Zchátralou usedlost nazývanou Nový mlýn a přestavěnou v duchu lidového baroka kdysi doporučil manželovi paní Sidonie kamarád architekt. Miroslav Jirava ho v roce 1960 od dcer posledního mlynáře Bauera opravdu koupil a řadu let pak dům s úctyhodnou historií využíval jako ateliér a letní byt.
Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Domov. Stačí „kliknout“ na fotografii.
Bylo to tu sice velmi romantické, ale i trochu spartánské: elektřinu sem zavedli až roku 1981, do té doby se ke svícení používaly jen svíčky nebo petrolejky. Po roce 1992 kvůli rostoucímu nájmu Miroslav se Sidonií definitivně opustili malostranský ateliér a nastěhovali se do Nového mlýna natrvalo.
Se stejnou invencí jako svoje sochy začal Miroslav (za vydatné pomoci své ženy) postupně tvarovat i původně zpustlý a zarostlý pozemek kolem domu. Celá koncepce vznikala postupně a spojovala prvky anglického parku i francouzské zahrady.
Více než hektar velká zahrada se proměnila v přírodní galerii plnou soch a spousty romantických zákoutí.
Harmonická krajina
Nejprve museli Jiravovi přeložit cestu, která původně vedla v těsné blízkosti domu. Obnovili náhon a z menších jezírek postupně vybudovali kaskádovitou soustavu rybníčků. Podle toho, kam během dne dopadalo slunce, vytvářeli na různých místech zahrady malá sezení.
Pod vysokou vrbou Miroslav například vyrobil sedátka z umělého kamene, do nichž zabudoval dekorativní podnože starých šicích strojů. Jelikož se vše odehrávalo za hluboké totality a místním úředníkům byla zřejmě manželská dvojice s nekonvenčním způsobem života trnem v oku, velké terénní úpravy probíhaly k jejich velké nelibosti.
Jiravovým stále hrozilo, že budou muset rybníčky zasypat, což se nejspíš podepsalo na Miroslavově zdraví. V roce 2002 zemřel na infarkt.
Obytná zahrada
Sezení pod vrbou vyrobil Miroslav Jirava z umělého kamene, který kombinoval s podnožím ze šicích strojů.
Po čase do Nového mlýna paní Sidonie přivedla svého dalšího osudového muže, skláře a sochaře Petra Kaftana, s jehož pomocí se o obytnou zahradu dále s láskou starala. Tu a tam sem Petr dodával vlastní drobné plastiky a věnoval se údržbě zahrady.
Pozemek zůstával dlouhou dobu neoplocený a přirozeně tak přecházel do okolní krajiny. Vedle cesty kolemjdoucí vítala kamenná antická lavice pro unavené poutníky. Teprve v posledních letech přiměli neukáznění turisté paní Sidonii k vybudování brány a k oplocení zahrady.
Miroslav Jirava měl dlouhá léta v mlýnici svůj sochařský ateliér. Se stejnou láskou a úctou k předchozím generacím majitelé citlivě rekonstruovali i obytné stavení. Byli zvyklí žít bohatým společenským životem a často je navštěvovali jejich sousedé z řad známých osobností, třeba Petr Hapka nebo Jiří Krampol.
Vedle mlýnice je obytná místnost s kuchyní a za ní ložnice. Z té se dá vyjít na krytou pavlač, kde míval majitel postel k odpolední siestě. V prvním patře, kam vystoupáte po dřevěných schodech, je podkrovní obývací pokoj zařízený nábytkem z pražského ateliéru.
Klasická křesílka, přestěhovaná z pražského bytu do podkrovní obytné místnosti, paní Sidonie vlastnoručně čalounila.
Starožitná křesílka paní Sidonie, která studovala oděvní průmyslovku, sama čalounila. Také interiér mlýna zdobí řada plastik Miroslava Jiravy, o jehož odkaz paní Sidonie s úctou pečuje. Výklenek ve štítu dodnes obývá Miroslavův bůh slunce inspirovaný pohanskými božstvy a vítající vždy nový den.
Po dřevěných schodech se dá vyjít do podkroví. Podestu „zabydlela“ bílá skříňka a zrcadlo.
„Tenhle dům mě naučil devatero řemesel. Na zahradě jsem například vlastnoručně dodělávala terénní úpravy. Hrubou práci sice vykonal bagr, ale pak ještě zbývala spousta práce pro mě. Sázela jsem stromy a keře, starala se o květiny, o domácnost, šila jsem, čalounila nábytek a dělala plno dalších věcí,“ vzpomíná Sidonie Jiravová.
A dodává: „Jednou jsme objevili ve sklepě náhrobní kámen někdejšího mlynáře. Když jsme ho vyvěsili na zeď vedle vchodu, jako by nás duch domu přijal a strach, který jsem tu hlavně v noci do té doby mívala, mě od té chvíle úplně přešel.“
