Vždy dobře naladěný jako jeho housle. Takový je Jiří Sycha, představitel autentické interpretace barokní hudby. To znamená, že umí například Bacha zahrát přesně tak, jak ho hráli hudebníci v jeho době.
Naučit se tímto způsobem muzicírovat je těžké. Odměna však stojí za to. Takzvaná stará hudba překvapuje posluchače průzračnou lehkostí a Jiří nešetří na pódiu úsměvy.
„Za svůj život jsem měl trochu špatnou náladu asi jen pětkrát,“ prozrazuje. „A z toho třikrát za to mohla moje trhačka na izolepu, kterou si přilepuji noty. Abych byl přesnější – mohl za to někdo, kdo ji odnesl z jejího místa na kredenci.“
Jiří pečlivě dbá o to, aby v jeho mysli nebylo místečko ani pro náznak chmurných myšlenek. A tak i banální příhody s izolepou ihned vyvažuje něčím veselým. Jak jinak než z hudebního prostředí.
„Na konci roku mě už tradičně můžete vidět v čele orchestru hudebně-dramatického projektu Betlémský příběh. Pozorný divák si všimne, že mezi hudebníky scházejí violisté. Nemáme je tam záměrně. Violisté totiž pořád jen ladí, a když nástroj naladí, přemýšlejí, na které struně hrát. Je to tím, že všichni v dětství začínali na housle, které mají struny G, D, A, E. Pak jim učitel dal do ruky violu se strunami C, G, D, A. No a violisté celý život podvědomě hledají tu nepřítomnou houslovou strunu E.“
Vtipkování o violistech patří k oblíbené kratochvíli hudebníků, ale nutno poznamenat, že Jiří mohl o své housle přijít poměrně brzy poté, co je vzal prvně do ruky. Přesuňme se do Zlína, odkud pochází.
Jiří SychaNarodil se 11. února 1979 ve Zlíně. Na housle začal hrát v sedmi letech. Po maturitě na strojní průmyslové škole už se věnoval jen hudbě. V roce 2003 absolvoval Církevní konzervatoř Kroměříž (houslovou hru u prof. Radany Váňové), poté studoval čtyři roky na hudební univerzitě Staatliche Hochschule für Musik v Trossingenu. Od roku 2007 žije se svou manželkou Veronikou v Táboře. Mají spolu tři děti: jedenáctiletého Šimona Antonína, devítiletou Annu Marii a desetiměsíčního Františka Jiřího. Jiří Sycha je propagátorem barokní hudby v jejím původním provedení. Hraje v několika souborech, jež se této interpretaci věnují, a sólově vystupuje za doprovodu cembalisty Filipa Dvořáka. V Táboře diriguje orchestr Bolech a působí jako učitel hudby v Základní umělecké škole Oskara Nedbala. |
„Taťka mě zavedl do hudební školy a tam mi přidělili housle. Ne vždy jsem se trefil smyčcem na správnou strunu. Po půlroce paní učitelka taťkovi řekla, že by bylo dobré, kdyby to chlapec zabalil,“ vypráví.
Pan Sycha ale věřil v nadání svého synka a našel mu jinou učitelku. „Paní Dana Holešínská měla unikátní způsob výuky. Noty mi nejdřív zpívala svým krásným sopránem a já pak na housle napodoboval její hlas. A najednou se mi struny rozezpívaly,“ popisuje.
Jeho hra byla brzy zlatým hřebem žákovských večerů. A protože na Zlínsku i děti milují folklor, nastoupil v jedenácti letech do místní cimbálové muziky. Učitelka ho podporovala a stejně jako on si myslela, že jednou z něj bude uznávaný primáš.
„Když mi bylo patnáct, poradila mi, abych se představil hudebníkům profesionální skupiny Hradišťan. Naivně jsem jim řekl, že bych s nimi chtěl hrát, ale odpovědí mi bylo rozpačité mlčení,“ líčí.
Jiří právě končil základní školu a rozhodoval se o středoškolském studiu. Učitelka mu naznačila jinou cestu k hudební profesionalitě – konzervatoř. A hned svého žáka dovedla na státní konzervatoř v Kroměříži. „Žáci byli zavření v malých pokojících a hodiny a hodiny cvičili ve stresu,“ vzpomíná Jiří.
„Připadalo mi to jako továrna na hudebníky. Raději jsem zvolil průmyslovku, protože můj taťka říkal, že s technickým vzděláním se neztratím. Jenomže se ukázalo, že vůbec nejsem technický typ. Školou jsem jakž takž prolezl a po maturitě jsem složil přijímačky na konzervatoř v Kroměříži,“ uvádí.
V Německu se ho ujal přísný virtuos
Nebyla to státní konzervatoř. V Kroměříži byla totiž ještě jedna, a sice církevní. A tam se Jiřímu líbilo.
„Připadal jsem si jako mezi partou přátel, a hlavně měli výborný soubor, který se věnoval barokní hudbě. Zamiloval jsem se nejen do té hudby, ale i do studentky Veroniky, která v orchestru hrála na violoncello. Verča moje city opětovala a později se stala mou manželkou. K ovládnutí tajů barokní hudby jsem musel vynaložit mnohem větší úsilí,“ usmívá se.
Po absolvování konzervatoře šel studovat starou hudbu tam, kde ji dle doporučení vyučovali nejlépe. Do Německa, na hudební univerzitu Staatliche Hochschule für Musik v Trossingenu.
Do parády si ho vzal houslový virtuos Anton Steck. „Tam už jsem hrál na barokní housle a občas jsem i plakal. Profesor Steck byl přísný a kladl na studenty veliké nároky. Svět kumštu je tvrdý a obstojí v něm jen ten, kdo dokáže být tvrdý především k sobě,“ konstatuje.
S takovou průpravou by dnes Jiří mohl cestovat po světě s orchestry staré hudby a sbírat vavříny. Avšak osud tomu chtěl jinak. Univerzitu v Trossingenu vystudovala i jeho manželka a společně se pak zabydleli v Táboře.
Jiří si nedokázal představit, že by radostné chvíle s manželkou a dětmi obětoval časově náročným požadavkům hudebních agentur.
„Uvědomil jsem si, že vlastně všude se dá provozovat hudba, kterou mám rád. A největší potěšení je, když někdo projeví zájem, aby se ode mě naučil něco z toho, co umím,“ vyznává Jiří Sycha.
V Táboře vyučuje houslovou hru na Základní umělecké škole Oskara Nedbala, vede místní orchestr Bolech a svou oblíbenou starou hudbu hraje s několika menšími soubory profesionálů.
Při Betlémském příběhu lidé pláčou dojetím
Od roku 2012 spolu s ředitelem Husitského muzea Jakubem Smrčkou pořádá koncerty staré hudby hrané na dobové nástroje. Z časových důvodů odmítá další nabídky muzicírování, ale jednu před šesti lety přijal trvale a každý rok se těší na její další provedení.
„Oslovila mě folkloristka Vladimíra Březinová ze Sezimova Ústí, jestli bych s ní chtěl spolupracovat na projektu Betlémský příběh. Užasl jsem, jak zajímavou věc vytvořila. Ze čtyřiceti českých a moravských koled sestavila kompletní příběh narození Ježíše. Mým úkolem bylo koledy zaranžovat a nacvičit s orchestrem. Do projektu se zapojily také folklorní soubory a celkově na jevišti účinkuje sedmdesát lidí,“ přibližuje.
Každý rok v čase adventu a Vánoc fascinuje představení Betlémský příběh diváky svou opravdovostí a výborným zvládnutím všech složek – dramatické, hudební i taneční.
„Při děkovačkách vidím, jak někteří lidé pláčou dojetím. Publikum tvoří diváci všech věkových skupin a je na nich znát, že prožili nejen hudební, ale i duchovní zážitek,“ těší ho.
Nesmíme končit pateticky, to není Jiřího styl. Rychle nějaké odlehčení. Zase něco o violistech? „Proč ne,“ usmívá se hudebník.
„Ale tentokrát to nebude vtip. Bydlíme v domě manželčina dědečka a na zdi v pokoji visí stará viola. Tak dlouho jsem kolem ní chodil, až jsem ji vzal do ruky a začal se na ni učit hrát. Její zvuk mě okouzlil. Zároveň musím přiznat, že na ní občas marně hledám houslové éčko...,“ uzavírá.
