a restauracích, se postupně stávají podnikatelé dbající na své dobré jméno.
Faktem nicméně je, že desítka největších českých magnátů ovládá firmy, jejichž tržby a správa majetku představují stovky miliard korun.
Stát a zahraniční investoři
Bezesporu největší vliv na českou ekonomiku získali zahraniční investoři. Mladoboleslavskou Škodu získal počátkem 90. let koncern VW a po experimentech s českou cestou privatizace se jim otevřely dveře do dalších významných firem.
Především zahraniční investoři koupili největší české banky, což je dosud zřejmě nedoceněný pozitivní krok směrem ke kultivaci finančního prostředí. Po jednoznačném nasměrování Česka do Evropské unie a vstupu do NATO zesílil i příliv investic na "zelenou louku" a následovala výstavba továren koncernů Philips, Matsushita či Panasonic.
Velký vliv si nadále udržuje stát sám, který vlastní giganty jako ČEZ, Český Telecom či České dráhy. Při jejich privatizaci však nelze předpokládat, že by do výběrových řízení mohli tuzemští magnáti promluvit. Desítky a stovky miliard, které stát za jejich prodej požaduje, jsou pořádným soustem i pro nadnárodní společnosti.
Různé recepty
Největší soukromé průmyslové uskupení Agrofert Andreje Babiše vzniklo těsně po rozpadu Československa. V roce 1995 se Agrofert při navyšování svého kapitálu vyvázal z napojení na někdejší slovenský podnik zahraničního obchodu Petrimex. Slováci se později pokusili převzetí Agrofertu právně napadnout, ale jejich snaha získat firmu, která je dnes nejmocnějším uskupením v české chemii, byla bez úspěchu.
Uhlobaroni z Ostravy Viktor Koláček a Petr Otava zase ovládli Ostravsko-karvinské doly cestou, kterou nazýval někdejší ministr privatizace Tomáš Ježek kapitálovým incestem. Nejprve dolům prodali vlastní firmy a za získané peníze OKD koupili.
Největší finanční skupina s českými vlastníky, PPF, prý o ovládnutí České pojišťovny vlastně zpočátku ani neuvažovala. Když v roce 1995 a 1996 kupovala od Interbanky a České spořitelny po deseti procentech akcií v pojišťovně, šlo o spekulaci, že balíky se ziskem prodá jinému zájemci. "Původně to měl být obchod, necítili jsme se na ovládnutí pojišťovny tak silní," vzpomíná viceprezident PPF Jaromír Prokš.
Ani ne po roce se však názor změnil a PPF upřela na ovládnutí největší tuzemské pojišťovny veškeré síly. Jisté však je, že bez dobrých politických kontaktů by její šance byly pramalé. Její úspěch totiž záležel na postoji tehdy státních bankovních gigantů a guvernéra ČNB Josefa Tošovského, šéfa FNM Romana Češky a ministra financí Ivana Kočárníka.
Z těchto složitých jednání vyšla PPF s dohodou, která jí umožnila pojišťovnu zcela ovládnout v následujících zhruba třech letech. Svou pozici udržela i přes vytrvalé úsilí německé pojišťovny Allianz získat Českou pojišťovnu pro sebe. Zástupci skupiny PPF neustále opakují, že pojišťovnu chtějí vlastnit a spravovat, že není na prodej. Pokud by svůj názor změnili, byla by Allianz určitě mezi prvními zájemci, s nimiž by PPF zahájila jednání.
Dnešní první muž českého potravinářství Tomáš Pitr se zase spojil s někdejšími obchodníky s valutami a první peníze vydělal tak, že velkoobchodům prodával tuzexový rum, který byl na začátku devadesátých let osvobozen od daně z obratu. Tak se zrodily první desítky milionů korun.
Na tenkém ledě
Podobných příběhů lze nalézt v období budování českého kapitalismu nesčetné množství a nemusí jít hned o majetky za miliardy korun. Faktem je, že většina z českých magnátů musela několikrát vstoupit na tenký led a ve prospěch dalšího růstu riskovat pád.
"Hranice mezi úspěchem a totální prohrou je velmi tenká. U mnohých z dnešních vlivných skupin byly okamžiky, kdy mohly skončit velkým pádem. Taková léta se již nebudou opakovat," říká vlivný podnikatel s vazbami na politické špičky všech rozhodujících stran, jenž detailně zná příběhy většiny z klíčových skupin.
|
Jak si stojí firmy na šachovnici českého byznysu |
| 1. PPF - rozhodujícím majetkem je vlastnictví České pojišťovny. Odhadovaná tržní cena je kolem 20 miliard korun. Další významné firmy skupiny, eBanka a Home Credit, by celkovou hodnotu zvýšily o dvě až čtyři miliardy. |
| 2. TV Nova - tržní hodnota kolem 15 až 18 miliard korun. Odhady vycházejí z dříve publikovaných částek, které zájemci nabízeli za televizní licence. |
| 3. Sazka - hrubé odhady se pohybují mezi 4 až 6 miliardami korun. |
| 4. Agrofert - Agrofert vlastní 45 procent AGF Holding, jehož hodnota se odhaduje na 8 až 10 miliard. Prozatím nedošlo k převodu akcií Unipetrolu na AGF Holding, který by ovšem hodnotu skupiny neměl příliš zvýšit, protože koupě je financována úvěrem. |
| 5. Karbon Invest - tržní hodnota 3 až 5 miliard korun. |
| 6. Moravia Steel - tržní hodnota kolem dvou miliard. Společnost vlastní Třinecké železárny, jejichž hodnota je výrazně vyšší, ale akvizice je financována na dluh. |
| 7. SPP Bohemia - hodnota majetku se odhaduje na několik miliard korun. |
| 8. Setuza - hodnota kolem jedné miliardy korun. Částka se ale může zvýšit či snížit v závislosti na sporu s ČSOB. |
| 9. Porcela Plus - vzhledem k vysokému zadlužení je hodnota těžce odhadnutelná |
