Tradice českého vystěhovalectví začíná nejméně od porážky na Bílé hoře. Nábožensky motivovanou emigraci v osmnáctém století směřující především do Polska a Pruska vystřídalo kolonizování vojenské hranice habsburské říše v Chorvatsku či rumunském Banátu. Druhá polovina osmnáctého století pak byla vedle USA ve znamení ukrajinské Volyně či Krymu.
Úspěchy českého průmyslu zase zavedly krajany do exotických zemí jako Madagaskar, Írán či čínské Mandžusko. V posledních desetiletích se vedle USA stala hlavní útočištěm naší emigrace Kanada, Jihoafrická republika a Austrálie. Přestože mnozí z krajanů dosáhli významného postavení - jen pro ilustraci lze jmenovat brazilského prezidenta Juscelina Kubitscheka, kanadského ministra Otto Jelinka či šéfku americké diplomacie Madeleine Albrightovou, mezi českými komunitami a jejich bývalou vlastí neexistuje pouto, které by bylo srovnatelné se vztahem, který existuje u jiných národů.
"Krajanská lobby, tak jak ji známe u Maďarů, Poláků, ale i třeba Slováků, u Čechů neexistuje," přiznává Stanislav Brouček z Ústavu pro etnografii ČSAV. Důvodem je podle jeho názoru čtyřicet let komunismu, kdy se tehdejší režim tvářil, že krajané nejsou. "Už na Slovensku tomu bylo zcela jinak, zde se i v době komunismu pěstovaly čilé styky s krajany v zahraničí, o Polsku či Maďarsku nemluvě. Po tak dlouhé pauze byla na obou stranách velká očekávání, která vystřídalo zklamání a nedůvěra," dodává Brouček.
Připouští to i šéf krajanské komise, senátor Milan Špaček. "Ze strany emigrantů k tomu přispěli takoví lidé jako Kožený," dodává. I podle poslance Jiřího Payna byl problém na obou stranách. "Od počátku jsem tvrdil, že vztahy s krajany nejsou v pořádku. Více se mohlo udělat i tady, ale nelze přijmout ani pohled některých krajanů, že jim český stát něco dluží a že mu nadiktují požadavky." Zatímco na Slovensku a v Maďarsku mají krajané automatická práva a úřad starající se o polské krajany předčí svou velikostí mnohé ministerstvo, zájem Prahy o Čechy v zahraničí nebyl valný.
První velké setkání krajanů se konalo v Praze až v roce 1998 a teprve v posledních dvou letech se daří vztahy zlepšovat. "Při vstupu do NATO nám ale naši krajané v USA pomohli stejně významně jako krajané Polákům nebo Maďarům," uvádí Špaček. Právě setkání v roce 1998 bylo podle senátora průlomem, stejně jako ustanovení Konzultativní rady pro krajany, na jejímž zasedání se za účasti emigrantů hledají způsoby, jak vztahy mezi nimi a jejich bývalou vlastí zlepšit. "V žádném případě jim nejde jen o vrácení majetku," říká Špaček. Podle Payna by pak dobrým gestem vůči krajanům bylo například umožnění dvojího občanství všem českým emigrantům.
Argentina: stará vlast láká
Potomci Čechů, Moravanů a Slováků, kteří přišli na začátku 20. století do Chaka v severní Argentině, mají stále velký zájem o zprávy ze staré vlasti, často do ní jezdí a někteří se sem chtějí i vrátit. Do Jižní Ameriky zamířily stovky krajanů před desetiletími za ornou půdou. Dnes se jich stovky hrdě hlásí ke svému původu například v městečku Presidencia Roque Sáenz Peňa a jeho okolí. "Mnoho moravských, českých a slovenských rodin se usadilo v blízkém a vzdáleném okolí města a pustilo se do boje s prachem, trním a kobylkami," napsali o osídlování Chaka cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund.
První česká rodina Šašvatů sem přišla v roce 1913 z Texasu pěstovat bavlnu. Tehdy tu byl jen vyřazený vagon jako železniční stanice. Později tu byly česky a slovensky hovořící městečka a vesnice. Oba jazyky lze v Presidencii nebo v Las Breňas slyšet často i nyní, i když znalost upadá.
Nejstarší generace hovoří i rozumí, střední spíš rozumí a mladí znají jen pár slov. Přesto na slavnosti mnoha zdejších tanečních souborů chodí stovky lidí a vzpomínají na starou vlast. Po roce 1990 se krajané v Argentině začali více zajímat o možnost získání dokladů staré vlasti. "Jen letos v lednu jsme měli třicet žádostí o vydání pasu," uvedla česká velvyslankyně v Argentině Edita Hrdá. Souvisí to i s tím, že tisíce Argentinců se nyní pokoušejí kvůli špatné hospodářské situaci vrátit do zemí svých předků v Evropě. Další stovky Čechů a Slováků žijí v hlavním městě, kde je aktivní organizace Sokol, či na jihu země v Comodoro de Rivadavia, kam přišly desítky lidí z Moravy těžit ropu.
Ukrajina: Češi se neztratili
V minulých sto padesáti letech tam Češi museli čelit mnoha pohromám, vždy je však dokázali přestát a zařídit, aby po nich něco zbylo. Tak třeba paní Valentina Plocová dodnes žije v domě, který na úrodné půdě na Krymu postavil v roce 1857 její praděd. Její vesnice Bohemka byla dřív jen česká a i dnes tam na tradice nezapomínají. Češi přicházeli do oblastí carského Ruska, které jsou nyní Ukrajinou, od poloviny 19. století. Lákala je vidina dobré půdy a ostrůvky kolonistů vznikly na mnoha místech, od Zakarpatska po Krym. S osadníky přišly i kousky jejich vlasti - muzika, knedlíky, buchty, ale také plodiny, třeba rajčata.
Pan Stanislav Marek, předseda českého spolku ve vesnici Malinovka, vzpomíná na historku, jak jeho praprapředek uchvátil pěstováním rajčat místního šlechtice, který mu pak odpustil poplatky za půdu. A na Krymu se zase traduje, že předky při plavbě lodí připravili podvodníci o část majetku a oni se pak museli nějakou dobu protloukat jako muzikanti. Koncem sovětské éry se na Ukrajině k Čechům hlásilo asi deset tisíc lidí, novější údaje neexistují.
Od té doby se jich mnoho vrátilo do vlasti svých předků, nemálo jich však zůstává. S novou zemí sdíleli léta dobrá, ale také mnoho zlého. Otce paní Ludmily Kubíkové zastřelili na Krymu při stalinských čistkách, neví ani, kde je pohřbený. Obcí Malinovka poblíž Kyjeva se mnohokrát přehnala válka a pak ji po havárii Černobylské atomové elektrárny zasáhl radioaktivní spad. Přesto tamní říkají, že čeština z Ukrajiny rozhodně nezmizí.
USA: "český" stát byla Iowa
Čechy v Americe jsou k nalezení uprostřed USA, v Iowě. Jsou to však bývalé Čechy, nyní už zcela poameričtěné. Lidé se tam jmenují Ron Maly či John Karas, Klimesh a T. B. Hlubucek, Cherny a Dolleshel. Je jich tam spousta, narazíte na ně v novinách, když čtete jména redaktorů, inzeráty i seznamy fotbalových týmů. Samé česky znějící jméno. Dokonce i řeka se jmenuje Morava. Kdysi tady žilo několik desítek tisíc Čechů a Moravanů, takže Iowa byla chvíli zřejmě naší největší "kolonií" za velkou louží. Pak ji předběhlo blízké Chicago, svého času třetí nejlidnatější "české" město.
Lidi sem po roce 1848 táhla zvlněná prérie, kde bylo tolik půdy. Zbyly po nich tradice a jídlo. Ve městě Cedar Rapids mají České muzeum, kde vystavují kraslice, kroje, hračky a pěkně vyzdobený vánoční stromek. Mají tam také Českou vesnici. Když se slaví Josef, pardon, St. Joseph, město jenom hučí. V městečku Spillville, kde pobýval i skladatel Antonín Dvořák, vaří v místním hostinci - psáno bez "ová" - Buelah Shindelar, Ellen Soukup a Lillian Karnik. Pečou se "kolache" a soutěží se o Koláčovou královnu. Všichni stále znají "jaternice". Žádaná je i bablnina, či dokonce bablnajn, tedy bublanina.
Každý se rád hlásí k "českému dědictví", ale už dávno je semlel pověstný tavicí kelímek - jsou z nich nefalšovaní Američané. Dokonce i jména už jsou američtější. Beneš je Banesh, Vydra je Wedra. A Vorel je Worrell tak, že by si jeden pomyslel, že pochází spíš z Liverpoolu než odkudsi zpod Řípu.
Krajané v Asii a ještě dál
Čeští krajané se zajímavými osudy žili a žijí i v mnoha exotických zemích. Misionář Oldřich Čech z Furlánska pobýval už ve čtrnáctém století v Tibetu a čínských městech Kanton, Peking a Nanking. V devatenáctém a dvacátém století se do exotických krajin vydávaly stovky Čechů. Například krajan jménem Protiva se stal na konci devatenáctého století vrchním zahradníkem perského šáha. Český sochař Bohuslav Kočí žijící v Číně zvítězil v roce 1925 v soutěži na pomník čínského prezidenta Sunjatsena, který byl postaven v Nankingu. V sedmdesátých letech dvacátého století byl podle svědků v Keni Čech jménem Dalibor, který dodával skleněné korálky místním Masajům.
V Tanzanii, na břehu jezera Tanganika, vede svůj hotel Češka Ruth Lányová. V třicátých letech dvacátého století žilo v Polynésii na sedmdesát Čechů, plantážníků, hoteliérů, restauratérů - jeden z Čechů zde byl dokonce ředitelem elektrárny.
Naši krajané v cizině
* největší množství lidí českého původu žije ve Spojených státech
* české vesnice a městečka najdete nejen v USA, ale i v Argentině, Polsku, na Ukrajině, v Chorvatsku či v Rumunsku
* ještě před sto lety byla, pokud jde o počet Čechů, největším "českým" městem Vídeň, po ní byla Praha a hned za ní americké Chicago
 V Českém muzeu v Cedar Rapidsu vystavují kraslice, kroje, hračky a pěkně vyzdobený vánoční stromek |
