Kdesi na hranicích Argentiny a Chile vyprovodíme naše auta na trať, ale už za chvíli zvoní satelitní telefon a já slyším, jak Viktor Chytka, který se střídá za volantem s poslancem Jiřím Janečkem, řve něco jako: "Problém… Kozy… Vytekly tři litry oleje!"
Moc nerozumím, ale je mi to jasné hned, a taky to vysvětluju všem okolo: "Kluci narazili do koz, musíme jim pomoct."
Dost trapná historka, uznávám. Později se ukázalo, že kluci zničili nějaký diferák, neptejte se mě, oč jde, a teď by potřebovali zvedáky, kterým se prý říká kozy.
Trochu mě snad omlouvá, že na poušti nejenže nefungují mobily, ale často ani v satelitním telefonu nerozumíte jedinému slovu. Neboli já jsem například nervózní, jestli má přítelkyně neporodila, neboť se to nemám jak dozvědět, ale poušť naštěstí zároveň i uklidňuje.
Nebudu pateticky líčit ty měkké barvy, od bleděmodré přes žlutou k okrové, které se vám dostanou do očí, takže pak přijedete do Prahy a pozornější lidé řeknou, "helemese, ten má ale zajímavý pohled," to by bylo laciné.
Já to řeknu čísly. Klidně pět set kilometrů nepotkáte ani člověka, ani dům, jen hory z písku, občas kaktus, slané jezero.
Kyslík se odmítat nemá
Hranice s Chile leží ve výšce 4 700 metrů. Celníci tam nabízejí bomby s kyslíkem, já pako jsem ji odmítl. Potom mi začalo hvízdat v uších a těžko se dýchalo, jako by mě někdo tvrdě praštil. Naštěstí jsem usnul nebo omdlel, a když mnou za hodinu kamarádi lomcovali, že už jsme jen ve třech tisících, bylo mi zase dobře, jenom jsem se bohužel dozvěděl, že jsme jaksi nestihli pomoct naší modré Toyotě s tím záhadným diferákem: "Ale neboj," dozvěděl jsem se, "do cíle je odtáhne Tatra."
Tak tohle já, jakožto fanda fotbalový, prostě nechápu, ale jsem rád. Naši hoši projeli celou měřenou etapu ve vleku za náklaďákem a v závodě budou pokračovat, prý se to smí. Nevyšplhali sice na pár dun, za což dostali penalizaci asi osmnáct hodin, nevím, to si zjistíte líp vy doma než my v bivaku, ale tohle je na Dakaru jedno. Půl dne sem, půl dne tam, hlavně že dojedete zpátky do Buenos Aires bez zlomenin.
Místo cikád generátory
Noční bivaky v Chile jsou romantické. Stany a auta uprostřed pouště, hvězdy, občas vrtulníky, i tohle si umíte představit. Já stan nemám, takže je mi kosa. A celou noc řvou ze všech stran generátory, takže škrtněme to adjektivum romantické, to utekly prsty mému mozku.
Ležím si aspoň ve spacáku, ale všichni naši mechanici jako obvykle makají do rána. A ať už je ten diferák cokoli, takhle se letos zatím nenadřeli. "Spal jsi aspoň chvíli, Martine?" ptám se jejich šéfa, a on říká pravdu: "Dvakrát jsem usnul, když jsem cucal naftu."
Všichni jsme poněkud vyřízení a špinaví, na snídani jdu se závodníkem Viktorem Chytkou. "Se ti přiznám," krájím avokádo, "že jsem se čtyři dny nesprchoval." "A já se přiznám tobě," říká Viktor, "že už jsem čtyři dny nenašel zubní kartáček."
Umyjeme si zuby namočenými tričky a Viktor zjišťuje, že se snad mechanikům podařilo ten diferák vyměnit, tak si plácne s Janečkem a vyrážejí na dalších čtyři sta měřených kilometrů pouští.
Už teď jsou úspěšní, bravo jim. Pro polovinu osobních vozů skončil Dakar v první třetině.
anketa: Můj nejšílenější zážitek z DakaruJosef Kalina, navigátor kamionu, trojnásobný vítěz DakaruTak třeba v pondělí jsme rozbíjeli skálu, to bylo šílené dost… V dunách jsme viseli nad propastí, v níž už ležel na bavorák převrácený na střechu, a abychom se dolů neskouleli taky, museli jsme se dostat přes asi čtyřkubíkovou, ostře špičatou skálu. Nezbylo nám, než vzít v pětačtyřiceti stupních palici, kterou jsme tu skálu po půl hodině otloukli tak, že jsme se přes ni dokázali přehoupnout. A to už jsme předtím měli za sebou dvojí výměnu kol, takže v cíli jsem byl opravdu polomrtvej. |
