Soudy podle dnešního nálezu neporušily základní práva firmy a správně upřednostnily nárok farnosti na vrácení jejího historického majetku.
Justice v kauze na podnět farnosti určila, že parcely patří státu, což je první krok pro uplatnění nároku podle zákona o církevních restitucích.
Rybářství Třeboň, které na pozemcích hospodaří, pokládalo postup jihočeských soudů za protiústavní, protože prý nepřípustně „absolutizovaly“ přednost restitučních nároků.
Pozemky drželo do roku 1992 Státní rybářství Třeboň, jehož majetek přešel na základě privatizačního projektu na akciovou společnost Rybářství Třeboň, a to přesto, že někdejší církevní parcely se tehdy na soukromé subjekty převádět neměly. Dopadalo na ně speciální blokační ustanovení.
Sporem o určení vlastnictví se zabýval Okresní soud v Jindřichově Hradci, po něm pak Krajský soud v Českých Budějovicích a Nejvyšší soud. Všechny podpořily stanovisko farnosti Lutová.
Poukázaly navíc na nestandardní proces privatizace, kdy za stát i akciovou společnost vystupoval při podpisu předávacího protokolu jeden člověk, bývalý ředitel státního podniku a nově představitel akciové společnosti.
Odvolací krajský soud například konstatoval, že akceptování zjištěného postupu privatizace by bylo popřením obecné myšlenky spravedlnosti, a zdůraznil, že nelze shledat důvody pro mimořádné prolomení blokace církevního majetku. Rybářství Třeboň opakovaně argumentovalo tím, že pozemky nabylo v dobré víře.
Justice v souvislosti s Rybářstvím Třeboň řešila více podobných sporů. Loni ÚS vyhověl stížnosti firmy a nařídil znovu projednat spor o určení vlastnictví jiných rybníků, které chce získat římskokatolická prelatura Český Krumlov.
Ústavní soud tehdy konstatoval, že situace ve sporu o rybníky „není tak zřejmá, jak ji v napadených rozhodnutích prezentovaly obecné soudy“, a že se zatím nepodařilo vyvrátit možnost dobré víry podniku při nabytí a další správě rybníků. Nález tehdy přijal jiný tříčlenný senát, než který projednával dnešní kauzu, a nebyl při rozhodování jednotný.
