Pod železničním mostem to zaduní, když se nad hlavami několika desítek lidí prožene vlak. „Dřív na nás strojvedoucí vlaku vždycky troubil,“ vybavuje si Ivan Bárta, jenž byl před lety u zrodu tradice otužování na Štědrý den u Malého jezu v Českých Budějovicích.
Krátce poté, co doznívá hlučení vlaku, se tři desítky odvážlivců vrhají do studené Malše.
Déšť, který se od rána snáší na krajské město, jim nevadí. V pruhovaných plavkách a santovských čepicích se krátce před jedenáctou hodinu fotí a noří do vody.
Doprovází je povzbuzování diváků na břehu. Někteří vydrží v řece několik desítek sekund, jiní si po jejím proudu plavou i pár minut. Všichni mají jedno společné – úsměv na tváři, když se objevují na břehu.
„Cítíte ohromný nával radosti. Když sem člověk přijede ve čtyři hodiny z práce a vykoupe se, tak je hned plný energie jako na začátku dne,“ říká s úsměvem 42letá Markéta Čápová z Českých Budějovic.
Ona a další členové Spolku budějovických otužilců a plavců propadli tradici, která vznikla před lety tak trochu náhodou i díky 52letému Ivanu Bártovi.
„Před pěti lety jsem tady touhle dobou byl sám s manželkou. Nějaký pán mě tehdy vyfotil. Postupně se začali nabalovat další a další. Poslední tři až čtyři roky se tak scházíme ve větším počtu,“ líčí Bárta.
„Chodíval jsem sem každý den. Teď nemám tolik natrénováno, ale nebojím se. Je to hodně o psychice. Nejlepší je začít ranní sprchou. Já se do otužování pustil tak, že jsem si prodlužoval léto a chodil do bazénu každý den. Tělo to zvládalo a začal jsem si věřit. Pak se to stává takovou drogou, duše si pomůže a člověk se cítí mnohem líp,“ popisuje s nadšením Bárta, který pracuje jako kameník. Dodává, že je jeho povolání náročné na psychiku, a tak mu právě otužování pomáhá.
Někteří stráví v Malši na Štědrý den i dvacet minut. Kvůli rekordům se však nescházejí.
„Je to o komunitě lidí. Jsou tady starší i mladší napříč všemi profesemi. Ukazuje to, že je otužování opravdu pro každého. Navíc jsme začali společně jezdit i na kole, děláme pěší turistiku nebo jsme vyrazili na rafty,“ vypráví Čápová, která chodí k řece třikrát týdně. Ve studených vodách se koupe už pátou sezonu.
Řekli mi, ať nepřemýšlím a prostě tam skočím, říká mladík
Před skupinkou v santovských čepicích se k chladné vodě rozbíhá hubený mladík. „Ten je tam letos poprvé!“ ozývá se z davu a všichni jej ze břehu okamžitě povzbuzují.
V řece udělá několik temp a po pár sekundách míří ven. Dvacetiletý Martin Rozkopal se letos k netradiční zábavě dostal náhodou.
„Vůbec jsem to neplánoval. Šel jsem jen kolem a ptal se, co se to tady děje. Někdo mi řekl, ať tam skočím, ale já váhal. Řekli mi, ať nepřemýšlím a prostě tam skočím. Tak jsem skočil,“ vypráví Rozkopal pár minut po koupání u hrnku horkého čaje a popisuje, jak se cítil.
„Zima, velká zima. Navíc začalo foukat, když jsem se svlékal. Ve vodě je to nejdřív jako v horké vaně. To je ten první pocit. Asi je důležité tam nebýt moc dlouho, proto jsem po chvíli šel ven,“ líčí pobaveně mladík.
Když někdo nezkušený skočí do ledové vody, stáhnou se mu plíce a těžko se nadechuje. Rada od otužilců je jednoduchá.
„To se vám nestane, když se začnete otužovat postupně. Já jsem to nijak neplánovala. Jen byl zrovna hezký podzim, takže jsem se koupala dál a dál. Studená voda postupně v organizmu vyplaví velké množství endorfinu. Všechno je najednou veselejší a bezproblémovější,“ uzavírá 54letá Jitka Hlaváčová.
O několik minut později se všichni oblékají, zahřívají čajem a postupně nasedají do aut. Příští rok se tady určitě sejdou znovu a opět jich bude o něco víc.
