Český výletník: Byla mi udělena audience u prezidenta Republiky Kraví hora

Po světě existují různé recesistické soukromé státy – doma v bytě, na ostrůvku a dokonce na ropné plošině. V Česku patří k nejzavedenějším vedle Valašského království vinařská Svobodná spolková republika Kraví hora v Bořeticích na Břeclavsku. Je to vlastně městský stát jako Monako. Tak jsem tam vyrazil na státní návštěvu.

Na rozcestí, kousek od nádraží Bořetice, mě nejprve vítá nástěnka s nápisem „Dnes je otevřený vinný sklípek číslo: …“. A pak je tam prázdná tabule a pozvánka na jakýsi dávno proběhnuvší ples. Ale nevadí, sezona ještě nezačala.

Jdu dál a na dalším rozcestí vlaje na stožáru zeleno-červená vlajka s vinným listem a hroznem. Na křižovatce stojí i vinný lis. Jdu evidentně správně. Později se dovídám, že jsem ještě minul opuštěnou celnici, protože Kraví hora už vstoupila do Schengenského prostoru. „Ale Evropská unie ještě není připravená, aby nás přijala,“ vysvětluje mi pak se smíchem čerstvě zvolený prezident Jaroslav Procházka.

Lákadlo pro turisty

Přicházím do čtvrti vinných sklípků na prosluněném svahu korunovaném nahoře volně přístupnou dřevěnou rozhlednou, ze které je krásný výhled na Pálavu.

Ulička sklípků zvaná Dolní Frejd. Výraz frejd označuje údajně hranici vinohradu.

Celý smysl spočívá v tom přilákat do Bořetic co nejvíc turistů. Konkurence je obrovská a nemilosrdná – z jedné strany Kobylí, z druhé Velké Pavlovice, za kopcem Velké Bílovice. Prostě nejznámější vinařské obce. A tak vinaři z Bořetic v roce 2000 založili recesistickou republiku.

Nejdřív trochu geografie a politiky: Republika Kraví hora volí každé čtyři roky svého prezidenta a kdo dostane druhý nejvyšší počet hlasů je premiér. Zbylí si rozdělí funkce ministrů, většinou podle povahových vlastností.

„Třeba ministrem financí je Kalousek, má na to jméno,“ vysvětloval mi vinař Stanislav Novák, který funkci prezidenta zastával do letošního února, než ho vystřídal Procházka.

Kraví hora vydává vlastní turistické pasy, kterých už je asi šestnáct tisíc. Měla měnu kravihorec, kterou přijímal i jeden místní obchod. Právo volit prezidenta má kolem dvou set padesáti místních, tedy „každý, kdo má klíče od sklípku“. Vláda zasedá jednou do měsíce a pokaždé je hostitelem jiný ministr, aby se každý mohl pochlubit svým sklepem a vínem. O vlajce už byla řeč. Mezinárodní značku na autě (jako třeba české CZ) má Kraví hora logicky KH.

Stát se skládá ze čtyř lokalit vinných sklípků (uliček) – Horní Frejd, Dolní Frejd, Hliníky a Zahraničí. Poslední ulice má neobvyklý název proto, že leží už v katastru sousedních Němčiček.

Někeří by frflali furt

Vstupuji do sklepního městečka. V Bořeticích ho mají stranou od obce, která leží na protější straně údolí, takže když se paří v Kraví hoře dlouho do noci, místní mohou poklidně spát.

Zdejší sklípky vypadají na první pohled stejně jako jinde na jižní Moravě. Bílá omítka, modrá spodní část, malované ornamenty. Ale pak si všímám, že na jednom sklepě je nad vchodem nápis „Sídlo vlády Republiky Kraví hora“. Na jiných dřevěných vratech zase vidím tabulku „Ministerstvo zahraničí“. Nechybí ambasády několika zemí, včetně exotických Filipín. A několik turistických kuriozit.

Ulice s vinnými sklípky Zahraničí se tak jmenuje proto, že leží už v katastru sousedních Němčiček.

Tak předně pomník vinné kvasinky. Republika už kvůli němu vedla i válku s Hustopečemi, protože když se tam o něm dozvěděli, odhalili prý naschvál vlastní pomník o čtrnáct dní dřív. Pak je tu zvonička inspirovaná londýnským Hyde Parkem. Tady si podle návodu k použití může každý zanadávat, ale jen dvě minuty jednou za dva týdny, „protože někeří by tady frflali furt“, jak se doslova píše na tabulce.

Nechybí Cimrmanovo štokrle. Samozřejmě připomíná zdejší mistrovu návštěvu, ačkoli to bylo v době, kdy ho ještě maminka nosila v bříšku. V jedné ze zahrad tu mají i Sochu svobody – dar americké ambasády.

Pak mě v hotelu Kraví hora (také je postaven ve stylu barevných sklípků) přijali prezident Jaroslav Procházka, premiér Karel Pilař, ministr turistiky Marek Herůfek a Zuzana Bukovská z úřadu ministra zahraničí. Mimochodem, ještě tu mají funkci „emeritní prezident na furt“, kterou zastává Václav Petrásek a ten se podle kolegů coby starosta Bořetic potkal i s „opravdovými prezidenty“.

Ptám se na to, co mě vždycky zajímalo. Jak vnímají moravští vinaři tu kýčovitou představu nás pražáků o jejich kraji, živenou filmy typu Bobule, že tam místní pořád jen chodí, říkají: „Tož“ a „Tady je krásně“?

„Ono to není jen o tom se tam jít projít a povykládat, ale člověk na vinohrad musí, i když se mu nechce a když nepřeje počasí,“ vysvětluje mi premiér Pilař.

Vedení republiky se shromáždilo u jejího symbolu.

Protože jde především o víno, ptám se i na to, jestli Bořetice vybočují nějak vinařsky. „U rozhledny je výměra odrůdy André a tam bylo založeno šlechtění této odrůdy panem inženýrem Horákem z Velkých Pavlovic. André je docela náročná odrůda a ne každý ji chce pěstovat, ale jsou z ní skvělá vína,“ dodal Pilař.

Kraví hora se jmenuje po zdejších historických pastvinách, které předcházely vinohradům. „Na Moravě je to poměrně častý název, jedna Kraví hora je i v Brně,“ objasňuje mi Bukovská. A najde se v Kraví hoře nějaká kráva? Samozřejmě, plastová socha stojí hned na zahrádce hotelu a vedení státu se u ní ochotně nechá vyfotit.

Ještě před odchodem na hraniční přechod s Českou republikou jsem si zašel na zvoničku, ale ve svých dvou minutách jsem místo klení stejně pronesl: „Tož, tady je krásně.“

Stairway to Heaven

Na dohled od Kraví hory leží Kobylí se svou docela už známou turistickou zajímavostí – Stezkou nad vinohrady.

Spirálovitá konstrukce se vine jako obrovský had se zvednutou hlavou na nejvyšším bodě kopce Homole nad jihomoravskou vesnicí Kobylí. Takzvaná „Stezka nad vinohrady“ je geniálním nápadem. Taky architekti na informační tabuli neopomněli připomenout přesné datum, kdy ten nápad dostali – by to 1. července 2017. O rok později stavěli a bylo hotovo.

Stezka slouží jako rozhledna. Člověk tam kráčí pomalu vzhůru po chodníku, který najednou ve vzduchu končí. Ne že by člověk spadl. Na konci je skleněná zábrana. Kdykoli vidím Stezku nad vinohrady, vzpomenu si na slavný hit kapely Led Zeppelin Stairway to Heaven (Schody do nebe). Chodník v Kobylí by mohl být skvělou ilustrací písně, i když to není v pravém slova smyslu schodiště.

Nabízí se odtud skvělý výhled na vinice. Rozhledna je volně přístupná, i když se nachází uvnitř oplocené vinice. Stačí jen otevřít vrátka a projít. Na podlaze stezky jsou napsána jednak důležitá data z dějiny obce Kobylí, ale také sugestivní otázky typu „Kdy ses naposledy zamiloval?“ nebo „Jaké je tvé poslání?“. Kobylí je naše nejfilozofičtější rozhledna. Bádal jsem nad jejím významem – kus do nebe jsem došel, ale pak jsem se musel zastavit, jinak by následoval pád.