Při cestě do Tallinnu jsme přijížděli do města po silnici vzdáleně připomínající dálnici s rychlostí omezenou na 80 kilometrů v hodině. Toho jsme si nevšimli, takže nás vzápětí zastavila policie, která nám naměřila rychlost 110. Bdělý policista ihned požadoval řidičský průkaz, který ale odmítal vrátit s tím, že si ho musíme vyzvednout na velitelství, protože pouze velitelství je nám schopno dát pokutu. Po delším vyjednávání manžel s policistou usmlouval vrácení průkazu a pokutu třicet dolarů. O příjmu však odmítnul vydat jakékoliv potvrzení. Z Tallinnu jsme odjížděli následující den dostatečně poučeni a tak jsme udržovali rychlost mezi 70 a 80 kilometry v hodině. Vše probíhalo bez problému až do té doby, než jsme uviděli dopravní hlídku mávající červenou plácačkou nedaleko místa, kde nás policie zastavila předchozí den. Litovali jsme místní řidiče, kteří nás předjížděli a s osmdesátkou na tachometru jsme si říkali: Dneska nás nedostanete. Ale jen do té doby, než nám estonský příslušník ukázal, že jsme to my, kdo má zastavit u kraje silnice. Uniformovaný příslušník nám sdělil, že jsme jeli rychlostí 140 kilometrů a oznámil, že manželovi odebírá průkaz, který mu bude vrácen po soudním přelíčení na velitelství, které se podle něj nacházelo "několik kilometrů vpravo". Soudní jednání se mělo konat přibližně za tři týdny. Protože obroublost policisty začala nabírat neúnosných mezí, nechali jsme řidičský průkaz jeho osudu, nasedli do vozu a pokračovali v cestě. Ačkoli je Tallinn jedno z nejpůsobivějších měst, které jsme kdy navštívili, jednání místního policisty nás natolik znechutilo, že jsme ještě v ten den opustili Estonsko.
29. ledna 2000
