Na stole plném malířského náčiní je rozpracovaný obrázek. Jsou na něm dvě děti v jeskyni. Vedle knihovny, která je narvaná knihami s jeho ilustracemi, jsou dva metrové obrazy. Na jednom jsou zvířata poslouchající loutnistu, na druhém bůh Neptun a spousta vodních bytostí v moři.
„Pracuju na návrzích fresek pro přízemní sál na zámku v Kestřanech, který soukromý majitel kompletně obnovuje. Salla terena sloužila po dostavbě roku 1650 divadelním účelům a oslavám. V budoucnu tam zase budou koncerty, festivaly, svatby. Na mně je vyzdobit plochu o rozloze 380 metrů čtverečních. Na jedné stěně bude motiv Orfea, který hraje zvířatům. Na druhé pak moře s bohem Neptunem a bájnými příšerami. To byly oblíbené motivy v době baroka,“ líčí výtvarník Jindra Čapek, který před časem oslavil 65. narozeniny.
Jak budou výjevy velké?
Šířka sálu je deset metrů, výška šest metrů. Délka je dvacet metrů. Půlku tvoří okna, dveře a výklenky, které se musí zamalovat. Bude to největší současná novodobá interiérová malba v Čechách.
Kdy to má být hotové?
Letos už jsme měli začít malovat, ale na těchto starých stavbách jsou vždy nečekané komplikace a prodlevy. Na jaře snad konečně začneme.
Světoznámý ilustrátor Jindra Čapek žije a tvoří v Českém Krumlově. Na snímku je s návrhem fresky pro zámek v Kestřanech.
Budete jako Michelangelo v Sixtinské kapli...
Budu na to mít pomocníky. Umí malovat a pracují ve výškách. Já tam nechci lézt jako Spider-Man. Budeme to dělat ve třech lidech asi dva roky. Když má člověk připravené návrhy, tak to jde rychle. Už nemusíte nic vymýšlet. Bude to jen reprodukce návrhů. Na zdech už se nesmí experimentovat. Na stropě budou desítky ptáků, bájné bytosti, draci, všechno možné z mytologie. Budou tam i dvě obří mobilní klece, kde budou živí exotičtí ptáci, kteří krásně zpívají.
Na vašem návrhu je i zvláštní nosorožec.
V baroku lidé nevěděli, jak přesně vypadá. Byl známý jen jediný nosorožec, kterého poslal sultán z Jávy kolem roku 1500 portugalskému králi do Lisabonu. Tam pobýval obchodní zástupce z Německa, jeho partner v Norimberku se přátelil s Albrechtem Dürerem. Poslal mu popis toho zvířete a Dürer udělal rekonstrukci. On se domníval, že má pancíř jako brouk. Potom všichni jeho kresbu přebírali. Další nosorožec se v Evropě objevil až kolem roku 1750 v Benátkách. Až od té doby ho malovali s tlustou převislou kůží. Já tam mám schválně toho starého, abych zachoval dobový styl.
Na jaké knize teď pracujete?
Právě jsem dokončil ilustrace knihy Zmizení Edwina Lindy od Davida Jana Žáka. Léta spolupracuju s Albatrosem, je to můj první nakladatel, se kterým jsem začal dělat po návratu do Čech. Myslím, že kniha bude trhák. Je to trochu ve stylu Foglara, ale zasazené do dnešní doby i s aktuálními problémy, jako je šikana nebo ničení přírody v zájmu mamonu. Dělám alternativní tajemnou obálku. Je to scéna, která se odehrává ve starých štolách.
Vaše jméno je čerstvě i v knize Dům v Rugolu od Marky Míkové.
Mám v ní černobílé ilustrace. V emigraci jsem začínal ilustrovat v nakladatelství Bohem Press v Curychu, které založili čeští emigranti Otakar Božejovský a Štěpán Zavřel. To byl významný ilustrátor na Západě. Žil v pohádkovém domě na severu Itálie. Já jsem tam často pobýval, třeba i tři měsíce, když jsem dělal knihu. Byl to strýc Marky Míkové, původem herečky a muzikantky, která o něm napsala knihu Dům v Rugolu.
Kolikátá je to vaše kniha?
Je jich už přes sedmdesát.
A která je pro vás srdcová?
Asi Zlatý kořenář od E. T. A. Hoffmanna. To je pohádka pro dospělé, fantastický realismus. Dělalo to nakladatelství, které vydávalo Michaela Endeho, jehož všichni znají díky Nekonečnému příběhu. Já měl štěstí, že jsem s ním mohl udělat v roce 1991 jeho poslední knihu Tajemství Lenky. Byla nejúspěšnější ze všech, co jsem ilustroval. Vyšla asi ve 20 jazycích. Španělsky, hebrejsky, korejsky, japonsky... Pro každého autora je velká pocta, když může s někým takovým spolupracovat. Já ale jinak dnes moc rád spolupracuji s mladšími autory. Inspirují mě, nabíjejí mě. Čím je člověk starší, tak žije víc ve své minulosti.
Na stole máte otevřenou knihu o Ferdinandu Runkovi, dvorním malíři Schwarzenbergů, který žil v Krumlově. Spojuje vás podobný osud, že?
Já jsem už dříve udělal pohled na Krumlov ve stylu Runka. Je to taková legrace. On takový pohled totiž reálně neexistuje. Přemýšlím, že bych udělal ještě pohádkový zimní. Já jsem léta žil ve Freiburgu, žijí tam i moje děti z prvního manželství a vnoučata. Ferdinand Runk odtud pocházel, bydlel v ulici, kde jsem nakupoval olejové tuby. Pak se přesunul do Krumlova jako dvorní malíř Schwarzenbergů. Je to krásná náhoda.
Proč jste si vlastně k žití vybral Český Krumlov?
Znal jsem ho dobře z dětství. Táta byl nadšenec do historie. Dělal redaktora muzejního časopisu, napsal asi 250 odborných článků o jižních Čechách. Jezdili jsme často na zámek v Krumlově. Vybavuje se mi scéna, jak sedíme s tátou v bufetu na náměstí, kde bývalo autobusové nádraží, a já jím vídeňský řízek s bramborovým salátem. Fascinovala mě skála uprostřed města, na které je monstrózní zámek. V něm jsem viděl obrazy starých mistrů, to mě hodně ovlivnilo.
Letos jste tu přesně dvacet let, zažil jste tu ještě 90. léta...
Ta byla úžasná, celé noci se pařilo. Byly tu hospody, které už neexistují, všude se hrálo. Bylo to takové Sin City.
Světoznámý ilustrátor Jindra Čapek žije a tvoří v Českém Krumlově. Na snímku je při práci ve svém ateliéru.
A jak se vám tu žije teď?
Český Krumlov jsem přejmenoval na China Town. V bytě to necítím, i když jsem na terase, tak turisty nevnímám. Slyším hlasy, ale ne auta. Motory mi vadí víc, hlasy ne. Když ale jdu po ulici a míří proti mně davy Číňanů, je to šílené. Oni chodí ve stádu, neberou žádné ohledy, mají zvláštní chování. Dřívější turisté z Hongkongu nebo Tchaj-wanu byli kultivovaní. Toto je opak kvalitního turismu, tak by to nemělo vypadat. Kam až to půjde, to nevím. Tak to je ve všech městech po Evropě, které jsou zapsané v UNESCO. Je to jejich prokletí. Proto bych byl pro regulaci a zpoplatnění vstupu do centra. Ti lidé tu skoro nic neutratí a zanechají po sobě jen nepořádek. Město se musí bránit. V centru žije jen 200 lidí. Ve dne potkáte davy, večer dva lidi na ulici.
Vraťme se do vašeho dětství na předměstí v Českých Budějovicích. Vybavíte si svůj první obrázek?
Otec byl archivářský typ a všechny mé kresby schovával. Já jsem kreslil už na nočníku. Tenkrát se prodávaly trojúhelníčky tavených sýrů a byla na nich Kleť. Já jsem je rád obkresloval. V pěti letech už jsem kreslil perspektivně. Například parní lokomotivu s kolejemi, které se zužují do dálky. Nejvíc mě fascinovaly ty mechaniky na vlacích. Celé hodiny jsem na to koukal na nádraží.
V rodině jste měli malíře?
Můj otec pěkně maloval a kreslil. Byl přijatý na architekturu, ale v 50. letech ho vyhodili. Vojnu strávil u černých baronů na Zelené hoře u Nepomuku. Dělal obrazy pro lampasáky a za to dostával opušťáky. Díky tomu jsem se narodil já. Byl jsem pravděpodobně počat na opušťáku po Vánocích na začátku roku 1953. A děda z matčiny strany byl i se svým dvojčetem naivní malíř. Byl vyučený kovář. Za války maloval šeříky a kočky. Takové kýče, jihočeské břízky, namastil toho hodně, ale dostával za to pro rodinu jídlo.
Jaký ilustrátor vás ovlivnil?
V 60. letech u nás vycházely krásné knihy. Žral jsem chlapecké příběhy s ilustracemi Buriana, to byl pro nás bůh. Fascinoval mě Trnka, to bylo víc umělecké. V dětství jsem miloval i Sekorovy věci.
Ve dvanácti letech jste dostal od otce olejové barvy...
Vzal jsem si paletu, stojan, rozložil jsem to v parku v Budějovicích u Staroměstského hřbitova a hrál jsem si na malíře. Maloval jsem stromy. Najednou šel kolem takový dekorativní stařec v klobouku s obrovský motejlem. Neskutečný elegán s bílými vlasy. Byl to místní slavný malíř Rafael Schuster. Najednou stál za mnou a ptal se, co maluju. Věděl jsem, kdo to je. Byl jsem hrdý. Pozval mě domů, abych mu přinesl ukázat výsledek. Jeho byt vypadal jako v roce 1900. Byl jsem tam jako v ráji. Začal jsem tam chodil pravidelně, Schuster mi dával rady. V Lidové škole umění jsem to ale raději neříkal.
Jako kluk jste prý také dělal hororové ilustrace?
Dokonce jsem začal i psát jeden hororový román. Miloval jsem Foglarova Stínadla. Protože jsem bydlel na předměstí, kde byly staré domy a zahrady, tak jsem si vymýšlel příběhy ze sklepení. Vymyslel jsem si fantoma, který se ve sklepích pohybuje. Ale napsal jsem jen pár stránek, brzy jsem zjistil, jak těžké je napsat knihu.
