Když jel hasič Miroslav Bureš se svým kolegou začátkem října k výbuchu bytového domu v Lenoře na Prachaticku, dorazili na místo hodinu po ohlášení neštěstí na tísňovou linku.
Zásah hasičů v Lenoře |
„Samozřejmě, že první tam byli volarští, prachatičtí a vimperští hasiči a celý panelák v plamenech pro ně musel být škaredý zážitek. Nás v Budějovicích povolali s technickým kontejnerem, který může zajistit padající budovy nebo stěny. Ale tam už nebylo co zajišťovat,“ líčí 59letý Bureš, který je velitelem čety C jihočeského profesionálního sboru na stanici České Budějovice.
Minulý týden převzal od primátora Jiřího Svobody jako jeden z nejlepších profesionálních hasičů medaili Za zásluhy. Během své pětatřicetileté kariéry likvidoval s kolegy následky výbuchu a požáru spousty budov. Z lenorského případu však mrazí.
„To, že vybuchne dům, se stává. Může za tím být technická závada, únik plynu. Ale že člověk připraví na své sousedy bomby za dveřmi, je prostě hrůza,“ popisuje tragédii, kvůli níž stále jeden muž bojuje o přežití na Klinice popáleninové medicíny v Praze.
Kolikrát vyjížděl Bureš se svým týmem na pomoc lidem v neštěstí, už by dnes nikdo nespočítal. Přitom každý zásah je jiný, nikdy se neopakuje stejná situace u dopravní nehody, u likvidace požáru, natož při velkých záchranných akcích.
I těch má na svém kontě budějovický hasič řadu. Například v prosinci 1988 byl členem české výpravy do Arménie, kterou postihlo ničivé zemětřesení. Následky zkázy se svými kolegy likvidoval u města Gjumri, tehdejšího Leninakanu.
„Přiletěli jsme tam s letními spacáky a stany a v Arménii byly teploty minus deset, minus patnáct stupňů. Pomáhali jsme ve městě asi deset dní hledat zavalené živé lidi v ruinách a domů jsme se vrátili těsně před Štědrým dnem,“ vypráví Miroslav Bureš.
Při odjezdu jim tehdy vděční Arméni slíbili, že do pěti let město obnoví a záchranáře pozvou na jeho prohlídku. Ani jedno z toho se jim však nepovedlo.
Fyzičku si udržuje chozením po horách s báglem na zádech
Mezi své nejdramatičtější zásahy však nepočítá ani složité práce po pádu dvou stíhaček na budějovickém sídlišti Vltava v roce 1998, náročnou likvidaci požáru rafinerie v Litvínově nebo pomoc při povodních na Moravě a posléze v Čechách. Mnohem drsnější pro něho byla záchrana dívky, která chtěla v červnu 2003 skočit z budějovické Černé věže.
„Seděla na krajíčku plechu na parapetu a já si sedl s jištěním lezeckými lany na zábradlí na ochozu jakoby zády k ní. Komunikoval s ní policejní psycholog a bylo jasné, že se dívka celá ztuhlá nahoře už dlouho neudrží.
V okamžiku, kdy ji vylekalo zarachocení karabiny jednoho z policistů, jsem na ni z toho ochozu skočil,“ připomíná drama se šťastným koncem, i když sám si skokem a nárazem do kamenné věže poranil žebra.
„Možná tomu nebudete věřit, ale dodneška sebou někdy v noci škubnu a probudím se. Mám sen, že jsem ji nechytil, ale srazil. Byla to v mé hasičské kariéře jedna z největších krizí,“ dodává Miroslav Bureš.
Čerstvé ocenění v podobě medaile doplní ještě soukromou cestou do severního Vietnamu, kam odlétá za dva týdny.
„Na udržení fyzičky je pro mě kolo, běh a hlavně vysokohorská turistika s plným báglem nejlepší,“ libuje si hasič, který už zdolával hory třeba na Sibiři, v Kyrgyzstánu i Indonésii.
