Střední uměleckoprůmyslová škola v Bechyni ho provází celým životem. Sám ji jako mladý – a podle svých slov zpočátku nezkušený – hoch vystudoval. Právě tam začala jeho láska k řemeslu, která mu zůstala až dodnes, kdy je uznávaným keramikem.
Toto místo je mu tak blízké, že se zde i oženil. Před tím, než na školu nastoupil, nevěděl o keramice vůbec nic. První práce, na niž si vzpomíná, byl popelník, za nějž dostal dvojku. Tenkrát to cítil jako nespravedlnost.
„Málem jsem to obrečel. Pak jsem ale s odstupem času pochopil, že byl trochu nakřivo,“ vypráví. Kreslení se mu ale dařilo hned od začátku. Za štěstí považuje to, že ho učil Jaroslav Podmol.
„Říkalo se, že jsme byli výjimečný ročník. Celá naše třída zůstala někde u fochu. Škola byla velice prestižní a plná skvělých kantorů,“ cení si. Na Podmola však vzpomíná nejvíce. Žáky prý nejen učil, ale také nenápadně vychovával.
„Měl kabinet blízko naší učebny, a tudíž nás měl pořád při ruce. Získali jsme díky němu vztah k řemeslu. A také výtvarnou řevnivost jeden na druhého. Začali jsme vnímat i konkurenci,“ mluví o svých začátcích.
„Nikdy nám do práce nesáhl. Jen řekl: Podívejte se na vztah ucha k obličeji. Nemáte to nízko? Nebo vysoko? A to úplně stačilo. V hodinách jsme byli absolutně soustředění. Předháněli jsme se, kdo bude lepší. Až to někdy nebylo příjemné,“ usmívá se.
Figura a hlava jsou základ
Když byl profesor nemocný, tak ho studenti tak postrádali, že ho po jeho návratu posadili doprostřed učebny a kolem něj rozprostřeli své kresby. I to dokazuje, jaký vztah k němu měli. Úkoly tehdy Oliva nebral jako povinnost. Měl o umění přirozený zájem, stejně jako jeho spolužáci.
To podle jeho slov dnešním dětem schází. „Dnes se tolik nezajímají o dějiny umění. Zajímá je to jen do té míry, do které se o tom učí ve škole. A pak řeší, jakou dostanou známku z testu,“ poněkud smutně konstatuje. V Bechyni získal fundované keramické vzdělání. Akademického titulu dosáhl na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Josefa Malejovského.
Miroslav Oliva(67 let) Narodil se roku 1954 v Praze. Po roce se s rodiči přestěhoval do Neratovic, kde prožil dětství. V mládí rád hrál fotbal. Poté přišla doba, kdy si musel vybrat, kam dál na studia. Měl jedničku z výtvarné výchovy a chtěl se podobat Michelangelovi. Stěžejní knihou mu bylo dílo Kámen a bolest od spisovatele Karla Schulze. Otec se zmínil o Střední škole keramické v Bechyni, a tak šel studovat tam. Akademického titulu dosáhl na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru profesora Malejovského. Po několika desítkách let se vrátil do Bechyně jako učitel. Nyní tam i žije. Řídí se mottem Staré dobré časy jsou právě teď. |
„Profesor Podmol mi poradil, ať jdu na sochařinu. Řekl mi, že tam budu dělat figuru a hlavu. Člověk je totiž základním měřítkem pro všechno. Byla to správná volba,“ vzpomíná. Dalších šest let tedy modeloval figuru a hlavu. Lidé se ho často ptají, jak vnímal dobu komunismu. V době studií však prý neměl ještě takový rozhled.
„Dělali jsme například hlavu komunistického novináře. Vdova nám donesla fotky a my podle nich modelovali. Nám to bylo ale úplně jedno, kdo to byl. Profesor na vysoké škole přišel i s tématem Vítězného února. Tak jsme pozvali baletku, která měla krásnou figuru, a udělali jsme podle ní akt. Ten jsme pak oblékli do sukně, haleny a na hlavu jsme jí dali šátek uvázaný na babku. A to byl náš vítězný únor. Takhle jsme s tím vyběhli,“ dokládá.
V padesáti se ozvali ze školy
Jako ztracený rok života bere nástup na povinnou vojenskou službu. Po ní se začal živit keramikou. První výstavu měl v roce 1983 v bechyňském muzeu. V tu dobu existovaly v každém krajském městě prodejny Díla, kde mohli umělci své věci prodávat.
„Bylo to kvalitní a lidem finančně přístupné. Uživil jsem se tedy celkem pohodlně. Užitkové věci se prodávaly velice dobře,“ popisuje. V roce 1985 ho přijali do Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), kde navrhoval keramiku.
„Měl jsem za úkol zachovat tradici. Všechno musela být ruční práce. Začali jsme uvažovat o tom, že budeme navrhovat i sklo, příbory a veškeré bytové doplňky. Vypadalo to velice nadějně, ale pak přišel rok 1994 a my jsme začali pro mě z neznámých důvodů krachovat, až ÚLUV úplně skončil,“ konstatuje.
Tehdy se ocitl znovu na volné noze. Když oslavil padesáté narozeniny, přišla mu nabídka ze Střední uměleckoprůmyslové školy v Bechyni, jestli by tam nechtěl učit. Měl tedy radost, že se vrátí tam, kde začínal, a bude druhým něco předávat. Tím se tento jeho pomyslný kruh začal uzavírat.
„Výhodou je stálý příjem. Nemusím se nikomu podbízet a dělat hrnky s prdelkama, abych se uživil,“ vtipkuje. Mnoho se ve škole změnilo a utlumil se i keramický průmysl. Letos však škola zaznamenala větší zájem žáků o studium. Přihlásilo se jich 120. To je o polovinu více než obvykle.
Mohlo by to znamenat, že se zájem o řemeslo znovu vrací. „Asi jsem si to trošku idealizoval. Měl jsem takové naivní představy, že to bude jako za nás. Ale doba je dnes jiná. Myslím si, že uměleckých škol je v dnešní době moc. Talentovaní žáci se tedy rozprostřou a už to není ono,“ stýská si. Na dnešních dětech mu vadí jejich nezájem. Někteří se dokonce stydí, když jsou aktivnější než ostatní.
„Jsou čtyři fáze umělecké tvorby. Jako první dostanu úkol a přemýšlím nad ním. Za druhé jdu do knihovny a třetí je aha reflex neboli už to mám a můžu se na to vrhnout. Druhá část je nejdůležitější, ale žáci ji nemají zautomatizovanou,“ dává za příklad. Z jeho vyprávění vyplývá, že tak, jak jeho samotného vedl jeho profesor, se snaží i on sám vést svoje žáky.
Pravidelné výstavy v Chrudimi
Velkou ranou pro studenty i učitele byl covid. „Budu mluvit za svoji třídu. První ročník byl bez problémů, v druhém se škola zavřela, myslím, na jaře a třetí byl celý covidový. Děti přišly až na konci. Praktická výuka tedy nebyla. Žáci odevzdávali tři kresby za týden. Pak je vyfotili a poslali. Nemohl jsem jim k tomu ani nic říct, protože ten fyzický kontakt se nedá nahradit. Byl jsem rád, že alespoň něco dělali,“ vybavuje si.
Bohužel nemohli pracovat s materiálem. Když znovu začala normální výuka, tak byli žáci podle Olivy nadšení. Pustili se do práce a bylo vidět, že jim to hrozně chybělo.
„Covid nám ublížil moc. Teď mám maturitní ročník. Jedna studentka si pro hlínu jezdila i v době omezení a táta jí koupil domů kruh. Věděla, že chce jít na vysokou školu a musí se tomu věnovat. Takovou možnost ale nemá každý. Covid hlavně s praktickou výukou hrozně zamával,“ uvědomuje si.
Kromě toho, že je učitel, vytváří své plastiky z keramiky. Nejčastěji se inspiruje v historii. Nesnaží se filozofovat a má absolutní úctu k řemeslu. V jeho sochách nalezne divák vždy určitý humor. Jeho díla mohou zájemci spatřit například v galerii Art v Chrudimi.
„Máme s galeristou takovou nepsanou úmluvu, že zde jednou za dva až tři roky uspořádám výstavu. To je akorát tak doba, za kterou stihnu udělat 50 věcí, co se tam tak vejdou,“ přiznává. Co je umění? Ví to někdo definitivně? Existuje názor, že umění je to, co někdo za umění prohlásí.
„Pro mě musí z díla něco vyzařovat, musí mě oslovit, pohltit. A může to být literatura, hudba, divadlo, film, Leonardovo Zvěstování, Michelangelův David. Na podzim jsem doslova zíral ve vídeňském muzeu Albertina na Modiglianiho, Hockneye a Picassa.
Je toho moc a žádná reprodukce originál nenahradí. Doma je skvělých autorů také mnoho. Z některých současných věcí jsem spíš rozpačitý. Ale netroufám si hodnotit,“ konstatuje.
