Českosaské Švýcarsko je oblast na severu Čech a ve východním cípu Spolkové republiky Německo, jejíž osu tvoří řeka Labe. Nabízí tolik možností cyklistických výletů, že člověk, který je tam poprvé, se vystavuje riziku, že bude mít neodolatelnou chuť zavolat do práce a vzít si týden volna. Čistokrevného vyznavače MTB turistiky, drsňáka, který se domů nerad vrací bez zkrvavených lýtek a libuje si v jízdě po kamenech a kořenech stromů by výlet přes Bilatal na Děčínský Sněžník, který měří přibližně čtyřicet kilometrů, zřejmě neuspokojil. Trasa vede totiž z třetiny po asfaltových cestách a dá se pohodlně projet i na silničním kole. Zdatnější cyklisté ji zvládnou za odpoledne. Dá se doporučit bez výčitek i rodině s odrostlejšími dětmi, pokud moc nereptají, když chvíli kola povedou. Nejnáročnější část výletu, výstup na Děčínský Sněžník, se dá vynechat.
Českosaské Švýcarsko je nejsnáze dostupné autem (zaparkujte ho v obci Tisá za Ústím nad Labem), do Děčína nebo do Ústí se dá dojet i vlakem. Tisá je obec vzdálená dvanáct kilometrů západně od Děčína a kromě toho, že leží na samém okraji chráněné krajinné oblasti Labské pískovce, proslula výrobou cínových knoflíků, sponek do vlasů a zdrhovadel na šaty. Uprostřed vsi stojí pozdně barokní kostel svaté Anny s rokokovým zařízením a při silnici, která vede k hraničnímu přechodu Petrovice zase spousta lidí, kteří prodávají na talířích a tácech houby, borůvky a maliny, které nasbírali v okolních lesích. "Všichni, jak je tu vidíte, všichni, tu prodávají houby načerno," říká Ema Urkvejová, která nabízí kozáky, poddubáky a pravé hříbky přímo z kapoty žigulíka, přes niž je přehozená červená kostkovaná deka. "Povolení mám jen já a ještě jedna paní ze vsi. Byly jsme na zkouškách ze znalosti hub, takže se nemusíte bát, že se otrávíte. Tím si u těch ostatních jistá vůbec nejsem," dodává jedovatě a spiklenecky.
Sloní noha, Hubený doktor, Jeskyně oblud, Bradaviční kámen, Velryba...to jsou jména, která dala lidská fantazie skalám v romantickém devatenáctém století. Tehdy lidé považovali Tiské stěny, bizarní skalní město s až sedmdesát metrů vysokými skalními věžemi, které vyčuhují za domy v Tisé, za divokou a neprobádanou oblast a až do roku 1918 tam byl vstup bez místního průvodce zakázán. V současné době domorodého průvodce docela dobře nahrazují cedule, které informují o názvech skal a zvířatech a rostlinách, které v CHKO Labské pískovce žijí.
Na hraničním přejezdu v Petrovicích mají cyklisté výhodu, že nemusejí čekat jako auta ve frontě. Že jste překročili hranici, poznáte podle toho, že krajnice je o poznání méně rozbitá a vedle ní nestojí prodejci lesních plodů, porcelánových psů a prodejné ženy.
Každý kopec nahoru má i své dvojče: klesání, což je jedna z největších útěch cyklistů. Cesta přes Barhatal a Raum do Bielatalu je jeden dlouhý sjezd. V Bielatalu je třeba dát pozor, odbočit správně na růžové údolí, Rosental a nepokračovat směrem na Konigstein, stolovou horu s pohraničním strážním hradem z třináctého století, která je vidět z dalekého okolí. Návštěvníkovi údolí Bielatal připomene slavné časy pevnosti rekonstruovaná pec, v níž se pro pevnost tavil bronz a děla a kterou mine po pravé ruce. Skalní město Bielatal navšětvují s oblibou protřelí horolezci, na své si tu přijdou ale i úplní začátečníci: "Postav se na tu levačku a přitáhni se, už na ní stojíš?" huláká opálený vousatý muž, který má svěšené nohy ze špice skály na asi devítiletého kluka pod ním. "Hledám chyty." "No chyty nehledej, drž se za to žebro, to je přece dost dobrý chyt, co tam vymýšlíš," pokračuje diskuse. Stejně jako zkušení horolezci, i tenhle kluk se snaží dodržovat zásady pískovcového lezení: například využívat pouze přirozených stupů a chytů, nepřitahovat se za kruhy, nepoužívat magnézium k vysoušení dlaní, nelézt kvůli lámavosti pískovce po skalách za deště.
Údolí Bielatal se směrem do Čech zužuje a mění se i charakter cesty, asfalt nahrazuje upravená hrabanka s malými kaménky. Pojem státní hranice splňují v těchto končinách dvě závory, dřevěná a kovová. Po překročení státní hranice turista přijde do osady Ostrov, odkud vede asfaltová, stále stoupající, cesta až do Sněžníku, vsi na samém úpatí Děčínského Sněžníku. Stromy v lesech Děčínské hornatiny byly před revolucí oslabené emisemi a průmyslovými splodinami, za posledních deset let se ale do značné míry zotavily a tomu, kdo v kopci příliš přemýšlí o tom, jaký převod zařadit a proč jeho mobilní telefon nemá v takové výšce signál, se lehce může stát, že se najednou ocitne pět metrů daleko od velkého jelena. Najednou pak možná s překvapením zjistí, že mezi kapradím a mladými břízami tohle zvíře vypadá opravdu majestátně, úplně jinak než v zoo za plotem.
Děčínský Sněžník měří 723 metrů, je to stolová hora a dominanta krajiny. Nahoru vede zpevněná cesta a dá se tam vyjet bez toho, abyste kolo vedli. Panoramatický výhled z romantické rozhledny na Lužické hory, České Středohoří a Krušné hory v romantické rozhledny na špici za to stojí. A když ne ten, alespoň nečekaný výběr dobrot v malém obchodě pod rozhlednou. Rozhledna je otevřená od dubna do října od úterý do pátku od 10 do 17 hodin, v sobotu a v neděli od 10 do 17. Vstupné stojí deset korun.
DOPORUČENÉ VYBAVENÍ:
přilba, láhev s pitím, mapu lze bez problémů koupit na místě
ORIENTAČNÍ PŘEHLED CEN:
Hotel Zur Linde, Bahratal: soljanka 5 DM, vídeňské párky 3,80 DM, půllitr Radeberger Pilsner 4,20 DM, espresso 1,90 DM, cappuccino 2,90 DM, pokoj pro dva se snídaní 80 DM
Hotel Gasthof, Raum: jablečný džus 3 DM, Bielatalská bramborová omeleta 8,90 DM, půllitru Radenberger Pilsner 5 DM
Imbiss, Bielatal: párek s chlebem 2,80 DM, jablečný koláč se šlehačkou a cukrovou polevou na vrchu 3,50 DM
 Houby kupujte pouze od prodejců s povolením. |
 Cesta vede ke státní hranici. |
 Pec na tavení bronzu. |
 Labské pískovce v Bielatalu. |
 V Německu nesmějí do lesa mopedy, auta a povozy, cyklisté pouze po vyznačených stezkách. |
