Rakouské Ötztalské Alpy jsou nádherné vysoké zaledněné hory na pomezí Rakouska a Itálie. Milovníkům hor nabízejí trasy na nenáročnou vysokohorskou turistiku i náročné lezecké výstupy na nejvyšší zaledněné vrcholy.
Tip na dovolenouVybírejte z bohaté nabídky pobytů v Alpách na dovolena.iDNES.cz |
Když jsme se tu toulali naposledy před třemi lety, zastihla nás uprostřed léta sněhová bouře a cesta do sedla Hauslabjoch (3 279 m) byla na několik dní jen těžko průchozí. Rozhodli jsme se, že se sem ještě jednou vrátíme.
Tentokrát jsme jako výchozí bod zvolili malou italskou osadu Kurzras. Na parkovišti ve výšce 2 010 metrů přebalujeme batohy a po pohodlné cestě v serpentinách stoupáme k chatě Schöne Aussicht (2 842 m). Večer lehce sněží a i ráno je počasí všelijaké. Fouká a občas drobně sněží. Cesta od chaty klesá ke stanici lanovky a pak po sjezdovce stoupá k dolní stanici vleků na ledovci.
Osada Kurzraz ze stoupání k chatě Schöne Aussicht (2842 m).
Mraky se válí nevysoko nad námi a je špatně vidět. Spoustu času ztrácíme hledáním cesty přes ledovec Hochjochferner a následně přes morénu, kde je jen velmi špatně viditelná stezka v suti. Škrábání se na kótu 3 144 m se stává utrpením. Téměř každý krok mimo cestu znamená sjezd o pár desítek centimetrů níže.
O něco příjemnější je vrcholová část suťového pole přecházející v skálu, kde je na skále natažené ocelové lano, které jistí vzdušnější úseky. Nadávám si a ptám se: "Kdo tuhle kravinu vymyslel?" Ale nakonec stejně dojdu k závěru, že si za všechno můžu sám.
Po překonání vršku hřebenu pomalu klesáme k ledovci. Mám radost, že už jsme z té hnusné suti pryč, ale to nejhorší nás teprve čeká. Zvedla se teplota a téměř plochý ledovec pokrývá spousta mokrého hlubokého sněhu. Je jen velmi málo kroků, kdy bychom se nepropadali alespoň po kolena do sněhu. "Netušila jsem, kolik znáš sprostých slov," vítá mě s úsměvem v sedle drahá polovička. Odpovídám cosi nevhodného ve velmi podobném duchu jako při cestě do sedla a vzpamatovávám se až po několika locích ledové vody a sladké tyčince.
Přímo nad námi se zvedá hřeben Fineil Spitze (3 516 m). Kolem vrcholu se válí mraky a fouká nepříjemný vítr. "Tak jak?" ptám se, "na vrchol nebo dolů?" Rozhodnutí je nasnadě: "Tak se sem alespoň budeme mít důvod vrátit!" Fineil Spitze tedy zůstane již po druhé nepokořena a my začínáme sestupovat.
Přímo pod sebou vidíme kamennou mohylu postavenou nedaleko místa nálezu Ötziho, legendárního muže z ledu. Když našli manželé Simonovi 19. září 1991 nedaleko Hauslabjochu tělo zmrzlého muže, pokládali ho za pohřešovaného horolezce.
Teprve později se zjistilo, že tělo bylo v ledu zakonzervováno přibližně 5 300 let a že se jedná o vzácně zachovalé tělo lovce z doby bronzové. Ötzi, jak byla mumie pojmenována, zemřel pravděpodobně ve věku 30 až 40 let a z výzkumů vyplývá, že byl s největší pravděpodobností zavražděn svými čtyřmi pronásledovateli. Rozbor Ötziho DNA ukázal ještě jednu zajímavost. Jeho genetická informace se liší od všech dnes známých variant DNA, které se vyskytují v současné populaci. Nabízí se tedy otázka: Byl legendární muž z ledu neplodný?
Koukám kolem sebe a ptám se sám sebe: "Jaké okolnosti mohly donutit pravěkého lovce, aby se vydal do těchto nehostinných hor?" Bylo přeci více než pravděpodobné, že přechod horských hřebenů nepřežije. Musel opravdu utéct? Před čím? S hlavou plnou otázek sestupujeme k chatě Similaun Hűtte a těšíme se na zítřek. Počasí se má konečně zlepšit a při výstupu na Similaun bychom měli mít hezky.
Na vrchol Similaunu v mlze a větru
Similaun (3 606 m) patří k dalším "dluhům", které v této oblasti díky vánici před třemi lety máme. Ráno je všechno jinak.
Na ledovci jsme první. Od výšky 3 200 nebo 3 250 metrů se však valí hustá mlha a silně fouká. Normálně vyšlapaná cesta je vyfoukaná a ke slovu přichází i buzola. Blahořečíme podrobné mapě od Alpenvereinu. Bez ní bychom jen těžko určovali správný směr. Jdeme sice o něco pomaleji, než jsme zvyklí, ale nakonec bez větších problémů nacházíme nástup na částečně skalnatý a částečně sněhový vrcholový hřeben. Za chvíli stojíme na vrcholu.
Vidět není vůbec nic. Vrcholový kříž je omrzlý a klasik by řekl, že "fučí jako kráva". Teprve při sestupu pod vrcholovým hřebínkem potkáváme další skupinu vedenou horským vůdcem. Kličkujeme mezi trhlinami a po 3,5 hodinách chůze se vracíme k chatě. Počasí se postupně lepší a ve chvíli, kdy sundáváme mačky a vracíme lano do batohu, se mraky jako mávnutím kouzelného proutku rozfoukaly a obloha je bez mráčku. Holt není každý den posvícení. Čeká nás ještě dlouhý ubíjející sestup k přehradě Vernagt a návrat k autu do Kurzrasu.
Similaun je svou výškou 3 606 metrů řazen v žebříčku nejvyšších vrcholů ötztalských Alp na 5. místo. Prvovýstup se podařil v roce 1834 Theodoru Kasererovi a Josefu Raffeinerovi. Oblast opravdu proslavil a do povědomí masové turistiky dostal až nález Ötziho.
Weisskugel - spravená chuť
Výchozím bodem se nám stává malé parkoviště u osady Glieshöfen. Cesta na chatu Oberettes Hütte (2 670 m) pohodlně stoupá údolím potoka Saldurbach a za necelé tři hodinky jsme u ní. Ráno vstáváme chvíli po čtvrté hodině a po snídani vyrážíme. Je tma jako v pytli a bez čelovek se neobejdeme. Cesta od chaty prudce stoupá na hřeben a kolem malého jezírka z výšky 3 280 m prudce klesá na ledovec Matcherferner.
Mám pocit, že teprve tady začíná výstup na druhou nejvyšší horu ötztalských Alp a zároveň třetí nejvyšší horu Rakouska. Prvovýstup se podařil již v roce 1861. Čelo ledovce je monumentální, holé a rozbrázděné trhlinami. Nad ním je rozhlehlý vysněžený dolík se spoustou schovaných trhlin. Jsme moc rádi, že dnes nejdeme první.
Výstup na Weisskugel (3 739 metrů)
Pohled z vrcholu Weisskugelu
Oberettes Hütte (2670 m)
Následuje prudší výstup do sedla Hintereis Joch. Vyšlapaná cesta obchází bezpečným obloukem velké trhliny a nad sedlem se zvedá jedno z klíčových míst celého výstupu. Velmi prudký svah, který může působit problémy hlavně při sestupu. Dlouhé plató pod vrcholem přechází v exponovaný sněhový hřebínek a skalnatý vrcholový hřeben s lezeckými úseky obtížnosti až 2 UIAA. "Do pytle, kudy to vede dál?" nadávám při přelézání vzdušných říms. Postup po skalkách a stupních je značně nepřehledný a při balancování na předních hrotech maček si užíváme něco málo povinného strachu. Najednou ale stojíme na malém ostrém vrcholu a za fantastické viditelnosti koukáme na svět skal a ledovců pod námi.
Sestupujeme stejnou cestou. S postupujícím časem se objevují další trhliny a musíme být opatrní. Pod ledovcem musím přiznat, že můj ranní pocit, že tady začíná a končí výstup, byl hodně mylný. Výstup a následný sestup sutí k chatě nám dává hodně do těla. Po devíti a půl hodinách věšíme mokré lano, mačky, sedáky a cepíny v "trockenraumu" chaty Oberettes Hütte a večer u výborného piva hodnotíme s několika dalšími lezci úspěšný den.
Do Rakouských Alp jezdíme moc rádi. Není to jen proto, že to je v podstatě "za rohem" a že si můžeme vybrat túru podle aktuálním potřeb a představ, ale hlavně pro atmosféru a příjemná setkání s lidmi stejné krevní skupiny. V horách se lidé na sebe usmívají, pozdraví se a na vrcholu si úplně samozřejmě podají ruku. I na chatách panuje až neuvěřitelná pohoda a duch vzájemnosti. Nikdo nemá problém poradit, říct kudy vede bezpečnější cesta. Nezbývá než věřit, že ta pohoda vydrží co nejdéle a že se ty kopce nestanou jen bohapustou tělocvičnou pro naplnění individuálních sportovních ambicí.
Za výchozí bod pro výstup na Weisskugel jsme zvolili malou italskou osadu Kurzras (červená šipka).
