Setkal se s princem Charlesem, musel se vypořádat s privatizací a opravou omšelých domů v centru. Pak začal slýchávat narážky, jak do města potečou díky UNESCO miliony.
Dnes 69letý Jan Vondrouš byl starostou Českého Krumlova, když se před 30 lety historické jádro města dostalo spolu s centry Prahy a Telče na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Byly to navíc první tři zápisy pro Českou republiku.
„Byla to iniciativa i lidí mimo Krumlov a radnici. Chtěl bych zmínit novinářku Naděždu Kalousovou. Jednoho večera u mě zaklepala v kanceláři s tím, že si myslí, že je město tak výjimečné, že by mohlo být zapsané mezi památky. To byl rok 1991. Měli jsme povědomí o tom, že nějaký seznam funguje, ale tehdy to chtělo nějaký impulz zvenčí,“ upřesnil Vondrouš.
Jan Vondrouš (69 let)Pochází z Blatné na Strakonicku. V Českém Krumlově nejprve pracoval v bance. V roce 1990 se stal starostou. Po osmi letech na radnici odešel na ministerstvo kultury, kde pracoval řadu let jako náměstek pro ekonomiku. Nyní vede spolu se svým synem Muzeum loutek v Pohádkovém domě v Českém Krumlově. |
Tím dnem odstartoval kolotoč jednání, plánování a příprav. Domy v centru byly v žalostném stavu a bylo zapotřebí naplánovat jejich opravu.
„Nejprve byly státní. V roce 1991 je získalo do vlastnictví město. To bylo štěstí, protože jsme o nich mohli rozhodovat. Přemýšleli jsme, jak je opravit. Věděli jsme, že nebudeme mít dostatek financí, tak jsme některé nabídli lidem k odkoupení,“ vysvětlil Vondrouš. Odhad odborníků na opravu všech domů totiž činil podle jeho slov tři miliardy.
K privatizaci ale město přistupovalo velmi obezřetně. „Když přijeli odborníci z UNESCO, tak jsem jim o privatizaci řekl. Nejprve s tím nesouhlasili. Pak se ale podívali na podrobnosti a potvrdili, že je tam spousta požadavků na památkovou péči a není to o tom, kdo nabídne víc. Majitelé budou muset plnit přísné podmínky, a pokud ne, může si město vzít objekt zpět,“ doložil bývalý starosta. Přednost měli lidé, kteří tam bydleli či podnikali, takže z 90 procent zůstaly nemovitosti krumlovským obyvatelům.
Vítal členy královských rodin
„Když jsem se dozvěděl, že jsme uspěli, byla to velká sláva. Navíc jsme patřili mezi první tři města. To byl velký unikát,“ uvědomil si Vondrouš.
Díky tomu posléze město navštěvovali i velmi významní lidé. „První zajímavou osobností byl Karel Schwarzenberg. Potom tu byla španělská královna, sestra současného krále. Rád vzpomínám také na prince Charlese. Celý den tu strávila i dánská královna či sestra královny Alžběty. Byla to drobnější starší dáma, ale byla velmi čiperná,“ pousmál se Vondrouš. Nejvíce mu v paměti utkvěla Betty Boothroyd, mluvčí Dolní sněmovny britského parlamentu. „Ta byla, jak se říká, podle mého gusta. Byla to rázná žena. Zároveň jsme spolu vypili každý pět piv,“ pobaveně dodal.
Pomyslná sláva pak ale začala u ostatních měst vzbuzovat žárlivost. Narážky a dobírání tehdy musel Vondrouš snášet takřka na denním pořádku.
„Často jsem slýchával, jak se budeme mít. Že nám do města potečou prachy. Není to tak, že by UNESCO někoho finančně podporovalo. To se týká jen rozvojových zemí. Byla to cesta k tomu, že nás budou víc kontrolovat a přinese nám to hlavně velkou prestiž. Ta byla na začátku devadesátek velmi důležitá. Když jste totiž dojela jen kus za hranice, už nikdo nevěděl, že nějaký Krumlov existuje,“ potvrdil rodilý Jihočech.
Zapsání na seznam ale jednoznačně usnadnilo financování rekonstrukcí. S nově nabytým titulem bylo snazší dosáhnout na dotace.
„Jako příklad mohu uvést opravené kláštery. Na to byl vypsaný program, kde byla podmínkou účast na seznamu UNESCO. Dotace se ale daly získat i na drobnější věci, jako fasády domů, střechy či okna. Zpočátku jsme ročně dostali i 15 milionů korun na program regenerace,“ propočítal Vondrouš.
S reklamou do města začali jezdit turisté. Utráceli peníze a město začalo vzkvétat. Obyvatelé mohli podnikat a z vydělaných peněz opravovat své domy. „Časem ale začalo být reklamy až moc, protože se o nás dozvěděli například v Číně. Pak už to začalo být trochu nebezpečné. To se ale netýká jen nás a České republiky. Vezměte si třeba Benátky,“ zamyslel se Vondrouš, jenž je nyní již v důchodě.
Tento zvrat podle něj začal po povodních v roce 2002. „Sice už jsem nebyl na radnici, ale vnímal jsem to. Lidé propadli panice, že je hotely a restaurace neuživí. Začali tedy inzerovat i v Číně a dalších asijských zemích. Najednou se to tedy všechno nabalilo a před pěti lety to bylo až hraniční a nepříjemné,“ zhodnotil vývoj.
Obyvatelé řešili, jak masivní návštěvnost omezit. Mnoho z nich se dokonce odstěhovalo. A pak přišel covid, který veškerý ruch pozastavil. „To byl další extrém. Najednou jsme zjistili, že to, co nám vadilo, nám vlastně chybí. Mnoho podniků zkrachovalo. Uvědomili jsme si, že cestovní ruch potřebujeme,“ dodává Vondrouš, který nyní se synem provozuje loutkové muzeum v Pohádkovém domě v Radniční ulici.
„Sice jsem se tu staral o domy a prodával je, ale nekupoval. Dům tedy není můj. Za to se mi dost lidí i směje, že jsem se nepostaral sám o sebe. Dům je města a já si ho jen pronajímám. Když jsem skončil s politikou i na ministerstvu, tak jsem měl potíže se někde chytit. Proto jsem si založil firmu, která využívá Krumlov jako turistické lákadlo. Takto jsem mu pořád nablízku,“ dodal.
