Zemědělství a aromatické koření ovlivnilo několik generací rodiny Denisy Kubálkové. Matka tří dětí a nyní i majitelka penzionu má odvahu a nadšení v genech. Tvrdí, že když člověka něco baví, tak se dá zvládnout hodně věcí. Zachraňuje rodinný majetek, což vnímá jako zodpovědnost k předkům, kteří byli po generace zemědělci.
Stará studna byla po léta zakrytá chlívkem. Zajímavé členění fasády zajistila kombinace vyštukovaných ploch okolo oken a zdí očištěných na kámen.
Zkusila přitom různé práce, především takové, jež vyžadovala aktuální situace: na stavbě, na poli, na zahradě, v kuchyni…
Stoletý příběh začal jako pohádka, která se po válce proměnila v peklo. Denisin pradědeček koupil zdejší panství v roce 1926 včetně zámku, velkostatku, polí a lesů. Rodina se do obce Obříství přestěhovala z Čáslavska se záměrem pěstovat kmín. Hospodářství prosperovalo a úvěry se povedlo do deseti let splatit.
„V roce 1948 stranický zástupce inicioval lynč a příslušníci lidových milicí vytáhli pradědu ze zámku, aby ho na návsi oběsili. Místní se za mé předky postavili, protože ti jim za války pomáhali. Skončilo to tedy vazbou a podmínkou vystěhovat se ze zámku. Jejich děti v ten den emigrovaly,“ vzpomíná Denisa.
A pokračuje: „Můj dědeček s babičkou skončili až v Austrálii s vírou, že obratem dostanou za hranice i své dvě malé děti, které zde museli nechat. To se nikdy nepovedlo a oba sourozence tedy vychovali prarodiče. Majetek byl znárodněný.“
Jedním ze sourozenců vychovaných prarodiči byl její otec, který se po sametové revoluci zasloužil o navrácení aspoň části majetku.
Pomalu, ale jistě
Velkostatek zabralo po válce JZD a hospodařilo na něm až do revoluce. V rámci restitucí získala rodina zpět polovinu majetku, druhou musela odkoupit od státu. V tu dobu nebyl nikdo z rodiny připravený pustit se do rekonstrukce. Denisina babička se s ohledem na věk nikdy nepřijela podívat, dědeček zemřel rok před revolucí.
 |
Otci, který tu začal hospodařit, Denisa od dětství pomáhala. Na statek se přestěhovala, když dostudovala střední zemědělskou školu. Pracovala jako zootechnička a v jedné z budov si upravila byt. V okolních hospodářstvích se postupně rušila živočišná výroba, tak si na statku otevřela stavebniny.
Připouští, že se v oboru našla, a začala s postupnou rekonstrukcí. „Plusem bylo, že objekty nejsou památkově chráněné. Moc jsem tomu zpočátku nerozuměla, měla jsem však štěstí na kvalitní řemeslníky, jimž jsem nejednou zavážela stavební materiál. Zedníci a tesaři poslouchali, protože viděli, že jsem houževnatá a neodbytná,“ říká pobaveně Denisa.
Denisa pracovala při zařizování s kontrastem – výrazná barva čalounění křesla oživila převládající zemité tóny.
A dodává: „Při přestavbě bylo vždy největším oříškem přesvědčit řemeslníky či stavební firmy, aby výsledek nebyl jen funkční, ale i hezký. Přemlouvali mě například, ať dáme plastová okna, v podkrovích chtěli zakrýt trámy sádrokartonem.“
Odlehčený originál
„Nikdy jsem se odtud nehnula a nehnu. Je to mé čtvrté dítě. Když děti usnou, hledám na internetu, co ještě a jak opravím a dokoupím. Dětem se tady líbí, jsme na vesnici, mají prostor pro hraní, chováme psy. Manžel říká, že jsem si vybrala nejnáročnějšího a nejdražšího koníčka. Je stavař, takže občas trpí, když vidí, jak některé situace řeším emočně a ne technicky. Kombinace kamenných a štukových fasád byl jeho návrh, dodal hlavní budově i penzionu zajímavý vzhled. Dohledala jsem, že okna bývala bílá, proto jsem je vrátila k původní barevnosti,“ konstatuje Denisa.
Silné zdi fungují jako přirozená klimatizace, uvnitř je příjemně i v létě. Objekty vytápěné tepelnými čerpadly mají v místnostech nainstalované podlahové vytápění. Denisa připouští, že „podlahovce“ nevěřila. Brzy zjistila, že je ideálním řešením pro starý dům, v němž se daří temperovat a vysoušet každý kout.
„Přála jsem si, aby statek zůstal statkem, ale ne selským, aby interiéry vypadaly odlehčeně. Líbí se mi toskánský styl, inspirovala jsem se na cestách po Itálii a na Pinterestu. U každé látky, tapety, kusu nábytku vím, kde jsem je koupila, jak jsem vybírala odstín i patinovala skříně. Původní parkety po prababičce ochránilo staré PVC z období družstva, historické lustry jsem hledala po bazarech. Objížděla jsem i nábytkové řetězce. Ladila jsem vše do stylu ,přírodní look‘, tedy dřevo, nic umělého. Přizpůsobila jsem tomu detaily, i peřiny máme péřové,“ dodává s úsměvem.
V úrodném klínu mezi Labem a Vltavou
Statek patří rozlohou k největším v Čechách. Denisa pěstuje nejenom kmín, pšenici, brambory a cukrovku, s manželem a dětmi založili i jablečný sad. Stejně jako pradědeček si musela vzít úvěry. Na rekonstrukci penzionu se jí podařilo získat dotaci na agroturistiku, což zčásti pokrylo velké stavební náklady.
„Jsem šťastná, že vše vracím do původního stavu a netlačí mě termíny. Ty mi dávají jen samotné budovy. Zodpovědnost k nim mě žene vpřed. Jakmile však na něco sáhnete, vyleze deset věcí okolo, což je daň rekonstrukci,“ říká Denisa.
Symbolický kmín dodala firma UnionOcel podle návrhu majitelky. Je součástí hlavního nádvoří.
Díky zdejšímu úrodnému kraji celkem prosperovalo i bývalé JZD. Využívalo budovy, které aspoň žily a nevlhly, což usnadnilo rekonstrukci. Když rodina statek přebírala, ukázalo se, že některé sklepy, komíny a studny jsou zasypané odpadem.
Zůstaly tu chlívky i černé stavby, protože družstevníci mohli po jednom chovat prase. Původní jezírko a zahrady na nádvoří zmizely pod betonem a asfaltem, ovšem součástí návratu k originálu je i kultivace hlavního nádvoří.
