Vystudovaný chemik Karel Kuthan se před sedmadvaceti lety vypravil z Prahy na Znojemsko, aby převzal hospodářství, které jeho předkům zabavili v 50. letech komunisti. Jeho dědu Jaroslava, který na statku hospodařil, odsoudili na doživotí a v komunistickém kriminále zemřel. Kuthan zdevastovanou usedlost v obci Suchohrdly u Miroslavi postupně opravil a asi 120 hektarů polí rozšířil na nynějších více než pět set.
Před zhruba patnácti lety začal přemýšlet také o rozšíření chovu prasat. Smysl to však dávalo jen za předpokladu, že nezůstane pouze u nich. Součástí hospodářství by se musela stát bioplynová stanice. „Od počátku jsem to plánoval společně. Banky tehdy nechtěly moc pochopit, že by se díky synergiím mohla vyplácet i živočišná výroba,“ tvrdí Kuthan.
Ekonomika celého statku tkví podle něj právě v provázanosti živočišné a rostlinné výroby s bioplynovou stanicí. Samotný chov prasat je totiž v Česku dlouhodobě kvůli nízkým výkupním cenám vepřového masa ztrátový. V současnosti, kdy ceny kvůli africkému moru prasat v Číně vystřelily až na 36 korun za kilo živé váhy (oproti 26 korunám ze začátku roku), se sice vyplácí, ale to nemusí trvat dlouho.
„Kejdu nedáme rovnou na pole, ale energeticky ji využijeme. V bioplynové stanici z ní vyrobíme teplo a elektřinu. Jako hnojivo na pole pak využíváme tekutou složku, která z bioplynky vyjde, tedy digestát. Díky tomu máme o 70 až 80 procent nižší spotřebu průmyslových hnojiv. A navíc úrodnější půdu,“ vysvětluje Kuthan.
Většinu energie, kterou bioplynka vyrobí, využijí sousední skleníky, kde pěstují bylinky. Slouží také k vytápění chlévů, v nichž je dnes 240 prasnic a téměř dva tisíce prasat ve výkrmu. Podle Kuthana jsou díky tomu vepříci optimálně v teple, což si prý chovy, kde musejí za topení platit, nemohou dovolit.
Bez podpory to jde ztuha
„Srdcem“ bioplynky jsou dva hlavní fermentory, kde vzniká bioplyn, z něhož se vyrábí teplo a elektřina. Ke svému chodu potřebují denně zhruba 30 kubíků kejdy, k níž se přidává 20 tun kukuřičné siláže a pět až osm tun cukrovarnických řízků.
Všechny plodiny Kuthan pěstuje na svých polích, kde má třeba také řepku, tykev olejnou nebo vičenec. Denní produkce bioplynky je 14,4 megawatthodiny elektřiny a zhruba 16 megawatthodin tepla.
Podobně propojených hospodářství je v Česku více. Princip totiž vznikl už dávno. „Zemědělství od nepaměti produkuje potraviny, krmivo a energii. Dříve jsme to na statku uměli vybalancovat tak, abychom byli ve všem soběstační. A pokud to nešlo, uměli jsme nějak využít vše, co je k dispozici. Dnes se tomu říká cirkulární ekonomika,“ říká vedoucí bioplynové sekce sdružení CZ Biom Adam Moravec.
Energie z bioplynek se podle něj využívá k mnoha účelům. Ať už jako sušárny potravin či dalších produktů nebo na vytápění různých typů budov. „Díky dostupné energii vzniklo propojení s celými novými provozy. U bioplynových stanic najdeme skleníky, lihovary, pivovary, mlékárny, mrazírny, výroby potravin všeho druhu, ale i průmyslovou výrobu. Stále častější propojení pak vzniká při využití biologických odpadů,“ uvádí Moravec.
Pokud počítáme jen zemědělské a odpadní bioplynky, jsou jich v Česku nyní více než čtyři stovky. Od roku 2013, kdy stát zastavil podporu, však nové téměř nepřibývají. „Opětovný restart se očekává od roku 2021 se změnou legislativy,“ říká Moravec.
Před deseti lety si Kuthanova statku s bioplynkou všimli lidé ze švédské rodinné firmy Swedeponic (dnes Spisa), kteří hledali po Česku vhodné místo, kde by postavili skleník pro pěstování bylinek. Hlavní podmínkou bylo, aby dodávky energie kryly obnovitelné zdroje.
Z několika lokalit si nakonec vybrali právě statek u Suchohrdel. V roce 2012 tu vyrostl první skleník o rozloze jeden hektar, dnes je jeho rozloha o polovinu větší. Pro potřeby českého (a slovenského) trhu, kde se ročně protočí v bylinkách odhadem přes čtvrt miliardy korun, to prý stačí.
„Chceme být co nejvíc soběstační. Elektřinu a teplo bereme z bioplynky, v obřích lagunách zachytáváme dešťovou vodu, kterou používáme na zalévání,“ říká Milan Sedlák, šéf společnosti Bylinky, která skleník provozuje. Její švédská matka má podobné skleníky na sedmi místech po Evropě.
Z jihu Moravy putuje do skoro všech obchodních řetězců kolem pěti milionů květináčků s bylinkami, které jsou určené k přímé spotřebě. „Pěstujeme celoročně. Máme standardně 13 druhů, přes polovinu poptávky tvoří bazalka, dále pažitka a petržel. V horkém létě vyletí obliba máty,“ říká Sedlák. K nim se v sezoně přidávají další, třeba chilli papričky. Vedle květináčků prodají měsíčně také 15 až 17 tun řezaných bylinek, ty se ovšem zčásti dovážejí.
Život bylinek začíná v klíčírně, místnosti se stoprocentní vlhkostí. Zdrží se v ní čtyři dny, pak jdou do školky a následně se květináčky posouvají skleníkem a bylinky postupně rostou. Ve skleníku mají ideální prostředí, v zimě je třeba dosvětlovat. Zavlažování probíhá automaticky, o ochranu před škůdci se starají přirození predátoři, jako berušky a další brouci. Za šest týdnů je hotovo a bylinky je možno expedovat.
Ne vždy se podaří předem odhadnout, po čem bude poptávka. „Odpad se snažíme držet kolem 12 procent a samotného mě mrzí přihlížet vyhazování perfektního zboží, ale odhadnout aktuální poptávku již v době setí bylinky není snadné. Neprodané bylinky pak míří do profesionální kompostárny k dalšímu využití,“ říká Sedlák.
Firma měla loni obrat 125 milionů korun, letos čeká díky rozšíření plochy nárůst o čtvrtinu. „Nejvíc zisku máme na jaře a v létě. Náklady na výrobu v průběhu roku kolísají zejména s ohledem na spotřebu energie, navíc v zimě rostou bylinky o něco pomaleji,“ říká šéf lídra na tuzemském trhu s bylinkami.
