Vzlétáme v půl desáté večer. Zamilovaný párek chce sedět vedle sebe a tak mi nabídnou pěkné místo u okénka. Snažím se spát, ale to by za mnou nesměli sedět tři užvanění Češi, kteří svými barytony rozvibrují půl letadla. Nakonec to nevydržím a velice asertivně je požádám o „klíííd“. Konečně je ticho.
Středa: na vodopády s kamiony
Necelé tři hodiny spánku nestačí. U nás je jedna, tady tři. Měníme peníze, kupujeme simku do telefonu a už na nás čeká rádoby luxusní autobus do Tbilisi. V osm jsme v Tbilisi na předměstí. Všude je mrtvo, jelikož je svátek. A já s vytřeštěnýma očima hledám záchod. Slituje se nade mnou až filmový štáb z USA. Pokračujeme metrem na autobusové nádraží. Zastávky jsou pojaté v monstrózním stylu, ale vagonky vypadají jako naše, jen víc opotřebované.
 |
Na nádraží nás hned odchytává majitel maršrutky, minibusu pro devět osob. Když se nás sejde dostatek, vyrážíme směr městys Stepancminda (dříve Kazbegi). Přestávky na kochání stojí zato, hlavně ta u kláštera Anamuri, který se vypíná nad jezerem.
Nutno říct, že celou cestu prospím. V městysu Stepancminda mě postaví na nohy výborná káva v kavárně s výhledem na nejvyšší horu Gruzie Kazbeg (5 033 metrů). V tuto chvíli se však hora topí v mracích. Ubytování nacházíme v modrém baráčku, v pokoji s křišťálovým lustrem. Rychle balíme batůžky a vyrážíme k blízkým vodopádům. Cesta vede deset kilometrů po rušné silnici plné kamionů, které míří k ruské hranici. Vzdáváme to a bereme si taxi.
Cestou nás napadá, že bychom mohli jít nazpátek po druhé straně řeky, vede tudy krásná pěšinka po loukách. Jenže taxikář přiškrceným hlasem líčí, že tam vlci roztrhali i koně. Bojím se, bojím, ale stejně to zkusíme. Po návalu turistů u vodopádů tady není ani živáčka. Těch deset kilometrů mi připadá nekonečných. Nohy bolí, žaludek se houpe a za každým keřem vidím vlka. Nakonec to dáváme za dvě hodiny i s jedním broděním řeky a bez ztráty života. Holt kšeft je kšeft, tak proč turistu trošku nevyděsit?
V dálce Kazbeg
Vodopády v Kazbegi
Ve městě Stepancminda si kupujeme na zítřejší výlet vynikající domácí chléb a sýr, zamlouváme odvoz na pátek a mažeme k domovu. Večer už jen deníček a duchny paní domácí.
Čtvrtek: cesta k hoře Kazbeg
Budík zvoní před sedmou. Paní bytná nám připravuje královskou snídani – vajíčka, tousty, chačapuri – a mě začíná zase bolet žaludek. Venku je snad na nule, a to je srpen. Domlouváme se s taxikářem, že nás popoveze 300 výškových metrů ke kostelu na kopci a odtud už půjdeme pěšky k hoře Kazbeg. Jdu s vypětím všech sil, nemohu popadnout dech, nohy mám jako z olova a žaludek na vodě. Nakonec se přidává i průjem. Miloš, i když je zdravý, se naštěstí také vleče tempem umírajícího důchodce.
K ledovci se dohrabeme po poledni a můžeme zase začít klesat. Za celý den sním kousek suché housky a hrst chlorelly. Najednou se proti mně zvedá země a odnáší to rozbité koleno.
Pátek: kolem řeky k soutězce
Maršrutkou přijíždíme k soutěsce Truso. Dnešní výlet vede kolem řeky, do které místy vtékají barevné termální prameny. Je nádherné počasí a v dálce se tyčí rozvaliny pevnosti, za kterou začínají hranice Jižní Osetie střežené Rusy. Dál už nesmíme.
Nazpátek se s Milošem rozdělujeme. On leze nahoru k pevnosti a já se pomalu vracím. Jenže před mostkem zahlédnu odbočku k termálnímu jezírku a už se vidím v teplé vodě. Zacházka dva kilometry tam, dva zpět, to stihnu. Když po dvaceti minutách dobíhám k blátivé louži, zklamaně se otáčím zpět. Dojdu Miloše a na druhé straně pak zahlédneme jezírko. To už bych stejně nestihla, ve čtyři na nás bude čekat maršrutka.
Za chvíli přijde déšť.
Pomalu se zatahuje, a když sedáme do auta, padají první kapky. A v Stepancmindě ani mráček. Mám v nohách 24 kilometrů a v žaludku hrst chlorelly. Kašlu na to. Když už jsem tady, dám si šašlik, salát a jejich výborný chleba. V celém městě nejde elektřina, sedíme potmě v hospůdce i doma na pokoji.
Další den se vezeme maršrutkou do Juty a pěšky pokračujeme k jezeru v horách. Uprostřed luk vysoko v kopcích se zjevuje maličká kavárna s lehátky a hamakami. Odměňuji se kávou a Miloš pivem a chachou, což není tanec, ale vodka. Večer jdeme zkusit jinou hospůdku s gaučem na zahradě, Chačapuri a plněné žampiony stojí zato.
Neděle: k soše Matky Gruzie
V poledne přijíždíme do Tbilisi, kde je krásně pod mrakem a 26 °C. Po výborném kebabu a uložení batohů na nádraží vyrážíme nejdříve k dominantě Tbilisi, Katedrále nejsvětější trojice. Kocháme se zlatými paláci a pozorujeme kulaťoučkého mnicha, jak rozpráví s nevěstou a ženichem.
Miloš si fotí každý z tisíce kostelů, na který narazíme. Když si v maličkém stánku na ulici objednáváme čerstvý džus z granátových jablek a chceme platit, postarší pán nás velkoryse zve. Při kávičce se zmrzlinou a pivku pak sledujeme hukot města. Dokonce zainvestuji do ruské knížky říkanek z roku 1951 a už se těším, až s ní oblažím své blízké.
Vyjíždíme lanovkou k soše Matky Gruzie, kde muzikanti rozpalují pár usedlých pánů tak dokonale, že začínají tančit kozáčka. Když zajdeme do postranních uliček, vynořují se před námi rozpadlé staré domy, popraskané a nakloněné tak, že drží jen silou vůle.
Čeká nás noční přejezd lůžkovým vlakem do Mestie. Kupé okupujeme se starší paní z Arménie a její dospívající dcerou. Okna nejsou otevírací, jelikož je tu klimatizace. V kupé je snad 50 °C a dcerka naproti na lehátku je nabalená v teplácích, svetru a po bradu přikrytá peřinou. My dostali jen oslintaný polštář.
Miloš se domnívá, že nám peřinu čmajzla babka. Ona ale tvrdí, že prý jsme si měli peřiny objednat předem, ona si od dob Sovětského svazu vozí vlastní. Ležím jen ve spodním prádle, cudně přikrytá šátkem a trpím. Budím se v půl třetí děsným vedrem a babča mi nabízí stehno z kuřete se slovy, že její děvočka dostala hlad. Holky si v klidu rozsvítí, debužírují a hlasitě si sdělují dojmy z jízdy. Nakonec nevydržím a žádám o „mir“. Konečně je klid.
Pondělí: startujeme dvoudenní přechod
V šest ráno se vystupujeme v Zugdidi a maršrutkou hurá do Mestie. V devět už jsme ve městě. Po chačapuri k snídani jedeme taxi do Zhabeshi, odkud v poledne vyrážíme na dvoudenní přechod do Uzguli. Dnes nás čeká pouhých deset kilometrů, 900 metrů převýšení a čtyři hodiny chůze.
Začátek dvoudenního přechodu do Uzguli
Je nádherně, všechno kvete a voní a já se nemohu nabažit čerstvých malin podél cesty. Po čtyřech hodinách končíme s prvními kapkami deště v Adishi, ve středověké vesničce s jejími typickými obrannými kamennými věžemi. Začíná lít jako z konve, ale to už sedíme s horkým čajem u pětichodové večeře.
Úterý: ledové brodění
Za okny nás vítá slunečná obloha, což se včera zdálo nemožné. Z Adishi vychází snad sto dalších lidí a v průběhu cesty se stále doháníme a předcházíme. Před námi se otevírá neuvěřitelný výhled na modrý ledovec v dálce a zasněžené štíty hor. Dole u řeky už čekají podnikaví majitelé koní, kteří za 160 korun převážejí turisty na druhou stranu.
Miloš jede a já si zkusím přebrodit řeku. To snad dám, ne? Ihned mám omrzliny třetího stupně, vody skoro po pás a proud se mi snaží podtrhnout nohy. Bez hůlek bych to nezvládla.
Zkouším přebrodit řeku: ihned mám omrzliny třetího stupně, vody skoro po pás a proud se mi snaží podtrhnout nohy. Bez hůlek bych to nezvládla.
Uzguli
Cesta pokračuje prudkým výstupem na hřeben a pomalým klesáním do údolí. V půl čtvrté přicházíme do první vesničky. V té další jsme tak uondaní, že si bereme taxi a s izraelskou dvojicí frčíme do Uzguli. Cesta připomíná tankodrom, a když vystupujeme v Uzguli, izraelská slečna v křoví tiše zvrací.
Vydáváme se na prohlídku vesnice chráněné UNESCO, ale spíš nás zajímá, kde by se dalo něco sníst. Před půl sedmou se vracíme taxíkem do Mestie a čtyřicet kilometrů nám trvá dvě hodiny.
Středa: strmý výstup k jezerům
Dnes nás čeká strmý výstup ke Koruldi lakes, celkem 1 350 metrů převýšení a 16 kilometrů chůze. Je opět nádherný den a my se plazíme do děsného kopce. Ještěže aspoň lesem. O vyhlídku u kříže se přetahujeme s kravami a po svačině pokračujeme ve stoupání.
Před vrcholem nás znechutí přijíždějící auta, z kterých vystupují dámy na vysokých podpatcích a pánové s vycházkovými holemi. Kocháme se zasněženými vrcholky hor, cinkáním zvonců pasoucích se krav a bachratými mraky válejícími se v údolí.
Čtvrtek: k vodopádům na koni
Ráno dostávám skvělý nápad. Co dojet z Mazeri k nejvyšším vodopádům v Gruzii na koni? Bereme si taxi do Mazeri a po naší žádosti o koně staví pan taxikář u rodinného domku. Za dvacet minut jsme kompletní a vyrážíme. Zed, tak se náš průvodce jmenuje, mi za chvilku nabízí svého koně, že má lepší sedlo. To sice má, ale taky kope po ostatních koních a vůbec ho nemůžu udržet. S oroseným čelem a velkými díky vracím koně a sedám na svou kobylku.
Cestou stavíme na sklenku minerálky u termálního pramene, klusáme z kopce do kopce kamenitou krajinou podél rozvodněné řeky a v dálce nás zdraví obrovský vodopád. Poslední kilometr k vodopádu musíme pěšky. Zed nám pomáhá přeskákat peřeje a otevírá se nám pohled na masu vody, padající do hlubiny.
Koruldi lakes
K vodopádu jsme se vydali na koních
Zpáteční cestu Miloš vysloveně protrpí. Nechce klusat, nechce jet, už nechce mít nikdy nic společného s koňmi. Já se vznáším vedle Zeda v pracovním klusu jako Popelka s princem. Pro někoho splněný sen, pro jiného noční můra.
V Mestii zapadneme do první hospody na šašlik a chačapuri. Mám chuť ještě na něco sladkého a objednávám si typický gruzínský zákusek. Přinášejí nazdobený talíř plný salámů. Koukáme nevěřícně, ale když ochutnáme, jsou to vylisovaná jablka, fíky, kiwi a ořechy.
Pátek: ke kaňonu Okatse
Ráno je místo slibovaného deště nesnesitelné vedro. V osm nám jede maršrutka do Kutaisi, cesta nakonec trvá pět hodin. Vystupujeme v Kutaisi a v tu ránu se rozplácnu na silnici jako žába. Na zemi leží pásy deseticentimetrových bodců, které mají zabránit vjezdu aut a já mám, jako vždy, hlavu v oblacích. Levé koleno je dobité do krve.
Bereme si taxi ke kaňonu Okatse, kde by měla být stezka po okraji kaňonu a místy v korunách stromů. Sice se nám vnucují taxi až k vysutým lávkám, ale chceme se projít. Lije z nás pot a cesta je plná balvanů. Proběhneme vysuté můstky a na cestu zpět raději raději bereme taxi. Po troše bloudění v Kutaisi nacházíme zamluvený hotel a paní bytná nás uvádí do honosně zařízeného pokoje. Akorát, že velké dvoukřídlé dveře na záchod a do sprchy jsou celé prosklené, takže můj posez na míse je nasvícený jako na divadelní scéně.
Sobota: Prometheovy jeskyně a rozloučení
Snídáme v královském apartmá. Paní domácí nás provází po hotelu, který pochází z roku 1905 a prý to byl úplně první hotel ve městě. Loučíme se a platíme za vše i se snídaní 250 Kč na osobu. V dešti vyrážíme na trh nakoupit domů pár bochníků domácího sýra a bereme si taxi do Sataplie, kde musíme shlédnout otisky velociraptora a pterodaktyla.
Starý pan taxikář nám vypráví, že z důchodu nevyžije, a proto si přivydělává taxikařením a prodejem vína ze své vinice. Čeká na nás, než si vše prohlédneme a pak nás zaveze do Prometheovy jeskyně. Jeskyně je sice pěkná, ale když tu byl Miloš před třemi roky, měl to s výkladem, hudbou a jízdou na lodičkách. Nás proženou jeskyní a o lodičkách tvrdí, že je velká voda. O výkladu a hudbě si necháváme zdát.
Loučíme se s Gruzií tradičním obědem chačapuri a tradá na letiště. Bylo to fajn, ale příště asi pojedu s někým, koho lépe znám.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
