Karel Fröhlich se narodil v Olomouci 20. listopadu 1917, jeho rodina žila v ulici Palackého číslo 13.
„Od dětství projevoval velké hudební nadání,“ přiblížil Tomáš Hrbek, místopředseda zdejší židovské obce, jenž příběh terezínského houslisty před dvěma lety zmapoval ke 100. výročí jeho narození.
V létě roku 1935 Fröhlich maturoval na Státním německém reálném gymnáziu v Olomouci.
„Maturitní písemky psal z němčiny, češtiny a také z angličtiny. Jeho vyhraněnou humanitní studijní orientaci potvrzovala pravidelná trojka z matematiky. Ve volném čase navštěvoval hudební školu a bral soukromé hodiny hry na housle,“ popsal Hrbek.
V září 1935 odešel houslista na konzervatoř do Prahy a brzy se do hlavního města přesunul i jeho mladší bratr Pavel. Matka Rosa se přestěhovala do vily ve Wellnerově ulici číslo 6. Hlava rodiny Alfred Fröhlich byl už dva roky mrtvý, v srpnu 1933 zemřel na komplikace po operaci žlučníku.
Okupace Československa mladému muži vzala všechno
Po konferenci v Mnichově v září 1938 nacisté obsadili československé pohraničí. Rosa Fröhlichová si o nich nedělala iluze, jelikož měla zprávy od sestřenice z již okupovaného Rakouska. Opustila Olomouc a raději zamířila do Prahy za syny.
Nacistům ale neunikla. V březnu 1939 napochodoval Wehrmacht do zbytku Československa. Fröhlich právě v té době začal chodit na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, v květnu téhož roku získal řidičský průkaz a měl pravděpodobně i přítelkyni. Okupace Československa mu ale postupně všechno vzala.
Bratři Fröhlichové zvažovali emigraci, nabízely se především Spojené státy, kam před lety odešel jejich dědeček a založil novou rodinu, takže maminka Karla Fröhlicha měla za mořem několik nevlastních sourozenců.
„Fröhlichovi tedy měli pro případnou emigraci v USA zázemí, ale přes vstřícnost amerických příbuzných se nepodařilo nikoho z nich před deportacemi do koncentračních táborů uchránit. Americká rodina sehrála důležitou roli až o devět let později,“ vylíčil Hrbek.
Na začátku prosince 1941 čtyřiadvacetiletý židovský mladík odjížděl transportem do přeplněného terezínského ghetta, jímž za necelé čtyři roky prošlo přes 140 tisíc židovských vězňů a pro mnoho z nich šlo o přestupní stanici do pekla vyhlazovacích koncentráků. Navzdory nacistickému zákazu pronesl do vlaku housle a violu.
Dětská opera se hrála do chvíle, než malí zpěváci odjeli na smrt
Olomoucký virtuos tak mohl v Terezíně ve smyčcovém orchestru odehrát několik koncertů. Nacisté vězněným hudebníkům, malířům či hercům v jejich činnosti nebránili, hodila se jim.
„Pochopili, že pro udržení pořádku i pro propagandu, která měla zastřít, co se pro obyvatele ghetta chystá, bude výhodné, když je nechají občas se realizovat v jejich uměleckém oboru,“ uvedl Hrbek.
Při sestavování orchestru se ukázalo, že jméno Fröhlich má mezi muzikanty váhu. Ustoupil mu dokonce bývalý druhý koncertní mistr České filharmonie Egon Ledeč.
„Ve snaze dát mnohem mladšímu kolegovi šanci získat větší zkušenosti a předvést se, laskavě přepustil Fröhlichovi místo koncertního mistra, sám usedl na druhou židli,“ přiblížil Hrbek.
Olomoucký rodák nehrál jen v orchestru, také vedl Terezínské kvarteto, slyšet ho bylo ve smyčcovém triu a vystupoval i jako sólista. S ostatnímu muzikanty 23. září 1943 doprovázel malé židovské zpěváky při premiéře smutně proslulé dětské opery Brundibár.
Ta se hrála více než padesátkrát až do mrazivé chvíle, kdy už ji neměl kdo zpívat. Dětští herci se stále střídali, jak postupně valná část mizela v Osvětimi.
Manželku potkal Fröhlich ve Francii, pak spolu koncertovali
Stejně jako ostatní umělci nemohl Fröhlich zabránit tomu, aby jeho tvorbu nezneužila nacistická propaganda. V červenci 1944 hrál delegaci Červeného kříže, která přijela do Terezína kvůli ověření pověstí o špatném zacházení s Židy. Nacisté se na ni ale dobře připravili.
„Nařídili zkrášlovací práce, umělce využili k uspořádání koncertů a divadelních představení. Po odchodu delegace bylo rozhodnuto využít zkušenosti z přípravy. V kulisách ‚rekonstruovaného‘ města se v srpnu a září 1944 začal natáčet propagandistický film Der Führer schenkt den Juden eine Stadt (Vůdce daroval Židům město – překl. red.), na několik vteřin v něm můžeme vidět i Karla Fröhlicha,“ upozornil Hrbek.
Podívejte se na ukázku z propagandistického filmu natáčeného v Terezíně
2. září 2016 |
Krátce poté Fröhlich z Terezína odjel do pobočného osvětimského tábora v Gliwici. Posléze byl 10. února 1945 převezen do Buchenwaldu, kde se 11. dubna dočkal osvobození americkou armádou.
Do Prahy se Karel Fröhlich vrátil 21. května 1945, ale jeho maminka a bratr válku nepřežili. O útrapách v koncentrácích bude umělec dlouho mlčet, promluvil až v 70. letech.
Po válce získal sedmadvacetiletý virtuos v Praze v orchestru velké opery místo koncertního mistra. Už na podzim ale plánoval roční studijní pobyt v zahraničí a získal stipendium francouzské vlády.
„Ve Francii se seznámil s třiadvacetiletou pianistkou Françoise Dupuy, s níž se oženil. Po svatbě se rozhodli, že budou žít ve Spojených státech. Během čekání na povolení imigrace společně koncertovali po celé Francii a Belgii. Fröhlich kontaktoval v USA rodinu, na niž se před devíti lety obracel jeho bratr Pavel,“ připomněl Hrbek.
„Violoncello ti může zachránit život, stejně jako housle mně“
Ve Státech žili Karel a Françoise od roku 1948 a měli čtyři děti, z nichž jedno zemřelo. Potomky Fröhlich vedl k umění, studovali balet či hru na violoncello.
„Můj otec mi vždycky říkal: Kdyby se znovu něco stalo, cello ti může jednoho dne zachránit život, stejně jako housle zachránily život mně,“ vybavila si nejmladší dcera Vivienne Courtney pro časopis olomoucké židovské obce.
O tom, co Fröhlich za války prožil, se rodina dozvěděla až v 70. letech. Rozmluvil se před přítelem Jožou Karasem, jenž sepisoval knihu o hudbě v Terezíně. Fröhlich se při vyprávění neoznačoval za strádajícího vězně, ale za muzikanta žijícího v neobvyklých podmínkách.
„Pro umělce to byla ohromná příležitost pracovat během války ve svém vlastním oboru s excelentními kolegy. Neměli jsme na práci nic jiného než hrát. Jenže jsme vlastně nehráli pro obecenstvo, protože publikum pak vždy zmizelo. V jistém smyslu šlo jen o to projít válkou, přežít, a potom pokračovat za normálních podmínek,“ přemítal Fröhlich v prosinci 1973.
„Bylo to ideální svým způsobem, ale za nenormálních podmínek, protože jste nikdy nevěděli, jestli tu ještě zítra budete, nebo jestli nebudete deportováni jedním z těch vlaků,“ dodal.
Hrál jsem pro mrtvé obecenstvo, vzpomínal houslista
U motivu mizejícího publika si vzpomněl, že doslova při každém vystoupení hrál pro někoho jiného.
„Přijel transport s tisícem lidí a tisíc lidí odjíždělo. Dívali jsme se na to a říkali si: Jsme v Terezíně, jsme v koncentračním táboře, a i když máme příležitost zde hrát a cvičit, hrát pro obecenstvo – pojem ‚obecenstvo‘ je poněkud relativní, je to nicméně velmi nenormální a není to úplná realita. Je to nenormální stav. Hrál jsem pro mrtvé obecenstvo,“ doplnil houslista.
Do Československa se už nikdy nepodíval. Působil v orchestru v New Yorku, ale nejel ani na turné po Evropě. „Vzpomínky byly příliš bolestné,“ zmínila dcera Vivienne.
Až v posledním desetiletí života jezdil Fröhlich na dovolenou na francouzskou Riviéru. Zemřel 8. prosince 1994. Pohřbený je v New Yorku, ale díky rodině ho připomíná i náhrobní kámen jeho otce na olomouckém židovském hřbitově.
