Sáňkování na Madeiře nepotřebuje sníh a nadchlo i Hemingwaye

Byl jsem si zasáňkovat na Madeiře, povídám tuhle kamarádovi. "Nesmysl, na to ti neskočím," opáčí nedůvěřivě. "Vždyť ten ostrov leží v subtropech, kousek od Maroka." Má pravdu. Fígl je v tom, že když se v našich zeměpisných šířkách zmíníte o saních, každému hned naskočí sníh. Ale kdo tu mluví o sněhu?

Z městečka Monte se můžete na sáních svézt až do Funchalu. A asfaltového toboganu se nemusíte bát, řídí za vás zkušení "vozkové". | foto: Profimedia.cz

Na Madeiře, ostrově věčného jara, kde už zase všechno začíná kvést, mají fantazii – sáňkují při pětadvaceti nad nulou a po asfaltu. A je to bomba!

Sáňkám tady říkají babosas, jsou trochu jiné, než na jaké jsme zvyklí, o dost větší a proutěné.

Může se hodit

Poznejte krásy Madeiry, vyberte si z bohaté nabídky zájezdů na dovolena.iDNES.cz.

Ovšem pozor, nepředstavujte si, že ostrované jsou nějací šílenci a že lítají po tamních strmých asfaltkách na saních jako zběsilí. Sáňkování spatříte jen na jediném místě. Je to více než 150 let stará tradice, jež má zcela racionální důvod.

Oním místem, kde lze nasednout na sáňky a nechat se roztlačit z kopce, je městečko Monte, které dnes už prakticky splynulo s madeirským správním střediskem Funchal. Starousedlíci tam provozují bizarní Carro do Monte, montský tobogan. Vynalezl ho prý jistý pan Gordon kolem roku 1850 jako rychlý prostředek dopravy mezi jeho domem v Monte a úřadem ve Funchalu. Brzy přišli saním na chuť i jeho sousedé. Slavný tobogan slouží dodnes, byť už jen jako turistická atrakce.

Tak a teď už se konečně pojďme svézt! Žádný problém. Místní "sáňkaři" denně posedávají a pokuřují na rohu Caminha do Monte přímo pod schody poutního kostela a vyhlížejí zákazníky. Své zaměstnání berou hodně prestižně. Nakonec, svědčí o tom i jejich vizáž: přicházejí oděni do nažehlených sněhobílých souprav, nosí apartní slaměné klobouky a speciální boty, jejichž podrážky jsou podomácku vyrobeny ze starých pneumatik. "Je to kvůli brzdění," vysvětluje jeden z nich. "Běžné boty by tření nevydržely, vždyť i u těchhle musíme podrážky vyměňovat každých čtrnáct dnů."

Už se řítíme

Postarší paní kyprých tvarů váhá. "Je to bezpečné?" táže se trochu nedůvěřivě. "Nebojte, dneska jsem ještě nikoho nevyklopil," žertuje mladý "řidič".

Paní zklidní nervy, usedá po boku partnera do širokého proutěného koše upevněného na rovných dřevěných sanicích. Dva "kočí" podloží sanice hadrem napuštěným vazelínou, aby to lépe klouzalo, pak se každý z jedné strany chopí opratí a mohutně zaberou. Je to dřina, ale chlapíci jsou svalnatí.

Saně na svažující se asfaltce brzy získávají dostatečnou rychlost. V tu chvíli oba mistrně zezadu naskočí, podle potřeby přibrzďují podrážkami a pomocí opratí jízdu kormidlují.

"Jízda smrti" probíhá za běžného provozu. Saně jsou schopny překonat čtyři kilometry dlouhé klesání z Monte do Funchalu za patnáct minut. Co chvíli se ozve vzrušené zavýsknutí, zvláště když se souprava řítí v nebezpečné blízkosti zdí. V cíli vysedají odvážlivci rozjařeni a zjevně spokojeni. "Bylo to skvělé," volá ona kyprá dáma a oči jí planou. Není divu: dobrodružný sešup prý kdysi natolik okouzlil Ernesta Hemingwaye, že sjezd montským toboganem považoval za jeden z nejsilnějších zážitků svého života.