Cechmistrová Cechu českomoravských uměleckých dráteníků Hana Maříková. | foto: Petr Kozlík, MAFRA

Drátenictví zachraňují ženy. Místo hrnců se nyní pletou hlavně ozdoby

  • 0
Typické vyvolávání: „Drátovat, letovat hrnce, spravovat,“ už dnes člověk na ulici nezaslechne. Přestože v celém Česku stále zůstává více než stovka lidí, kteří se k odkazu drátenické tradice hlásí. V původní formě už jej ale vykonává málokdo.

A není se čemu divit. „Keramické a kameninové nádobí, které se drátovalo kvůli zpevnění nebo rozvodu tepla, už dnes nikdo nepoužívá. Na místo užitku se dnes odrátovávají věci z estetického důvodu,“ říká Ladislav Šlechta, který se zabývá jak klasickým drátováním nádobí, tak i výrobou ozdobných předmětů z drátu.

Seriál vymírající řemesla

Právě druhý zmíněný způsob využití řemeslných drátenických technik dnes zdaleka převažuje. Oplétání nádobí, které bylo tradičně mužskou doménou, je totiž fyzicky velice náročná práce, kterou dnes ale nikdo nedokáže pořadně docenit. Z drátenického řemesla se tak prakticky stala volnočasová aktivita, případně možnost si trochu přivydělat. To přiznávají i lidé, kteří se zbožím během léta objíždí tematické jarmarky pořádané na hradech nebo ve skanzenech.

„Oplést formu na bábovku trvá šikovnému dráteníkovi zhruba čtyři hodiny a pořádně z toho bolí ruce,“ vysvětluje cechmistrová Cechu českomoravských uměleckých dráteníků Hana Maříková. Historická metoda opravy rozbitého nádobí, kdy se okraje střepů slepí chlebovou hmotou, zacelený hrnec nebo mísa se oplete, a nakonec se v ní nechá pro lepší vytvrdnutí spojů vyvařit mléko, by dobře fungovala i dnes.

Kvůli cenám nového nádobí se ale nic takového nevyplatí. Historické kusy drátovaného nádobí nebo nové kousky vyrobené současnými dráteníky, tak zpravidla končí v chatách a chalupách jen jako dekorace.

Existují ale výrobky, které průmyslová výroba opomíjí a které vznikají jen jako ruční práce. Podle keramičky Věry Pichové z Milevska, která má drátenictví jako doplněk ke své původní profesi, se na trhu například vůbec nevyskytují ozdobné drátěné háčky na zeď.

Další příležitost pro dráteníky představují repliky historického nádobí, jako je například takzvaný drát na vdolky. Jde v podstatě o hustě vypletenou drátěnou mřížku na nožičkách, která se pokládala přímo na plechové tály kamen. Takto nasucho pečené vdolky od mřížky získají otisk vzoru, který se následně pomaže zavařeninou nebo smetanou.

Řemeslo z neúrodného kraje

Na rozdíl od jiných řemeslných a technických inovací drátenictví do českých zemí nedorazilo ze Západu, ale z Východu. Tradice zpracování drátu je sice stejně stará jako kovářství a další techniky využívající železo a obecně kovový materiál, hlavní rozmach drátenictví přichází ale až v sedmnáctém století. „Tehdy se také začíná ve velkém na Slovensku objevovat jméno Drotár, které na drátenickou profesi odkazuje,“ uvádí Hana Řepková z Národního památkového ústavu, která se zabývá popularizací mizících řemesel. Ještě o století dříve je sice v matrikách možné objevit variantu jména Drotárius, není ale zdaleka tak početně zastoupená.

Rozmach řemesla, které kromě zpracování drátu charakterizuje i kočovný způsob života, ale nastal až se vznikem manufaktur ve Slezsku, které zahájily průmyslovou výrobu drátu. Ten tak proti ručně tepanému výrazně zlevnil a stal se tak dostupným pro opravy poničeného nádobí.

První dráteníci, kteří se nového řemesla ujali, byli formani z neúrodných oblastí slovenských Kysuc a Spiše. „Z původně podomácku opraveného nádobí se stala regulérní živnost, která spolu s emigrací například během hospodářské krize začátkem minulého století drátenictví rozšířila po celém světě s výjimkou Austrálie,“ dodala Řepková.

Bez Facebooku by to nešlo

Novodobí dráteníci si ale už dnes s obcházením vesnic nevystačí. Velkou část své produkce prodávají prostřednictvím specializovaných e-shopů nebo je nabízejí na sociálních sítích. Ty slouží podle Maříkové i ke komunikaci mezi jednotlivými členy cechu a organizují se jeho prostřednictvím například výstavy nebo různé události, na kterých se drátenické výrobky prezentují.

Kromě výstav a prodejních jarmarků se většina dráteníků věnuje i pořádání kurzů a různých workshopů, na kterých se mohou zájemci včetně dětí seznámit se základními technikami práce s drátem.

Zatímco historicky byla základem drátenické práce mřížka sestavená ze čtverců nebo z kosočtverců, dnes, když se většina lidí zabývá výrobou dekoračních předmětů, je základem spirála podobná svinutému drátu v papírovém bloku. „Vzniká tak, že se drát navine například na pletací jehlici nebo tenkou trubku. Poté se stáhne mezi dvěma prsty, zmáčkne tak, aby vznikl podlouhlý ozdobný pásek,“ vysvětluje Maříková.

Drátenictví peněženku příliš nezatíží. Jako hlavní pracovní nástroj totiž mohou sloužit obyčejné kleště a vyrábět se dá z běžně dostupného drátu. Oblíbený je pocínovaný včelařský drátek používaný na vyplétání včelařských rámků, použít lze ale i zcela běžný vázací drát, který se prodává v různých barvách.

Za pár korun

Cena nejběžnějších opletených forem na bábovku se pohybuje v řádu stokorun. O něco cennější jsou méně běžné kousky, jako jsou původní drátěné držáky na pivní půllitry nebo šperky a další jemné práce zejména ze stříbrného drátu.

O nic lépe s oceněním na tom není ani novodobá produkce. „Nemůžeme nasadit ceny práce na 250 nebo 500 korun na hodinu, ale maximálně v rozmezí 50 až sto korun,“ uvedl Šlechta, který je v penzi a drátenictví provozuje jako koníčka. „Pokud ale člověk chce svoje výrobky prodat, musí je nabízet pod cenou,“ uzavírá dráteník z Podkrkonoší, který se kromě tradičních výrobků zabývá tvorbou figurek a dalších dekorativních předmětů.

Současné drátenictví je tak v podstatě věrné původní tradici. Drátování hrnců ani zdaleka nepatřilo mezi ceněná povolání, která by přinášela vysoký výdělek. Podle Řepkové se nízký sociální status dráteníků projevoval i v pozdějších dobách, kdy toto povolání z běžného života prakticky vymizelo. Na rozdíl od jiných historických řemesel se mu ale dlouho nedostalo uznání. To se na Slovensku zlomilo až ve druhé polovině minulého století a teprve až nyní se tento obor může dočkat zápisu na seznam kulturního dědictví UNESCO.