Jak přejet čínskou hranici
Expedice Dana Přibáně musela na čínské hranici projít důslednou kontrolou. Několikrát. Ke slovu se dostal i rentgen.
K čínské hranici se pomalu sune podivná kolona. Všichni chceme do Číny a všichni víme, že nás tam jen tak nepustí. Čína je otravná, jenže pokud chcete z Pákistánu dál na západ, nemůžete si moc vybírat. Hranici mezi Pákistánem a Afghánistánem nemá pod kontrolou ani jedna z vlád a není radno se tam ukazovat ani v převleku. A tak musíme do Číny a Čína se nám to nesnaží zjednodušit.
Řešíme to už půl roku, termíny, povolení, čínské značky, čínský řidičák, průvodce. To všechno na pět dní sprintu od hranice Pákistánu k hranici Kyrzgystánu. Celá kolona má stejný plán, vypadnout z Číny, co nejrychleji. Ať už je to Angličan Rob s Land Roverem Defender, německý pár Sarah a Mario s busem značky Volkswagen nebo náš žlutý cirkus.
Máme společnou agenturu a společného průvodce a všichni platíme nehorázné peníze za něco, co vůbec nechceme. Ale Čínu nezajímá, co chcete vy, Čínu zajímá, co chce Čína. A v tomto vztahu je pořád lepší být přespolní než Číňan.
Před námi se klene opravdu divná brána do Číny, která vypadá jako dekorace ze seriálu Power Rangers.
Zatímco na pákistánské straně je živo a lidé se sem jezdí dívat na Čínu, sníh a nejvyšší bankomat světa, na čínské je mrtvo. Za zlatavým plůtkem postává voják a tváří se přísně, stejně jako ostnaté dráty za ním. Pořádný kontrast k davům vysmátých Pákistánců, kteří si s „jeho“ bránou fotí přes bariéru selfie.
Rychle do Číny!
Vítejte v Číně! Zemi, která vám ukáže, co se stane, když zkombinujete diktaturu s technologií.
Dan se jde jen tak pro jistotu zeptat, jak funguje přechod na druhou stranu a když konečně pákistánského vojáka přesvědčí, že vážně jedeme do Číny, propadne ten dobrý muž panice. „Rychle, rychle, než zavřou!“ To ještě netušíme, že se to bude v Číně opakovat mockrát. Prodereme se selfíčkáři, otočíme auta a k velkému úžasu Číňanů se dožadujeme otevření brány.
„Nevystupujte z vozidel! Pasy a víza!“ První z povelů zaujme zejména Marka na motorce. Nakonec je ale předsunutá hlídka docela milá, byť šokovaná a postupně nás pouští bytelnou branou s rudou hvězdou dovnitř za ostnatý drát, za plot s vysokým napětím, pod dohled mnoha kamer. Musíme si pospíšit, náš průvodce na nás čeká ve městě sto třicet kilometrů odsud. Sem nahoru ho jeho lidová republika nepustí.
Ono je to vlastně komické. Stejně absurdně se asi cítili lidé ze Západu na hranici železné opony. Bylo to otravné, potřebovali spoustu papírů, ale mohli dovnitř a hlavně mohli zase ven.
Pak je to celé jen obskurní zážitek. Dokud si neuvědomíte, že přes plot se jen tak místní nedostane a vytane vám starý černý vtip otce se synem stojících u zadrátované hranice, kde se chlapeček ptá: „Tatínku, kdo je zavřený za tím plotem?“ a táta odpovídá „My, synku, my.“
Předpis pro předpis
Vyrazíme pod dohledem kamer dolů do údolí, ale ujedeme sotva kilometr, když se před námi zhmotní obludná budova imigračního oddělení. Normálně to bývá kancelář pro pár lidí, ale toto je kolos s halami pro auta, před kterými už stojí další skupina cestovatelů, kteří sem přijeli díky svým modernějším strojům o pár hodin dříve. Ptáme se, co se tu děje a dozvídáme se, že nic, že tu čekají. A tak čekáme s nimi.
„Vezměte si osobní zavazadlo z auta a pojďte za námi.“ Dumáme, co s tím, protože auta sama jsou náš baťoh. Nakonec každý z nás popadne nějakou tašku, co je zrovna po ruce, donese ji do haly připomínající letiště, nechá ji prohlédnout skenerem, a zase ji pohodí na zem. Moc tomu nerozumíme, ale postupně je více a více jasné, že tady se nepřemýšlí, tady se jede podle předpisů.
Vyrazíme pod dohledem kamer dolů do údolí, ale ujedeme jen pár kilometrů a před námi se objeví obludná budova imigračního oddělení.
Pak na povel vytvoříme novou frontu o dvě brány vedle a začneme strkat auta do obřího skeneru. Jedno po druhém rentgenují. Musíme ale uznat, že to vypadá monumentálně a rentgenová fotka auta také stojí za to. Konečně je doskenováno a začnou nám prohlížet auta. To bude na dlouho. Ale jsou alespoň v pohodě. Všichni jsou tu vlastně hrozně milí, jen se evidentně hrozně bojí, že poruší nějaký předpis, nařízení, rozkaz či pravidlo. Občas to vypadá, že ani oni sami nevědí jaké.
Únos pod kamerami
Obří skener. Číňanům nic neuteče, za chvíli máme v ruce rentgenové snímky našich aut.
Venku už je dávno tma, když konečně přes mohutnou posuvnou závoru vyjíždíme ven. Cestu z obou stran lemuje ostnatý drát a doslova na každém kilometru je kamera. Některé jsou v klidu, ale některé nás totiž fotí s bleskem, zepředu i zezadu. Do očí napálí bílé světlo, jako by vybuchla světlice. Právě tyto kamery Marek začal podjíždět bez držení s rukama i nohama roztaženýma jak žába.
Po spoustě blesků jsme konečně hluboko v noci ve městě. Ve dvě v noci vjíždíme přes masivní bránu na celnici. „Musí vám vydezinfikovat auta a musíte to zaplatit.“ řekne na uvítanou náš průvodce Abdul. Jsme vážně unavení a už nám lezou na nervy. „Zaplatit?“ Celá ta sranda nás vyjde na 4600 dolarů a pokud se někdo z nás nevydá na výlet do vesmíru, bude to zřejmě nejdražších pět dní v našich životech. A oni chtějí ještě platit?! „A ještě parkování musíte zaplatit“, dorazí nás.
Dořešíme to později, odbude je náš průvodce Abdul. Na Číňana nevypadá ani se jako Číňan nejmenuje, i když vlastně Číňan je. Západ Číny po stovky let patří Ujgurům, menšině, která to nemá s centrální vládou vůbec lehké, menšině, která je svou kulturou i muslimským náboženstvím, mnohem více Tádžiky či Mongoly než Číňany. A ten centrální čas je tu mimo jiné proto, aby bylo těmto odbojným menšinám jasné, kdo je tu pánem. A menšiny pak stejně používají svůj neoficiální čas.
Jdeme na celnici, zaparkujeme auta u terminálu jako na letišti a máme si zase vzít „osobní zavazadlo“. A tak zase popadneme stejné tašky jako nahoře v průsmyku a zase jdeme ukázat pasy. Tentokrát je to ovšem už mnohem více čínské. Nahoře byla pohoda, tady je asi dvacet lidí a polovina dohlíží na druhou polovinu, která dohlíží na nás a na všechny dohlíží kamery. „Nemluvte nahlas, neopírejte se o zábradlí, dejte věci do skeneru…“
Projeli jsme hodně zemí, zažili jsme hodně podivných zvyků a režimů, ale západnímu cípu Číny se nevyrovná nic! Minimálně do doby, než projedeme Severní Koreou. Dystopická sci-fi a kapitalismus se stalinistickou tváří na vlastní kůži.
Benzinová pumpa jako pevnost
Jsme na hranici provincie Sin-ťiang obývané z poloviny Ujgury, místní velkou menšinou, která má mnohem blíže k Mongoslku než centrální Číně. A nežije se jim se tu úplně dobře. Dalo by se říci, že tu na ně probíhá taková malá, nenápadná genocidka a Čína si tu testuje, jak mít lidi pod kompletní kontrolou. Ujgurové jsou muslimové, ale nesmějí nosit plnovous, nesmějí se oblékat do tradičního oblečení, a dokonce ani nesmějí nosit hodinky na pravé ruce. Všechno je považováno za extremismus. Kdo poruší pravidla, skončí v „převýchovném táboře“, kde jsou podle některých odhadů už stovky tisíc lidí.
Sin-ťiang je spolu s mnohem slavnějším Tibetem jedním z nejsledovanějších a nejutaženějších regionů Číny. Chcete si užít stabilizovanou společnost? Vyrazte sem!
My chceme jet pryč, ale nebude to jednoduché! Ještě si musíme vyřídit povolení, aby nám dali benzin do kanystrů, což tady také není jen tak. Pumpy jsou obehnané ostnatým drátem, dovnitř se dostanete jen na čínskou občanku s čipem a po kontrole od ozbrojeného vojáka, bez Abdula, našeho průvodce bychom si nekoupili ani kapičku. Je to specialita této provincie a rozhodně ne specialita poslední!
Na Abdulovu radu koupíme benzin do všeho, co jde, a přes masivní závoru, jak mezi východním a Západním Berlínem vyjíždíme ven. Konečně jedeme směr Kašgar, město vzdálené tři sta kilometrů.
Cestu ukusujeme postupně, jedeme nádhernou krajinou po monumentálních silnicích. Jestli něco Čína něco opravdu umí, jsou to velkolepé stavby… a špehování. Všude jsou kamery a čínští řidiči si dávají velký pozor, aby nejeli moc rychle. Velký bratr je vidí!
Krásnou pustinu rozbíjí jen občasné billboardy s rudými hvězdami, srpy, kladivy a obrovskými žlutými nápisy. A zase kamery a další kamery. Před námi se vynořil další checkpoint s nápisem „hraniční kontrola“. Nemáme páru, jaká hranice by to měla být. Zase masivní závory, zase kamery, zase skenery, zase technika na sledování lidí, zase elektrické obušky a štíty, vše v tom nejmodernějším a nejobludnějším provedení. Dystopická sci-fi živě!
A zase. Další kontrola, další skenery a kamery. Dost dlouho nám trvá vysvětlit, že Czech Republic je skutečně název země, nikoli kapely či stránky v pase, protože o tom tady nikdy nikdo neslyšel, ale nakonec nám uvěří.
Kašgar
Musíme zase povinně do hotelu! V noci monumentální stavba nalevo divoce hrála barvami tisíců diod! Jenže náš hotel je vedlejší o poznání skromnější budova.
Konečně jsme v Kašgaru a jedeme k hotelu. Sice nám teče teplá voda, ale co teče o poznání hůře, jsou data z internetu. Čína blokuje všechny služby, které běžně používáme. Máme spíš pocit, že vlastně blokuje všechno a občas něco povolí. Naše lstivě přichystané programy na proražení velkého čínského firewallu selhávají.
Čína je zemí Hlavy 22. Zkoušíme oživit naše dávno nepoužívané e-maily a skutečně se nám z několika obskurních adres podaří prorazit za digitální hranice země, abychom o sobě dali vědět domů. Připadáme si jako na začátku devadesátých let, zatímco kolem nás bují šmírování 21. století.
Kašgar býval významnou křižovatkou hedvábné stezky a atmosféru pořád má. Kdyby člověk nevěděl, kde je a neviděl čínské nápisy, klidně by si mohl myslet, že je v Uzbekistánu.
Čekáme u podivně „vyleštěné“ brány do starého města. Jedná se o komplex s několika vchody... a hned u prvního sedí policajt a zuřivě huláká „No inside! No inside!“ Máme prý jít do části určené k ukazování cizincům! To se nám ale nechce. A tak jdeme podél stěny starého města a hledáme skulinku, kudy by se tam dalo projít.
Všechno naznačuje tomu, že sem kdysi cizinci směli, ale pak se postavilo nové staré město a zakázali sem vstup. Jsou tu i reflektory, které tu dělávaly tu správnou atmosféru turistické atrakce. Dnes nefunguje nic z toho a město se pomalu rozpadá. Často to tu vypadá dost smutně a sešle, ale duch tohoto místa nedělá stav zdí. Jsou to lidé. Najednou jsme uvnitř starého města a kamerový dohled a velký rudý bratr jsou pryč. V úzkých uličkách není jediná kamera.
Máme pocit, že by si chvilku oddechu zasloužila celá zem. Lidé jsou tu skvělí! Nejen ti, kteří vypadají jako Tádžikové či Mongolové a žijí mimo obrovská sídliště plná rudých vlajek, ale i ti, kteří sem podle vzhledu přišli z centrální Číny. Dokonce i vojáci, policisté, vlastně jsme se tu nesetkali s nikým, kdo by byl povýšený, hrubý či prostě jen neomalený. Je to obrovský kontrast k mašinerii, ve které žijí. Z lidí tu cítíte ochotu, laskavost, …a strach. Strach, že poruší nějaké pravidlo a nějaká kamera je uvidí. A pravidla přibývají a není, jak se bránit.
Přetlaková komora na svobodu
Vrata za námi s dutým cvaknutím zapadnou, poslední kontrola, poslední prohlídka aut. Druhá strana hangáru se otevírá a my, jak z přetlakové komory mezi diktaturou a svobodným světem vyjíždíme ven!
Jedeme dál. Dálnice je velkolepá, to tady umí! Pak bariéra a zase checkpoint, zkontrolují nás, vyfotí, klasika. A můžeme jet dál, na další checkpoint, který je jen pět kilometrů odsud. Teď je ale zavřený, tak zamíříme alespoň pro benzin. Poprvé od hranic. Na opevněné pumpě máme další problém, protože nevydávají benzin do kanystrů. Rozdělíme se vzájemně o poslední zbytky benzinu a jedeme dál.
Ujedeme pět kilometrů a znovu čekáme. Za dvě hodiny otevírají kontrolu před vjezdem na samotný přechod. Další půlhodinu nám kontrolují pasy. A zase další kamery, další pasy, tentokrát nám i prohlíží fotky v mobilech. Protože přece když vyfotíte něco přísně tajného, necháte si to v mobilu v galerii. Jak jinak! Auta jdou znovu do rentgenu, znovu na váhu, znovu je fotí. Jsme v Číně čtyři dny a z toho tři se dostáváme dovnitř a ven.
Máme před sebou posledních sto kilometrů. Když dojedeme k bráně hangáru, je zavřená a kolem je mrtvo. Najednou se ozve skřípání, vrata se otevírají a vojáci nás ženou dovnitř. Rychle se loučíme s průvodcem, který nám na začátku tak lezl na nervy a teď jsme tak rádi, že jsme jeli zrovna s ním, a vjíždíme dovnitř. Vrata za námi s dutým cvaknutím zapadnou, poslední kontrola, poslední prohlídka aut. Druhá strana hangáru se otevírá a my, jak z přetlakové komory mezi diktaturou a svobodným světem vyjíždíme ven!
Kyrgyzstán a Radek
Před námi zasněžené hory a kolem nás rozeseté jurty.
Jsme v Kyrgyzstánu. Před námi zasněžené hory a kolem nás rozeseté jurty a koně. Užíváme si i takovou drobnost, že zastavíme, kdy se nám zachce. Jen tak u jurty. Dáme si kumis, chleba a smetanu a nikdo nás nehlídá a nekontroluje. A tak plujeme horami a dumáme, kolik nás pojede dál.
Už od samého počátku cesty čekáme na Radka. Našeho polského souputníka a odborníka na průšvihy, který pravidelně ztrácí pasy. Měl za námi přiletět už do Indie, ale nějak se zapomněl. Letenka propadla a od té doby s ním pravidelně řešíme, kde je a co dělá a jak to vidí. Nemáme tušení, jestli sem vůbec přiletěl. Celou Čínu jsme neměli připojení k internetu a teď ho taky nemáme, protože jurty nemají wi-fi.
S posledními zbytky benzinu dojíždíme do prvního městečka, zastavíme u pumpy a učiníme další offline pokus, jak ho najít. Stejně jako na hranicích zařveme sborově „Radku, ty kokote!“ Nic. Další pokus, nic. Co naděláme. A najednou je tu! Skutečný, živý Radek. Pořád stejně hlučný, pořád stejně zbrklý, pořád stejně nadšený do každé blbosti, pořád stejně vymýšlející, jak sehnat pivo zadarmo, prostě Radek. A tak je nás konečně osm.
Naše cesta kolem světa
Chvíli se motáme městem, až nás semafory zavanou k mauzoleu Amira Timura, takového uzbeckého, kapku drsnějšího Karla IV..
Ještě pár set kilometrů krásným Kyrgyzstánem a jsme v Uzbekistánu. Před námi je Samarkand, náš cíl! Pokud dojede náš první trabant Egu až tam, objede svět! Jako první trabant na světě a jedno z mála dvoutaktních aut.
Samarkand byl nejvýchodnějším bodem naší první cesty. Od té doby Egu projel Afriku, Jižní Ameriku i z Austrálie do Thajska. Pokud se do města vrátí z východu, kruh se uzavře. Silnice jsou děravé, ale přesto jedeme a lámeme rekordy v počtu ujetých kilometrů za den.
Chceme se dostat k monumentálním zbytkům mešity Bibi Chanum, nejvýchodnějšího bodu naší první cesty. Chvíli se motáme městem, až nás semafory zavanou k mauzoleu Amira Timura, takového uzbeckého, kapku drsnějšího Karla IV. Jeho hrobka se mešitě Bibi rozhodně vyrovná! Uděláme si vítěznou fotku a jdeme hledat azyl. Nad Samarkandem září rudý Měsíc nejdelšího zatmění, jaké zažijeme a my s úsvitem vyrážíme dál.
Zpátky na dně pouště
Lodě uprostřed pouště, u té zadní jsme před lety spali, to ale stála o pár set metrů jinde.
A už zase hltáme stovky kilometrů napříč pustinou. Uzbekistán, zdá se, má jen dva typy silnic – naprosto příšerné a úplně nové, nic mezi. Když jsme tu byli v roce 2007, nové tu nebyly, ale ty staré byly v lepším stavu. Na břehu vyschlého Aralského jezera jsme nakonec stejně pomalu jako před jedenácti lety.
Mujnak býval rybářským centrem oblasti a přístavem, teď stojí uprostřed pouště. Sovětské experimenty s pěstováním bavlny odvedly z řeky Amudarja příliš mnoho vody, ta nestihla plnit Aralské jezero, to začalo vysychat, narušil se vodní koloběh, přestalo pršet a jedna z největších vnitrozemských vodních ploch začala mizet. Už dávno se tu nikdo neptá, kde je břeh. Jen lodě stojí opuštěné v poušti. Přesto je to tu jiné.
Dan pořád brblá, jak to „za starých časů bylo lepší“, až mu konečně dojde, co ho štve „Je to celé moc jednoduché,“ prohlásí, protože „o tom to je, že to není jednoduchý,“ parafrázuje sám sebe o pár let mladšího.
A vypadá to, že brblat bude dál. Cesta, kterou se před lety probíjel skrz prach a písek, je prý vyasfaltovaná. A tak do svého repertoáru přidává k nadávání na děravé silnice i nadávání na rozvíjející se infrastrukturu, po níž sem proudí turisti, a tím kazí jeho romantické vzpomínky na staré časy. Na druhou stranu i on uznává, že auta jsou na tom tak špatně, že jim nějaká ta úleva rozhodně neuškodí. Navíc jejich schopnosti pro utkání se s terénem rapidně klesají.
Operace Wimbledon
Na žádné cestě nedostávaly podvozky tak zabrat, jako tady. Praskají karoserie, praskají pera a pružiny. Maluch je má vyměněné, ale stejně už si zase přetížené auto sedlo až dolů a mlátí o zem i na maličkých dírách. A protože novou pružinu nemáme, rozhodli jsme se pro jiné řešení. Zahajujeme operaci Wimledon – tenisáky v pružinách! Trik, který se používal při pašování lidí přes železnou oponu. Aby si auto moc nesedlo a celníci neměli podezření, že je v něm někdo schovaný, nacpali pašeráci pružiny tenisáky.
My sice (tentokrát) nikoho nepašujeme, ale auto potřebujeme zvednout také. Už v Buchaře jsme vykoupili jeden sportovní obchod, ale teprve teď jsme se dokopali k akci. Vykoupili jsme všechny v celém městě, máme jich jednadvacet! Nacpeme je do pružiny, složíme to celé zpátky a napjatě čekáme – funguje to! A ještě nám zbyl jeden míček pro místní kluky!
Těžko říci, jestli se jede hůře teď, nebo když jsme tu byli poprvé. Topit se v prachu není nic příjemného, ale snášet nárazy do podvozku od asfaltových ker je snad ještě horší. Ale kazašská hranice se přibližuje. Velbloudi si nás nezúčastněně prohlížejí a my jsme blíž a blíž. Až se z vysílačky trabanta Babu ozve neveselé: „Stojíme.“ Otočíme se a strneme. Pravé zadní kolo je vyvrácené ven, něco se zlomilo. Potopíme se pod auto a vidíme, že praskl závěs zadního kola.
Když nemůže svářečka k nám, musíme my ke svářečce. Sundáme zlomený díl, přivážeme ho na jawu a motorkář Marek vyrazí směrem k hranici sehnat pomoc. Po několika hodinách válení se na silnici je Marek konečně zpátky. Svařeno! Sestavíme auto a zase jedeme.
Pěkný asfalt potkáme akorát na uzbecko-kazašské hranici. Vyplníme, papíry, dostaneme razítka a hrkáme se dál. Najednou se z malucha ozve další nepříjemný zvuk.
Otočíme se a máme pocit chyby v Matrixu. Jakoby bylo včera. Maluch má taky vyvrácené kolo, jen levé přední. Prasklo pero! Co dál? Odvézt na náklaďáku? Zapálit a nechat to tady? Nakonec se nám povede kusem držáku světla, kusem kurty a kladivem posadit auto zpátky na pokřivená kola a pomaličku se plazíme vstříc osudu.
Vydrží to až do Bejňu, místa, kde má zase začít asfalt a místa, kam motorkář Marek dojel na pionýru nejdále na východ, takže on objel svět tady. Oslavíme to a jedeme na dvůr dílny, kde v roce 2010 Marek se svými souputníky spal. Tady zase brblá on, už tu nejsou vstřícní a milí, řeší, jak z nás vytáhnout co nejvíce peněz. Naštěstí máme na střeše trabanta dvě listová pera, která jsme koupili v Pákistánu. Teď už jen projet kazašsko-ruskou hranici.
