Miloslav Simandl dostal svého prvního poníka v sedmi letech. Pojmenoval ho Keny a hned se na něm naučil jezdit. Jenže jak rostl, bylo jasné, že poník už mu nestačí. Když Miloslavovi bylo 12 let, narodilo se otcově klisně hříbě. Mladík mu dal jméno Deny a byl s ním ve dne v noci.
"Byli jsme spolu pořád, aby si zvykl, že jsem vůdce stáda. Běhal za mnou jako pes, chodili jsme bez vodítka, poslouchal na přivolání. Pak táta přinesl domů natočené video Američana Pata Parelliho o nenásilné komunikaci s koněm. Řekl jsem si, že to musím dokázat také," vzpomíná vyučený kovář a podkovář.
Tehdy se začal odvíjet příběh zaříkávače koní. Po devíti letech si umí kůň Deny na povel lehnout, zvednout nohu, vzpínat se, couvat, uklonit se, sednout si na zadek, dát nohu na Miloslavovo rameno, španělský krok nebo vrchol drezúry, cvik zvaný Piaffe – klusání na místě.
"Vše je o důvěře a o zábavě. Kůň nedělá nic z donucení, ale proto, že ho to baví. A já pro něj musím být vůdce, ale i kamarád," popisuje 21letý Miloslav.
I bitého a týraného koně přiměje, aby mu věřil
INejtěžší cvik Piaffe, který se většina koní učí přivázaná ke dvěma kůlům, natrénoval Miloslav s Denym po svém. "Když je kůň přivázaný a trenér jej pobízí, tak panikaří a začne klusat na místě. Já jsem ho to učil navolno, že jsem mu bičíkem zvedal nohy křížem. Když třeba lidé učí koně lehnutí, tak je svážou. To je, jako jej znásilnit. Já ho přiměji přirozeně, že na něj jen zatlačím a lehnu vedle něj," vypráví mladík.
Má až neuvěřitelnou moc přimět i bitého či týraného koně, aby mu důvěřoval. Rukama už mu prošlo 300 až 400 koní. Všichni byli zrazení lidmi nebo agresivní a zběsile kopali kolem sebe. Miloslav je přiměl, aby se chovali jak ovečky. Bez biče, bez násilí.
"Vždy musím vědět, co měl kůň za sebou. Většinou mě volají lidé, když mají problém s koněm, nemohou jej osedlat, kope, kouše nebo je agresivní. Jednou jsem bez přestávky hladil čtyři hodiny po hlavě koně, který byl bitý do hlavy, a teprve pak jsem mu nasadil ohlávku. Asi jsem zaříkávač koní," skromně přiznává.
